Vzhledem k přibývajícím létům nás účastníků, píšu tyto zápisky už ne proto, abychom se pobavili, ale abychom nezapomněli...
Na cestu téměř 100 km po Bílých Karpatech si trouflo poněkud méně pařeztouráků. Do Strážnice, odkud se vycházelo, přijelo 9 statečných – Pařez, Lojza, Vojtěch, Síbřík, Barča, Ondřej, Mačuda Tonda, Mája a Juřica Petr. Postupně jsme zdolali nejvyšší vrchy – Velkou Javorinu, Velký Lopeník, Javorník, Vršatec a došli jsme až do cíle, do města Púchova. Ale popořádku.
Po kruté komáří noci, kterou museli snést účastníci z Čech a prohlídce skanzenu ve Strážnici (kde byl zajímavý nápis: Střízlivé nás do Unie nedostanú!) vydali jsme se na první kopec naší hřebenovky – Travičná 380 m. Ve velkém vedru a dusnu - zato odměnou nám byl výhled na zdejší rozhledně. Mája se blýskla tím, že přelezla i do vyšších zakázaných pater a tam povykovala. Naštěstí nás z kasy dole neslyšeli. Tož tak.
Na nedaleké salaši kupujeme domácí kozí sýry. Pokračujeme dál na Lučinu, po cestě míjíme přehradu, kde se lidi koupú. Tož jsme tam hépli taky. A tady přichází ta změna – konečně není všudypřítomný gambáč, ale majú Černou horu a jejich kofotiny Grapa. Dobré. Jelikož se začínali sjíždět motorkáři na potlach, a začala místní kapela Voříšci, radši jsme zvedli bágly a pokračovali v cestě. Ještě nás toho čeká hodně, tož vzhůru!
Vystoupali jsme do výšky kolem 500 metrů a doufáme, že tady komáři otravovat nebudou. Pravda jen částečná. Když na louce sloužíme mšu, tak kúšú; nekúšú až když došla bouře zlá a zvedne se silný větr. Tuto noc poblíž Čertoryje jsme mohli vyzkoušet své stany – jak jsou odolné proti vichřici a dešti. Odolnost proti blesku jsme naštěstí zkoušet nemuseli. I tak byly ztráty. Někteří se strašně báli... Juřica s Tondou měli polámané tyčky v klenbě stanu. Naštěstí Juřica našel u opuštěného lyžařského vleku černou izolačku a mistrně všecko opravil. Juřica je machr.
Další den našeho putování jsme navštívili větrný mlýn v Kuželově. Pravda, předtím ještě hospůdku v Hrubé Vrbce, kde jsme trochu sušili, hlavně Ondra, který spal pod širákem. Zatímco Tonda a Juřica šli jinam a trochu si zašli. Poprvé ale ne naposledy přecházíme hranici na Slovensko. Do Myjavy se dostáváme kačenou z Vrbovců. Tady dokupujeme pití a zásoby a chystáme se psychicky na nejvyšší výstup – Veľkou Javorinu – 970 m. Na Staré Myjavě však prší a prší a zdá se, že budeme muset výstup odložit na zítra.
Večer sloužíme na autobusové zastávce mšu a Vojta vaří chutný čaj s příchutí švestek. Někteří se sytí v nedaleké hospodě. Tonda s Juřicou opět zaperlili, když si poručili svařák a přinesli jim smažák. A to opakovaně. Malá chybička ve výslovnosti severočecha Tondy. No nic, stane se. Však oni už ty smažáky někde udají… Síbřík se blýskl tím, že nám sehnal na noc střechu nad hlavou u jednoho brata Slováka. A tak - po dvou bídných nocích - jsme se mohli pořádně vyspat.
Všichni spali tak tvrdě, že nikdo ani nevěděl, jestli kdo chrápal. A to jsme spali nahňácaní jeden na druhém. Nečekaně byl první vzhůru Pařez. U vědomí své pomalosti do kopca se rychle sbalil a (bez placení) zmizel v lesních houštinách. Poté i ostatní se balí a Vojta si dává ještě koupel v místním rybníku. Cesta stoupá a procházíme přes slovenské vrcholy – Vrch slobodných 687 m., Čupec 817 m., Burda 842 m. a konečně pláňavy na širokém vrcholu Veľkej Javoriny 970 m. Je mlha, takže nic nevidíme. Občas mrholí až prší. Hnusný den jak sviňa, i když pro výstup docela vhodné – není hic a vlhký vzduch se dobře dýchá, spotřebujeme méně vody. Je to dobře, protože zde prameny nejsou.
Na Velkej Javorině se koná i v tomto svinním čase společná Slavnost přátelství Čechů a Slováků a je zde asi tisícovka lidí. Naštěstí stánků s občerstvením dosti. Ve velkém stanu se zpívá a tancuje. Holubyho chata je nacpaná k prasknutí. V její chodbě aspoň neprší a tak tu skládáme batohy a odpočíváme. Síbřík s Vojtou kouří tradiční vrcholový doutník, tentokrát velmi vzácný.
Jelikož pršet nepřestává a tady klidu neužijem, rozhoduje Pařez, že s pomocí pláštěnek dorazíme do cíle dnešní cesty – do Květné. Naneštěstí úsek dolů do Květné má pralesovité rysy a je zde bezúdržbová zóna. Tož jsme nuceni v pláštěnkách se proplétat chábáčím a přelézat padlé kmeny karpatských velikánů. Finiš je dost strmý a blátivý. Proto jsme rádi, že v tomto psím čase se můžeme schovat do nejbližší hospody - a je to vinný šenk. Všude po dveřích a oknech rozvěšujeme mokré pláštěnky, bundy a jiné kusy oděvů. Dáváme si stáčené víno – Veltlín a Sauvignon.
Síbřík opět nezklamal. Jen co se rozhlédl po hospodě, tak se potkal se svými známými z Květné! Ti nám dobře poradili ubytování v sokolovně DTJ. Juřica podotkl, že zkratka značí: Dejte Teleti Jetele. Tam tedy odcházíme a opět sušíme. Někteří se i holí a sprchují. Cena za ubytování je slušná, i když na chodbu mírně prší. V jednom z pokojů sloužíme nedělní mši. Bratr Vojtěch letos slouží jako jáhen. Mája hraje na kytaru. Ondra fotí. Prší furt až do druhého dne poledne. Tož máme zase skluz, ani jsme si to nestihli uvědomit... Než vyrazíme, dobře se posilníme, vaříme v ešusech různé dobroty. Před sokolovnou do popelnice uložil Vojtěch k věčnému spánku svoje letité boty pohorky. Dosloužily. Odteď má iba sandále, které bude muset ještě vylepšit a vytuningovat, aby zvládly všechna úskalí bělokarpatské hřebenovky.
„Pařeztour byl pohodový – to nemohu říct. Spíše to byl do detailu vytuningovaný extrém.“ Bratr Vojtěch
Kolem starobylé sklárny v Květné stoupáme na Novou horu 552 m. Mračna jsou pořád temná, nicméně tendence je vyjasňovací, snad ještě dnes uvidíme i Velkou Javorinu. Hlavně aby bylo vidět z rozhledny na Lopeníku, kam teď míříme. Pod Novou horou vyvěrá tzv. Janáčkův pramen, kyselka, nazvaná podle Leoše Janáčka, který zde v lesích čerpal inspiraci pro svá díla. Kyselka je nejen železitá, ale je v ní mírně smradlavý sirovodík. Kupodivu působí velmi osvěžujícím způsobem!
Na Starých dílech u rozcestníku se ztrácíme. Zatímco většina jde podél pole správným směrem, Ondra s Barčou přecházejí potok a ocitají se v ... Ještě, že nám fungují mobily!
Těsně pod Velkým Lopeníkem se dělá skoro tma a padá pár kapek. V hustém lese nejde vidět téměř na krok. Vypadá to hodně špatně. Vtom začíná hýkat Juřica a spolu s kamarády hýkáním přivolávají oskara. Kdo neviděl, neuvěří! Ve stoupání potkáváme poprvé čundrácký pár – šohaja a děvčicu, také přespávají pod širákem. Vůbec, lidí v plné polní jsme potkali dost. To už se moc nevidí.
Velký Lopeník 911 m. je naše druhá nejvyšší zdolaná hora. I ona se nachází přesně na hranici ČR a SR. Rarita – zdejší rozhledna, u které se scházejí Moraváci a Slováci při slavnostech, má obě turistické známky – jak českou tak i slovenskou. Bohužel v současnosti neseženete ani jednu. V kase nikdo nebyl, vypadala zpustle. Nezbývá, než známky hledat autem po obecních úřadech v obcích pod horami. Lopenická rozhledna je narozdíl od Travičné dřevěná, nicméně je otevřená a zdarma.
Na kopci je pohřbeno přes dvacet ruských vojáků. Kocháme se výhledem, který je i díky tomu, že mraky vystoupaly nad hory, takže vidíme v dáli Veľkou Javorinu a na druhé straně, kam půjdeme – Mikulčin vrch a Vršatecké bradlá. V závětří čekáme na Ondru s Barčou a zahříváme se lokem pálené. Někdo tu chce nocovat, ale je tu hodně větrno a zima. Jsou tu lavičky, stolky a kadibudky. A také vrcholová kniha. Tam se zapíšeme a mažem dál.
Navíc, Tonda už šel. – To je naše další hláška pro rychlonožku Tondu, který udával tempo.
Přes Malý Lopeník 881 m. a Kobylec 845 m. přicházíme na Mikulčin vrch 799 m. Po cestě nás překvapily krávy, které na nás čučely, když jsme museli projít jejich pastvinou. V Lopenickém sedle u křížku se fotíme, je to naše jediné společné foto, i když Tonda otálel... No tož, hlavně že máme památku! Na Mikulčině vrchu hledáme osvěžovnu, ale některé jsou zavřené, protože je pondělí. Vtom potkáváme šohaja s děvčicou, jak se vrací nasyceni z Arniky. Tož jsme tam na jejich radu zapadli. A nejen zapadli. Taky vytahli kytary a hrálo se. I osazenstvo chaty se přidalo. Točí tu chutného Janáčka (jiný Janáček – pivovar z Uherského Brodu).
Potmě odcházíme hledat flek na spaní. Síbřík s Vojtou tu vypili tolik, že jim dali zdarma V.I.P. chatu. Ostatní uléháme, jak kdo može, naštěstí v noci neprší. Druhý den hledáme památník amerických letců z velké letecké bitvy nad Bílými Karpaty za 2.světové války. Památníků je po horách víc, ale ten na Vyškovci se nám někam schoval. Ani pocestní nevěděli, ač hledali. Při hledání si vybavil Lojza jednu stráň, kde prý kdysi, jako malý chlapeček byl na táboře. Prý tam byla tetka, která zamordovala svého manžela a pak jezdila na traktoru a oni jí pomáhali nakládat cihly. Tož tak!
Kopanicemi procházíme dál přes Vápenice (mají zde novou kapličku – zvoničku) dolů do Starého Hrozenkova; minuli jsme stromy Janův buk (300 let) a Frantův břek (250 let) a potkali na zemi mrtvého hada (Mája). Janův buk je nejsilnější strom Bílých Karpat (skoro 7 metrů obvod). V Hrozenkově mají vystavený starý buldozer. Na občerstvení je nejlepší restaurace na benzince, ostatně nepřekvapuje nás, že zde potkáváme šohaja s děvčicou – tentokrát ale přišli až po nás. Na této benzince vzpomínáme na loňský rok a jak jsme tu stáli, když jsme se čekali na dlouhé cestě do Polských Tater. (viz památné foto rumíků na střeše auta).
Udělalo se teplo a trochu se nám chce kúpat. Ale vypadá to, že nedaleký kemp je zavřený. Smůla. Hned za benzinkou uléhají Lojza, Vojta, Síbřík a Mája do trávy a odpočívají. Pařez s družinou je nechtěně minuli a vyrazili do Kopanic směr Žítková. A furt se divijou, kde že ti Lojzovci sú? Až když na jednom kotári taky ulehli, šli kolem staří známí – no šohaj s děvčicou – a tí jim řekli, že Lojza a spol. ležija dúle. Tož tak.
Na Žítkové nás u jednoho baráku zastavila jedna babka a furt vykládala, co je tam nového. Nemohli jsme dál. Aspoň jsme se dověděli že mají malý rybník na smočení nohou. To by šlo! A tím víc, že Ondra už má velký puchýř na noze od pohorek. Že by to byla jedna z posledních „Bohyň na Žítkové“? Vojta zase skončil v domě umělca, který sbíral dřevěné samorosty. Asi 6-letí kluci tu jezdí na čtyřkolce!! No, zajímavá dědina. Naneštěstí se Vojtovi roztrhla sandála. Nebo naštěstí? Prostě skončil spolu s Lojzou, Síbříkem a Májou v turistické chatě, kde dostali najezt, napit, botu zašili, a fotbal viděli. Zatímco ostatní už šli dál do neudržovaných lesů a bažin okolo hraniční kóty „Na koncích“ 652 m.
„Na koncích“ Pařeza málem zastřelil myslivec, který tu měl políčeno na kňoury. Pařez si na louce chtěl ustlat poblíž návnady – kukuřice a tak myslivec řval jak na lesy, mával puškou, ať Pařez zmizí. Už se šeřilo. Juřica a Tonda mysleli, že to řve na ně a tak potichu složili stan a přestěhovali se do jiné lokality. Druhý den myslivec řekl Ondrovi, že mu to prasata stejně sežrali, když si odskočil do hájovny. Tož tak. Ale že Pařeza s Tondou a Juřicou pěkně podivočíl...
„Na koncích“ je též jedna z mála studánek, proto tu nabíráme vodu. Dnes nás čeká výstup na třetí vchol hřebenovky – Javorník 782 m. Jdeme více méně rozdělení na dvě skupiny ze včerejška, ale postupně se potkáváme. Na hřebenu odpočíváme na „Peňážné“, kde je posezení a ohniště a pomník přátelství Moraváků a Slováků. Je tu aj vrcholová kniha, do které se zapisujeme. Javorník dobýváme zanedlouho, jeho vrchol je zalesněný, proto jen svačíme, a výhledem se kocháme až níže pod kopcem. To už ale klesáme do osady Svatý Štěpán.
Na loukách jsou super výhledy. Vlevo vidíme Bylnici, kam mají namířeno naši známí (šohaj s děvčicou). My však se stáčíme doprava – do Vlárského průsmyku a budeme pokračovat jen po slovenské straně Bílých Karpat. Míjíme statek jednoho sběratele starých zemědělských strojů – mlátiček, atd. Jinému statkáři se ztratil pes. Mají tu koňa, krávu, ovce, no všecko. Je slunečno a tak ve Svatém Štěpánu kupujeme pití a pivo a luhačovické brambůrky s česnekem. Lokálkou a busem se dostáváme nad osadu Sidonie. V Sidonii točí Radegast, to ví neúnavný Pařez.
Ze Sidonie stoupáme lesem a už se nacházíme poměrně vysoko na loukách, zvaných Gabrišovská. Jsou tu moc hezké výhledy. Kam až oko dohlédne, jenom lesy a vlnící se hřbety hor. Zítra uvidíme ještě víc – bílé skály, které daly název této části karpatského oblouku. V podvečer na louce rozděláváme stany a Ondra s Barčou odhánějí v lese rodinu ježků, kteří zacláněli na místě, kde si Ondra chce postavit bivak. Za soumraku sloužíme mši svatou. Atmosféra vyloženě pohodová.
Ráno Síbřík prožívá „střih“. Prý si vůbec neodpočinul. Večer ulehl a ráno se probudil. A – zase šlapat! No, tož od toho je Pařeztour, ne? Ale kdo chtěl, mohl se dnes svézt Pragou V3S, se kterou chlapi po ránu sváželi dřevo do Vršatce a nabízeli se. Počasí je kvalitní, hned po ránu teplo a slunečno, toho ovšem využila také hovada a bodavý hmyz nás trochu na loukách trápil. Pod Bílým vrchem si nabíráme poslední vodu ze studánky. Ještě trochu stoupání a už se ocitáme mezi mohutnými bílými skalami na Vršatci. Na jedné z nich byl vybudován i nedobytný hrad.
Všichni cítíme, že to chce slavnostní oběd. Túra téměř na konci a hotel Vršatec nadohled. Tož jsme vyzvali obsluhujícího Tunisana, ať nám donese jídlo. K pití byl Staropramen – Granát. Škoda, že už jsme za oblastí lepších piv – Černé hory a hlavně Janáčka. Jídlo však bylo kvalitní – pirohy, vyprážaný syr, sladké – a to vše s výhledem na hrad Vršatec. Schovaní pod slunečníkama na terase, na prudkém slunci na zábradlí naposledy sušíme mokré věci.
V síle jídla odchází první Tonda s Juřicou, kteří chtějí ještě dobýt mimo cestu vrchol Chmeľová 925 m. Pak odchází Ondra, Barča a Pařez. Zůstávají Síbřík, Vojtěch, Lojza a Mája a jdou ještě do Dämenovky. (nee do jeskyní, nýbrž do alkoholu). A tož jsme se zase rozdělili, ale to už nám bylo jedno. Aspoň toho máme víc nafocené. Jedna skupina šla pod bílými skalami a druhá po nich. Potkali jsme se u vodopádu a jiní až v hospodě Corgoň v obci Červený Kameň. Obec Červený Kameň má uprostřed obrovský bílý menhir – spíš skálu z bradla a má trochu načervenalou barvu. To nám hlásila babka hned na kraji vesnice.
V hospůdce je třeba načerpat síly, jelikož nás čekalo poslední stoupání přes Červenokamenské sedlo 640 m. směrem na další skály – tentokrát Lednické bradlá. Poslední stoupák pařeztouru! Někteří v kopci bloudili a pak se vynořili z křoví, jako Pařez. Jiní si hráli na kytaru do kroku, jako Vojta. Ondra už si omotal bolístku fáčem a už se mu šlo líp. Barča neříkala nic, ale šla statečně celou túru. Čekáme se v sedle a už klesáme kolem skalního bradla, na jehož konci jsou zbytky zříceniny hradu Lednického. Ten se prý díky dobrovolníkům opravuje.
Chceme možná spat už tady, kde je hezký výhled, ale Pařez chce jít dál, na druhou stranu údolí a to se nám stává OSUDNÝM. Hned u prvního stavení pod lesem nás doslova přepadli bodří 3 bratia Slováci s litrovkou hruškovice a že jim musíme zahrát na gitaru, něco jako Stánky od Nedvědů a do každého z nás naléli alkohol (kromě Barči). Mája hrála, ostatní pili a bratřili se. Jelikož alkohol nebyl špatný a v tom chladném mrholení docela bodnul, tož jsme se přestěhovali všichni do místní hospody na terasu. Bylo to tak tak, protože začalo hustě pršet a chcalo celý večer, noc a ráno. Nám to však pramálo vadilo. Vedle hospody byl na svahu krásný krytý amfiteátr (asi náhražka kulturního domu, když nemajú v obci peňáze..) – tož ideální na spaní.
Ráno jsme si uvědomili, že dnes je co do pití nejrušnější den. Dnes nás totiž čeká oslava narození Elišky Dvouleté v Boršicích. Ale nikdo už na to jaksi neměl chuť. Tož jsme sbalili a oblékli si pláštěnky a vyrazili na autobus. Přes Púchov a Horní Lideč jsme se dostali na moravskou stranu Bílých Karpat, kde jsme navštívili významný hrad Brumov. Tady jsme dopili Ondrovu mirabelkovicu a flašku nechali kastelánovi. Pro nás už Pařeztour skončil.
Na nádraží ve Slavičíně ještě vařil Vojta v ešusu kafe – lidi čuměli – a nabízel každému hlta super-cloumáka. Dojeli jsme potom do Boršic a umyli se. Čekal nás Lukáš a Gunguliš a malá Eliška, ale to už je zase z jiné pohádky. Druhý den jsme spláchli smutek z konce na nádraží ve Starém Městě pivem Jarošov. (Do nostalgické sklenice plněno v Ústí nad Labem). Auaůůů
napsal: Pařez
Komentáře
Přidat komentář