Vítejte na stránkách "cestovní kanceláře s ručením omezeným"
Hledat
Navigace: Pařeztour > Zápisky z akcí > Bukovské vrchy - Poloniny 2003

Bukovské vrchy - Poloniny 2003

Tato akce Pařeztouru začínala v Humenném. Sem jsme přijeli rychlíkem Laborec, celkem 26 hor chtivých turistů. V Humenném jsme měli 2 hodiny času, a tak jsme čas využili – jak už to bývá – různě. Někteří šli kilometr na prohlídku centra, někteří se slunili a svačili, jiní pod vedením Pařeza zabačovali v hospodě. Na tu hospodu nás navedla východňarská babka, která nás viděla bezradně bloudit po Humenném; hned s námi šla před nejbližší hospodu, kde nás taktně opustila. Tady mnozí z nás okusili jak vypadá „ŠŠ“, totiž Šariš 12°. Je to dost dobré pivo. Východní Slovensko se nám začínalo líbit...
Moseli sme si kúpit lístky dom, aby sme teho moc neprochlastali a aby nám to pak nechybělo.. Potem už jsme jeli autobusem do podhůří Bukovských vrchů, do dědiny Osadné.

Tadyk už bývajou Rusíni, jeden z nich s námi cestuje busem a vypravuje br.Vojtěchovi, že jeho babička chodila do školy maďarské, jeho otec do školy ruské a on do školy slovenské.  A že se hore na hřebeni hodně válčilo. Aj za první války, aj za druhej. 
 Z Osadného už stoupáme (někteří po 22 hodinách jízdy) do hor. Směřujeme po žluté značce na hřeben Bukovských vrchů, který je zároveň hranicí mezi Slovenskem a Polskem. Dole nás kontroluje slovenská pohraniční policie – kdo jsme a kam jdeme. Naštěstí jsou rozumní a doporučují nám pro cestu pohraniční červenou značku. To máme také v úmyslu, ale spát jen v dovolených chatách rozhodně nehodláme. Uvidíme, jak se situace vyvrbí. Také nás moc nepotěšila další cedule: mapa nově zřízeného národního parku: Poloniny. V národním parku jsou ty nejpřísnější pravidla. V podstatě v něm půjdeme celou naši trasu.
Žádný národný park Pařez ve své mapě nemá. Tam je jen: Chráněná krajinná oblast Východné Karpaty.
Pařezova poněkud stará mapa (1.vydání) ukazuje také na hlavní hřeben cestu mnohem kratší, ale radši se řídíme podle Colinsovy mapy (2.vydání), kde je cesta na hranice o 6 km delší, než naběhneme na hřebenovou červenou značku. Po cestě je dost blátivo, ale bude hůř...
Nakonec se nám daří vystoupat až do horského sedla Balnica. Tady zjišťujeme, že Poláci mají značenou hraniční stezku jako modrou, kdežto Slováci jako červenou, takže se nám na cestě objevuje jednou červená značka, jednou modrá. Rozcestníky vedou jen Poláci, a je to o to víc zmatenější, že se občas připojí k těmto dvěma i polská červená značka.
Cesta vede stále při hraničních patnících a je to cesta nekompromisní. Tak jak ji někdo na mapě nakreslil, tak ji absolvujeme, roklina neroklina, potok nepotok, močál nemočál, pařez nepařez. Tu a tam zastavujeme a odpočíváme. Výhled zatím moc není, všude jsou bukové lesy. Pěšina je dost úzká a občas se prodírá hustým a zakrslým mladým bukovým porostem. Na jednom prostornějším místě svačíme. Gunguliš  a Juřica si dávají chléb se sádlem a česnek. Žízníme, je docela vedro, asi 27°C. Šmatlem do stále většího kopca.
Na kopci Černiny (930 m) odbočuje hranice prudce doleva, ale směrem do Slovenska vybíhá nízký hřbet, na kterém by se dalo spát. Někde tu má být i voda. Proto Pařez velí: konec pro dnešní den! Stejně je hraniční čára oficiálně otevřena jen do 18.00 a už je 18.30. Naštěstí nikde žádný pohraničník.
Hřbet je řídce porostlý buky. Jsou zde menší skalky a hlavně: vojenské zemljanky. Tady se zakopávali němečtí vojáci, když ustupovali. Tak se na druhý den dozvídáme od postarších Slováků, kteří stoupali po ránu kolem našeho ležení, někam do hory na čučoriedky (borůvky). Juřica a Gunguliš se hrabou v zemi a snaží se něco vykopat.
Ne ovšem staré německé samopaly či nevybuchlou kaťušu, nýbrž se snaží dobrat se vody. Vody pitné, která by zahnala žízeň větší části partyzánské bojové skupiny Pařeztouru. Daří se jim to asi půl kilometru strmě dolů od našeho ležení. A skutečně přinášejí na ochutnání chladnou a čistou vodu.
Juřica ovšem nějak špatně označil cestu k ležení a tak se stalo, že další vody chtiví, příp. hygieny chtiví turisté, pobloudili a za soumraku se postupně škrábali zpět nahoru. Nepomohl ani potemnělou krajinou zmatený Juřica. Bylo nutno nechat vše na druhý den ráno.
 Zatímco Gunguliš s Juřicou vyhrabávali v bahnivém terénu studánku, sloužil Lojza s Pařezem na skale svätú omšu. 

Zbyňa – rockový profík – provázel na kytaru. Byl to náš první večer v horách. Zbyňa navrhnul, když jsme tak seděli na karimatkách, seznámit se. Pařez to odmítl s tím, že na to ještě bude čas, že je teď třeba se chystat na noc. To byla ovšem osudná chyba. Tato z různých stran sešlá výprava dobrodruhů – s deseti nováčky! – se seznámila až poslední večer před odjezdem...
Zatímco v Čechách a na Moravě se komáři ještě neobjevovali, tady už naplno řádili. Tuto noc nás zachránil jen mírný vítr, který komáry přes tu nejhlubší noc odvál i s jejich krvechtivými sosáky. Ale večer i ráno jsme si jich užili až až.
 Ráno s pomocí Gunguliša nacházíme onen chabý pramen u kterého chce nabrat nezbytné 2 litry vody a omýt se 26 lidí. Ale tak už to na horách bývá. To není hotel u Fischera.
 Odcházíme zpět na vrcholový bod Černin a dále na východ při hraničních patníkách – až k trojbodu hranice s Ukrajinou. To ovšem ještě ne dnes. Z těch 60 km už máme 15 za sebou. Vycházíme pozdě, kolem jedenácté hodiny. Potkáváme po cestě dvojici po zuby ozbrojených polských pohraničníků. Naštěstí na nás samopalem nemíří a jen pozdraví a míjejí nás. Jdeme dál a vystupujeme na první tisícimetrovou horu naší pouti, je to Strop (1011 m.n.m.). Je tu výhled na polské horské louky, tzv. poloniny a na další polské hory. Je to první výhled a tak se tu fotíme. Tady někde podle Pařezovy mapy má být rozcestí s modrou. Bohužel je o 5 km dál, a tady má být oběd a tak zatnem zuby a táhnem, neboť máme sraz právě tam a někteří jsou napřed.

Cesta začíná jít otevřenou krajinou, ale kopců neubývá, i když už vystoupíme na nějaký vrchol, zase musíme dolů do nějakého sedla a tak se to opakuje. Rovinaté úseky aby člověk hledal lupou. Ale jdeme dál. Vystupujeme na další tisícovku: Rypy (1003 m.n.m.). Tady je pro změnu výhled na slovenskou stranu. Hned od vrcholu je prudký sráz, skoro horolezecký terén. Vidíme jižní část Bukovských vrchů a také hory na Ukrajině a víc na jihu pás Vihorlatu.
Jdeme dál po hranici a zanedlouho scházíme šíleným klesáním do Ruského sedla. Tady máme sraz, neboť zde se konečně polská modrá odpojuje od červené slovenské ( i když ne nadlouho). Je tu také oficiální turistický přechod Slovensko – Polsko. V hraniční boudě nikdo není. Můžeme si vybrat, na které straně budeme odpočívat. Na slovenské straně je sice nádherný výhled na hory a hezká tráva, ale slunce uprostřed dne úporně praží a tak jeden za druhým přecházíme hranice do Polska, kde je stín od lesa. Někteří odcházejí hledat vodu na polskou stranu, vracejí se vykoupaní z potoka, který tu opodál teče. Někteří hledají pramen.
Vše zatrhuje polský pohraničář, který vyjel nahoru terénním vozidlem a dal se do kontrolování našich pasů. My jsme s ním zpočátku laškovali, neboť jsme nevěděli, že někteří z nás nemají pasy... Šimon dokonce nabízel k okoštování slováckou slivovicu.. Jeho úsměv však povadl, když ho muž se zbraní vybídl k předložení pasu.

 Šimon se dlouho přehraboval ve svém batohu; v jeho ruce se postupně vystřídal chléb se sádlem, flaška slivovice, kafé od žida, tatranky, ale nakonec se legitimoval pouze občanským průkazem. To byl průšvih!!..... „Okamžitě mazej na druhou stranu“, hromoval Polák po polsky; „takové ptáčky my známe!!!“ Naštěstí zbraň, ani pouta na Šimonovi nepoužil.
S heslem „Všichni za Šimona – Šimon za všechny!“ jsme se přesunuli všichni. Nechtěli jsme vyvolávat mezinárodní konflikt. Na slunci se nám však zůstávat nechtělo. A tak jsme si ještě zašli hlouběji do lesa na slovenskou stranu ke studánce pro vodu. Tady byl přístřešek - útulňa. Ale bylo hezky (zatím..), a tak jsme vyrazili do prudkého kopce dál – směr Ukrajina.
 Následovalo 100 m převýšení, nahoře se čekáme, a tu začíná trochu krápat. Pařez ujišťuje, že to je malá pozornost cestovní kanceláře. Déšť se však stupňuje, i když ještě dole v Ruském sedle nebylo po mraku ani vidu.. Postupně si dáváme pláštěnky; bratr Vojtěch připomíná starou zásadu cestovky, „co by to byl za vandr, kdyby nám nesprchlo!“.
Jenže on se spustil pěkný lijavec a hodně se ochladilo. Do toho začala bouřka jak sviňa. Pařez ujišťoval, že je to do půl hodiny pryč, jenže ono takto pršelo 4 hodiny. Bouřka se několikrát otočila nad horama, vedle Juřice udeřil blesk a horské stezky se rázem změnily v potůčky. Nic pro pohodáře. Jenže Pařeztour je cestovka do nepohody a toto je právě její živel. A tak jsme se vydali v tomto změněném počasí na další cestu. Mělo to jednu výhodu: nebylo nám horko. Vzpomínali jsme přitom na docela slušné bouřky v Nízkých Tatrách pod Chopkom a na Malé Fatře na Hromovém.
Boty jsme měli pěkně promáčené, dokonce i ty nepromokavé vzaly za své.. Na kopci Kruhliak (1101m) na sebe čekáme. Ono stát v takovém nečase nečinně není moc dobré. Profukuje nás vítr a my pozorujeme v té dešťové cloně blesky a čujeme hromy ozývat se ze všech stran. Stát na takovém vyvýšeném místě je dost nebezpečné, navíc nám začíná být pěkná zima.
 Problém je ten, že tadyk se může zabloudit. Je tu křižovatka tří turistických cest (z toho dvou červených) a žádný slovenský rozcestník. Zdenda s Pařezem naznačují šipkama z klacíků, těm kteří se někde opozdili, kudy jít správným směrem. Pak se jde dál, ale strach o členy výpravy převládl a na dalším rozcestníku čekáme, prší teď jen mírně, ale je dost chladno a je mlha, jak se ty mraky převalují přes hřeben hor. První došla opožděná skupina na čele s Lojzou, klacíků si ani nevšimli, ale automaticky odbočili správným směrem (Lojzova intuice!!!..). Ovšem druhá skupina opozdilců s Juřicou a Gungulišem takovou intuici neměla, klacíků do šipky si nevšimla a mašírovali do polského vnitrozemí směrem na horu Jaslo (1158m). Po půl hodině chůze se ptají náhodných  turistů, jestli potkali nějakou velkou skupinu. Potom zahýkají a už pádí nazpět.
Mezitím jim vysíláme naproti rychlou spojku Tomáše „Dochtora“ a pak ještě Vojtu. Šimon jim u rozcestníku hlídá batohy a zahřívá se slováckou pálenkou. Ostatní se vydávají na další pochod.
Nakonec vše dobře dopadá.
Po další hodině chůze přicházíme na louku, která je čerstvě posekaná - s jedním bukem uprostřed. Je to na slovenské straně hranice a tak nic nebrání zde „zabačovat“. Využíváme půlhodinové přestávky v dešti, jen slabě mrholí. Stavíme stany. Místo je sice hned u hranice, ale nic lepšího asi nenajdeme. Navíc je už půl osmé večer. Ráno budeme muset rychle zmizet a také doufat, že přes noc tu nepůjde žádná hlídka.

Mše, kterou dnes slouží Lojza s Pařezem, není tak slavná jako včera. Spolu s Juřicou, Gungulišem a Dochtorem se krčí v dešti pod jediným bukem na louce, u hromady shrabaného sena.
Díky tomu, že slabě pršelo a hřmělo celou noc, takže se žádnému strážnému nechtělo vylézat, jsme tuto noc přežili v klidu.
Ráno v tisíci metrech nadmořské výšky bylo horské. Z hor se odpařovalo tak silně, že se tvořily nové mraky a obklopovaly nejvyšší hřbet na kterém jsme se nacházeli. Ráno jsme pro povzbuzení života použili osvědčené slivovice a jiných domácích ovocných pálenek. Také se vařilo kafe a snídala se vydatná strava, hlavně teplé polévky. Do toho vytáhl Zbyňa kytaru a začal břéskat rockové hity Fleretu a Čechomoru. Nálada se začínala zlepšovat. Nikdo si v tom mumraji ani nevšiml, že se ztratila jedna členka výpravy: Petra! Šla si odskočit do Polských bučin, ale nějak se tam zamotala a už to bylo. Půl hodiny si toho nikdo nevšiml... Až když jsme chtěli (zavčas!!) odcházet, zjistilo se, že se tu válí jeden přebytečný batoh... Že by si Bukovský medvěd vybral svou daň? Ale kdosi si vzpomněl, že Hanka odcházela po svých, a tak se skupina lidí vrhnula do lesa v rojnici a hulákali na lesy, až hanba. Mezitím už nervózní Pařez začal sloužit Requiem za sežraného člena výpravy. Během mše se ovšem Hanka našla a tak na konci mohlo být Te Deum – Bože, chválíme tebe.
 Po mši jsme se vydali na další cestu. Sláva, nebylo to v jedenáct, jako včera, ale o hodinu dřív... Hlavně, že nás nikdo nenachytal u těch vyválených fleků v trávě – od našich stanů. Těžko bychom asi pohraničářům vysvětlovali, že jsme tu vyplašili stádo spících medvědů...
 Dnešní cesta, zpočátku ještě v mlze odpařující se vody po včerejší bouřce, vede přes Kurników Beskid (1037m), Pľašu (1163m) na Ďurkovec (1189m). Jdeme po těch nejvyšších hřbetech. Zde už není les. Je zde jen porost trávy a hojného borůvčí. Borůvky ochutnáváme. Jsou dobré.
Sraz máme podle mapy v Sedle pod Ďurkovcom, kde se připojuje ze slovenské strany zelená značka z osady Runina. Ovšem – teoreticky. Mapa zase lže. O značce ani vidu ani slechu. Daří se nám setkat až na Ďurkovci. Pařez hledá jiný způsob orientace v terénu, než podle neustále se měnících turistických značek. Našel ho ve značení příhraničních patníků, ty jsou číslované a jsou přesně zaznačené i v mapě a tak si dáváme od příště sraz u patníků P/S.
Na Ďurkovci svačíme, ležíme schoulení kolem hraničního patníku, co nejvíc zadlabaní do borůvčí, neboť tu fouká chladný vítr. Mlha však řídne a obloha je stále víc světlejší. Hlasitým hýkáním pod vedením Slávka, se snažíme přivolat slunce. Zdá se, že hýkání navozuje účinek spíše opačný.. Sice se párkrát objevuje modrá obloha, ale hned je zase zahalena mraky. Zkoušíme hru na kytaru, ale zase nic.

Nezbývá, než to rozchodit... Sestupujeme na pěšinu a pokračujeme směr Rabia Skala (1167m). Po cestě zjišťujeme u polského rozcestníku, že na polské straně začíná Bieszczadzki park narodowy. Tak tedy opatrně! Další zjištění má Pařez. V jeho láhvi s vodou se vesele prohánějí dva centimetroví koníci – Dochtor je identifikuje jako „korýše“. Kdoví kolik jich Pařez už vypil, tihle zůstali téměř na dně. Ale každá kapka vody dobrá. Pařez korýše vycedil a vodu si nechal. Nikdo neví, kdy bude další studánka.
Na Rabie Skale je už jasné počasí.. Na polské straně je útulňa pro turisty. Ale nic moc. Je tu také hezký výhled. Potkáváme zde dost lidí. Od jedněch se necháváme vyfotit. Později se dozvídáme od starých lidí z Nové Sedlice, že tu jako děti sázeli stromky.
Dál pokračujeme na vrchol Čelo (1159m), Borsukov vrch (991m) do Sedla pod Čierťažou. Po cestě jsou také hojně maliny. Turistů málo, malin hodně. To není jako v Jizerkách, kde je každý maliník ohlodán. Počasí se umoudřilo, je jasno a horko a tak se občerstvujeme těmi všude přítomnými malinami. Některé sestupy jsou velmi příkré. Skoro je lépe jít směrem nahoru, než dolů. Zvláště po včerejším dešti.
V Sedle pod Čierťažou na nás čeká příjemné překvapení. Je zde verejné táborisko. Je tu přístřešek, pár dřevěných stolů a i studánka – bohužel s korýši. Korýše cedíme a vodu nabíráme, že studánka je skoro prázdná. Na loučce kolem rozcestníku se suší naše stany a mokré části oděvů. Do dřevěné útulně zaparkovalo vedení výpravy k válečné poradě. Na kuráž si dávají doušek Šimonova kafe (bez jeho vědomí). Na Šimona taky něco zbylo...
Bylo umluveno, že ještě dnes se pokusíme ztéci nejvyšší horu cesty a zároveň hlavní cíl celého putování: hraniční trojbod Slovenska, Polska a Ukrajiny - horu.Kremenec.
O půl páté odpoledne odcházíme a před námi ještě dvanáct kilometrů. Stoupáme na Čierťaž (1071m) a Hrúbky (1186m). Před Hrúbkama objevujeme památník jednomu vojákovi z II.světové války. Po krátké zastávce pokračujeme v pozvolném stoupání na Kamiennou (Kamenná lúka) 1201m. Tady na sebe všichni čekáme, někteří lezou s posledních sil. 

Malebný vrchol Kamenné Lůky. Fakt tu byl hezký výhled, ale nenašlo sa nikeho, gdo by to vyfotíl. Tak se alespoň pokochejte půlcelkem Tomáše, čučoriedkovým pcháčím a vyčerpanými turisty v pozadí
Je tu kruhový výhled. Tak tady někde také řádil Nikola Šuhaj Loupežník. Vidíme daleko na Ukrajinské a Polské hory. Nic jiného v okolí není. Podle mapy se snažíme pojmenovat jednotlivé vrcholy. Taky jde vidět Vihorlat a horská přehrada Starina. Tato přehrada si vyžádala vystěhování sedmi dědin, nádrž zato zásobuje pitnou vodou města jako Košice, Prešov, Vranov nad Topľou, Humenné a Sninu.
Pozorujeme, že nad Polskem se honí bouřková mračna a dost silně fouká vítr. Radši půjdem dál. Na poslední úsek se posilňujeme čokoládou z našich batůžků a volně rostoucíma borůvkama. Zanedlouho se ocitáme na vrcholu naší cesty, na hoře, která měří 1208 metrů a má tři názvy, neboť je hranicí třech států. Jmenuje se slovensky KREMENEC, ukrajinsky КRЕМЕНЕЦЪ, polsky KRZEMIENIEC. Tady stojí trojboký jehlan a z každé strany je státní znak a nápis názvu hory. Takže když člověk ušel asi 5 metrů do kruhu, tak stihl navštívit tři státy. Nikdo nás tu naštěstí nebuzeroval a tak jsme tu mohli vesele pobíhat.

Pak už se jde dolů. Avšak hned pod vrcholem je studánka s vodou a tady zastavujeme a cedíme další horské koníky. Je tu polorozbořená dřevěná útulňa. My však zkusíme přenocovat co nejníže to bude možné. Postupně odcházíme od studánky a trousíme se dolů při patnících slovensko - ukrajinských. Už jsme si tak zvykli na hraniční patníky, že někteří jdou automaticky stále při nich. Ovšem: chyba lávky!
Červená náhle uhýbá doprava a ztrácí se mezi stromy. A tady sa to začalo motat. První část Pařeztouru pod vedením Šimona, odbočila správně. Ale v tom zmatku, jak se lidé trousili postupně od studánky, šli někteří dál... Toho si všiml Slávek Konečné a alarmoval Lojzu, který šel před ním blbě, ten zase ty, kteří šli před ním. Tak se svolalo zpátky několik lidí. Někteří však tvrdili, že ostatní jsou vpředu a jdou stále po hranicích.. Pařez přišel od studánky jako předposlední a byl z toho všeho pěkně zmatený. Samozřejmě, že ho napadlo, že je to jen mámení a že většina šla správnou cestou, ale nebyl si zcela jistý, jestli přece jenom někdo nešel dál rovně.
Do toho se začalo stmívat. Volali jsme a nic. Honza Zajíček utíkal při hranici ještě několik kilometrů, ale kde nic, tu mic mic. Vrátil se tedy s nepořízenou. Skupinka osmi lidí s vedúcím zájezdu zostala teda spát u hraniční čáry s Ukrajinou a oplakala ty, kteří se ztratili. Říkali si, že pokud je chytili pohraničáři, povede se jim zle: tam už se nesmí chodit, žádná značka tam nevede. Ukrajinští pohraničáři je odvedou do sběrného tábora do Užhorodu a Šimona, který nemá pas, rovnou pověsí na nejbližší buk – pro výstrahu!!!
Větší část výpravy mezitím sestoupila z hor do údolí horské řeky Stužice a u ní rozbila tábor. Už se v duchu rozloučili s vedúcím Pařezem, inteligentním Lojzou i zábavným Slávkem a dalšími hvězdami Pařeztouru – Zajíčkem, Irmou, Anetou, Adélou a Terezou.
A tak spaly obě party šťastně na Slovensku, akorát 5 km od sebe a v rozdílné nadmořské výšce. Základní tábor v 650 metrech, visutá jednotka v 1200 metrech. V noci měl však Pařez sen, že se na druhý den potkáme...
Druhý den to vše vypadalo špatně. Slávek špatně spal, protože Pařez v noci chrápal.
Na snídani si prozíravě udělal čas jen Pařez. Ostatní balili stany. Pařez spal pod širákem. Scházeli náročný terén dolů podél Kamenického potoka až k řece Stužici. Občas se museli zastavit, jak z toho příkrého klesání bolí nohy. Po cestě byl nalezen obal od hašlerky. U Stužice však už nebylo ani stopy po základním táboře. Vše vzorně uklizeno.
Při Stužici je zřízena Národní přírodní rezervace, les tu má pralesovitý charakter se všemi stádii svého vývoje. Řeka pak dál teče do ukrajinských lesů, tvoří přítok řeky Uh (na Ukrajině Ug), protéká městem Už-gorod a vrací se na východní Slovensko, vlévá se tu do řeky Bodrog a ten za hranicemi Maďarska do Tisy. To vše po spletitých cestách končí v Dunaji.
Od Stužice následuje poslední stoupání na Packovou Kýčeru (820 m), je to dost vražedné, po tom šíleném sešupu.
Nahoře se Pařez rozhoduje, že plánovaný přechod Vihorlatu se pravděpodobně odloží na neurčito. Pak následuje pětikilometrové klesání hnusným bahnem. Ani tady však skupina nevidí žádnou stopu po předchozích, jak si pořád myslí Pařez. Když pak osmičlenná skupina vystupuje z lesa na silnici u Nové Sedlice, jde jim vstříc mladá pracovnice informačního střediska Národního Parku Poloniny a nabízí možnost koupit letáky a mapy. Je využita aspoň jako fotografka když skupinka pózuje před obrovskou mapou Národního Parku. Na otázku, zda viděla jít velkou tlupu lidí, odpovídá záporně. Bohužel. Už i Pařez se utvrdil, že jsou na Ukrajině. Kdo jiný by je měl vidět, když ne ona.
Ovšem, chyba! Nikdy neříkej nikdy. Ona větší část Pařeztouru - vesele paří v místní hospodě!! Všichni už mají dost, neboť tu čepují výborný Šariš 12° a je tu šikovná servírka. Jásání, hýkání a radost ze vzájemného setkání neberou konce. 

Přichází i řidič autobusu do Sniny, dát si jedno – na kuráž. K tomu když Pařez oznamuje, že Vihorlat se nekoná, dávají si všichni s chutí dalšího kouska. Někteří tak bez snídaně skolili až 6 kousků této výtečné dvanáctky. Radost z tohoto setkání – „na konci světa“ v nejvýchodnější vesnici Slovenska – patřila k těm nejhezčím zážitků Pařeztouru.
Tady máme možnost také přikúpit nějaké potraviny. Když čekáme na autobus do Sniny, opět tu projíždějí slovenští pohraničáři, se svým postarším terénním mercedesem. Už když jsme scházeli z hor, tak nás legitimovali. Slovákům se nechce pobíhat po hraniční čáře, ale číhají až dole ve vesnicích. Dokonce, ještě než jsme odjeli autobusem, tak se jeden ptal řidiče východňársky, jestli nenastoupil někdo zvláštní (teda kromě těch 26-ti bujarých čehúňou).

Autobus patřil nám. Vytahli jsme kytaru a celou hodinu a půl, než jsme dojeli do Sniny, jsme břéskali všecky možné písničky – trampské, lidové, rockové.
Lidi nechápali, ale někteří se s námi bavili. Jsou většinou velmi vstřícní. Ostatně, kdo trochu mohl, tak pracoval nějakou dobu v Čechách, protože tam si něco vydělal. Na východě je obrovská nezaměstnanost. Také jsme si všimli, že hodně Čechů si koupilo v tomto nejvýchodnějším cípu Slovenska vily a teď tam docela levně paří. Jedině Češi a Moraváci tam přinášejí trochu toho turistického ruchu. Jinak jsou to vesnice dost zaostalé, i když tu bylo postaveno mnoho nových domů za komunismu. Všechny vesnice, kterými jsme projížděli měly dvojjazyčné názvy – jeden ve slovenštině a jeden azbukou psaný. Rusínské nápisy byly i na obecních úřadech a na obchodech.
Ale, co bylo dál?
Když jsme dozpívali až do Sniny, tož sme vystúpili.
Pak jsme si všimli velikého kostela, který stál na náměstí. Byl zvláštní tím, že na starou loď byl přistaven dvakrát tak větší kostel s moderním presbytářem. Pařez s Lojzou se šli optat, esik je možné v tem pěkném kostele mět mšu svatú. Mladý kaplan po nějakém otálení svolil. Když jsme při mši zpívali s kytarou, mnohé slovenské paní sa ptaly, co že to je za sbor. Esik by taky neco nezazpívali při večerní mši.
My jsme bohužel měli jiné plány a tak sme sa s paníma aj s panáčkem rozlúčili.
Měli jsme dost hlad a tak jsme dali rozchod. Kdo měl co k svačině, tak to mohl sněst. Nekeří si našli hezkou restauraci se zahrádkou a poručili si jídlo tady. Obzvlášť veselo bylo u stolu, kde seděl Šimon, Slávek Konečné z Laškova, Pařez, Dochtor, Zbyňa a bratr Vojtěch. Všichni se smáli a hýkali a bylo veselo. Lojza, Juřica a Gunguliš měli mezitím nějaké problémy s jídlem, které zatajili a hádali se se servírkou.
Když sme sa obžerstvili, hodili jsme na záda bágly a vyrazili skrz pouliční posluchače večerní mše trochu do hor. Mířili jsme do podhůří Vihorlatu. Žádné veliké tlaky. Jenom po první rybník – asi 5 km. Ten dnešní sešup z Kremenca nám stačil. Tož jsme došli k rybníku a k velikému kempu s hotelovou budovou a tenisovým kurtům a všady lidí jak sviňa. Tady se totiž tento víkend žije rockem. Právě začínal rockový večer, který zajistil naši nespavost asi do 01.00 hodin. Za rybníkem v uctivé vzdálenosti od koncertu jsme na svahu rozdělali stanové městečko. Hudba sem stejně doléhala. Pár lidí hlídalo stany a ostatní vyrazili k Sninskému rybníku – omýt tu špínu, která se na nás usazovala už hezkých pár dní. Pak se večeřelo a dávali jsme se do gala, abychom mohli zajít na tu muziku.
Pařilo sa dlúho do noci. Ke konci už se hrálo všecko, nějaký D.J. tam dával dokonce i české písničky. Vzpomněli jsme si na noc u Terchovej na Malé Fatře, kde nám do noci vyhrával Illegal band Dědy Mládka.
Ráno jsme spali poměrně dlouho, když jsme se vymotali ze stanů, zjistili jsme, že je zase pěkné parno, slunko svítí fest a místo horských komárů nás džogají rybníkové muchničky. Dnešek je den oddechu. Šli jsme se ještě vykoupat do rybníka. Prostě pohoda džez. Slávek, Pařez a Vojta a Šimon zjistili, že je tu taky koupaliště s čistou vodou a také točený Steiger 10°. To ještě neznáme a tak koštujeme. Po ránu to kopne. Na památku jsme si vzali reklamní tácky.
Máme namířeno na vlakové nádraží za Sninou. Vlak nám zrovna ujel, takže: akce veget. Nejprv ale odsloužíme mši svatou. Tu máme v aleji osik při řece Cirocha. Pak kdo chce může si ještě zpívat při kytaře ve stínu listnáčů, a kdo chce se cákat v řece – může. Šimon vlezl do kamenité horské řeky a vydržel – jak je jeho zvykem – pod hladinou po krk několik sekund. Tak navázal na svou slavnou tradici, kdy pokořil na Jizerkách Kamenici a v Orlických horách Divokou Orlici. Šimon je otužilec. Někteří brodili silný proud, jiní chytali malé hbité rybky.
Pak nám jel vlak. Nejprve do Humenného a pak do Michaloviec. V Humenném se vyznamenal Šimon, když při přestupování v časové tísni stihl koupit a přinést nám jednoho Šariša. „Všichni za Šimona – Šimon za všechny“!
Michalovce nás přivítaly novou stanicí. A tak se nám zdejší supermoderní nádražní budova zalíbila, že byla odhlasována jako útočiště po zbytek dne. Bratr Vojtěch tu objevil nádražní jedáleň. Šimon se Zbyňou zase slušný bar s Šarišem a Smädným mníchem. V jedálni srazil Lojza s mládežníky stoly a paní nás obsluhovala jako na svajbě. Dali jsme si všichni vyprážaný syr, a vyhlásili výpravu za úspěšnou. Na Šimona, který se zpozdil v sousedním baru, zbyl guláš.

 
Když jsme se dobře najedli, vzpomínáme, kdo má všechno narozeniny a před nádražní budovou dáváme všem oslavencům hobla. Došlo na mnohé, a také – už vlastně na odchodu 100 m od nádraží – došlo aj na Dochtora.
Chceme si najít místo na spaní někde v polích za tratí. Míjíme borca, který se vzduchovkou hlídá nádražní skladiště. Všude začínají vykukovat romské hlavy. My ale jdeme dál. Za městem zabočujeme na strnisko po obilí vedle lánu slunečnic. I tady potkáváme motorizovanou hlídku (na traktoře) se vzduchovkou, jak objíždí svoje políčka před nezvanými ženci. Dáváme se s nimi do řeči a nabízíme střelci k okoštování slivovicu a třešňovicu.
Večer se konečně za svitu měsíce a zvuku Gungulišovy kytary – seznamujeme. Teď už konečně víme, kdo je kdo, to se nám ulevilo. Ale tu a tam se vyměnily vizitky a nabídky ke sňatku. Jelo nás 15 kluků a 11 holek.
Celou noc nám svítí měsíc a objíždí auto od bezpečnostní agentury, která hlídá soukromníkům bramborová pole. Ráno brzy vstáváme a odcházíme na vlakové nádraží. Jeden místní nám poradil zkratku, takže nejdeme přes viadukt, ale skrz vlaky – prolézáme přes nárazníky vagónů – jako mnoho lidí v protisměru, kteří jdou za trať do práce do drobných firmiček. Na nádraží kupujeme zásoby na dlouhou cestu přes Košice, Tatry, Žilinu a Ostravu na Moravu a do severních Čech.
V Hranicích na Moravě vystupují první pařeztouráci a my se s nimi bouřlivě loučíme a hýkáme a zpíváme různé písně a popěvky. Civiláci Slávek, Pařez a Juřica nakazili ostatní svými hesly z civilky: Za pár!, Civíl! Tož teď hýýýk.
A díky Bohu, že nám bylo dopřáno prožít tak hezké chvíle spolu na horách. Díky taky Gungulišovi, který nosil kytaru. Někdy příště na viděnou (nebo na hýkanou!)

napsal: Pařez

Zde je pár fotek s hudbou, otvírejte si to na novou kartu!

http://www.youtube.com/watch?v=VWr2hAgb_zY

 

Komentáře

Přidat komentář

* Jméno:Email:
Text komentáře:
 
 Emailová adresa nebude zveřejněna. HTML kód není akceptován, odkazy nejsou aktivní!
 TIP: Reagujte na komentáře kliknutím na jejích pořadové číslo "př.[41]"
 
© pareztour.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma