Pařeztour zamířil v roce 2017 do Českého lesa a na Chodsko. Tato oblast je poměrně velká, proto jsme si vybrali jižní část kolem nejvyšší hory Čerchov (Schwarzkopf), 1042 m.n.m. Celkem nás jelo 9 turistů z Čech i Moravy: Pařez, Pepa M., Ondra a Tonda z Jirkova, Vojtěch z Prahy, Luboš ze Zlína, Tom Síbřík a Josef s Martinem (dva nováčci) z Boršic. Potkali jsme se na nádraží v Plzni a společně jsme jeli do Domažlic. Vyrazili jsme na vandr v neděli odpoledne 30.července, roku 2017. Než vyrazíme do lesů, je třeba využít možnosti a projít se krásným městem. Z hlavního nádraží jdeme tedy 1 km do centra. Naše první (a poslední) společné foto je u čapího hnízda.
Domažlice mají vstupní věž - bránu a dvě bílé kruhové věže - jednu hradní a jednu při kostele. Ta při kostele se pyšní titulem "šikmá věž". V neděli večer už bylo vše zavřeno a nezbývá nám nic jiného, než se sem zítra vrátit. Když procházíme hlavním náměstím tak začíná hodně pršet a je slyšet přicházející bouřka - tož rychle zalézáme do podloubí, které je tu v centru Domažlic dobře zachované. Pařez vzpomíná, že tu kdysi v 90.letech byl na faře a spal tu jednu noc. Jako úkryt před bouřkou se jeví vhodná nějaká restaurace nebo hotel. Vojta nachází Sokolský dům s venkovní zahrádkou. Na zahrádku zatéká a tak jdeme do patra do hotelové restaurace. Batohy si prý máme uklidit do chladného sklepa - tady se nacházíme v lepší společnosti. Navíc musíme o obsluhu soupeřit s německými hokejisty, kteří tu mají soustředění. Naštěstí se jedná o mládež, takže podpisy nesháníme. Máme dost trpělivosti a na začátek a na přípitek nám stačí chodské pivo Chodovar 11°. Většina z nás si později dává drobné jídlo s vědomím, že nás čeká večerní etapa na svatý Vavřineček. Pivo není špatné a je místní - teda z Chodové Plané. V Domažlicích býval pivovar, ale ten se teď renovuje a doufáme, že brzy bude fungovat.
Po občerstvení a po bouřce scházíme do hotelového sklepení pro batohy. Josef ještě zavdal číšníkovi, který nám předával batohy, ze své domácí slivovice. Rozloučili jsme se a vyrážíme kolem městského hradu a nádražíčka "Domažlice - město" do kopce směr svatý Vavřinec neboli Veselý kopec (589 m.n.m.). Naše zelená značka bohužel nesmyslně odbočuje z jisté silnice do zprvu souběžné ulice zahradních chatek. Asi je to bezpečnější kvůli automobilové dopravě. My jsme ale zelenou posléze ztratili a došli na slepý konec chatkové oblasti. Naštěstí tam za zahradami stál malý březový hájek - pro nás jak na uvítanou na přespání. Dokonce měl čerstvě posekanou trávu křovinořezem. Tonda a Pařez chtěli jít zpět na silnici a pokračovat 1,5 km na horu, ale Luboš a Vojtěch brali hájek jako znamení, že tu máme spát. Ještě než přišla úplná tma, tak máme pro jistotu postaveny stany. V některých chatkách za plotem se rozsvěcují světýlka. My hlučně oslavujeme naše nově příchozí Martina a Josefa a dáváme si loka pálenky nebo ferneta. V noci pak přichází mírný déšť, ale neustálý vítr větší mraky rozehnal. Ráno bylo Ondrovi špatně a zvracel - bylo to prý z jídla v hotelu Sokolský dům. Mezi břízami sloužíme na provizorním oltáři první mši svatou. Je svátek svatého Ignáce z Loyoly. Ranní mše, kterou vysluhují bratři Mirek (Pařez) a Vojtěch Dvouletí, se stala pravidelnou součástí každého dne - protože Božího požehnání bylo fakt zapotřebí.
Většina z nás po mši odcházela 1,5 km nahoru na kopec, aby tam posnídala s výhledem na město. Jenom Ondřej a s ním Pepa Müller se museli trhnout a šli rovnou dolů do města, aby vyhledali lékařskou pomoc. Zbytek pařeztouru mezitím kráčel nádhernou cestou - asi poutní stezkou z města - složenou ze tří druhů alejí - dole to byla alej jasanová, uprostřed lipová a pod kopcem platanová - a plynule na sebe navazovaly. Po cestě stála ještě menší kaplička svaté Anny. Nahoře na kopci stojí kostel zasvěcený svatému Vavřinci. Podle historických pramenů byl založen již v 10.století knížetem Boleslavem na počest vítězství nad Maďary. Zde také chodové strážili v minulosti (ves Stráž).Je zde krásný výhled, zvláště na Šumavu a šumavské podhůří - je zde tabule s nakreslenou situací hor. Opodál kostela stojí přes silnici velký dřevěný dům, kam jezdil v 80.letech na ozdravné pobyty i náš Tonda "Mačuda". Dokonce si přinesl s sebou starou pohlednici, kterou kdysi odtud posílal. Stavba bohužel chátrá, okolí je zarostené a okna vytlučená.
Po krásné snídani s výhledem na Vavřinečku klesáme zase dolů do Domažlic, abychom si prohlédli místní pamětihodnosti. Pepu s Ondrou nacházíme v hospodě Zubřina pod Chodským hradem. My jdeme na prohlídku interiéru hradu a také na hradní vyhlídkovou věž. Výhled je krásný, až na toho Vavřinečka. Jenom se domýšlíme, kde asi je. V hradu je výstava o historii pašování nebo o chodských krojích (chodská světnice, chodská svatba). Jsme rádi, že je v Chodském hradu chládek, protože venku začíná být sparno - kolem 30°C. Po setkání s Ondrou a Pepou se dohodneme, že na další úsek vyrazíme radši busem. Nejprve si ale zajdeme do klimatizovaného Kauflandu a nakoupíme potraviny a další potřebné věci (léky) na další cestu do pustin kolem Čerchova. Prý u autobusového nádraží čepujou pivo z Koutu na Šumavě, ale tu hospodu už zavřeli. Autobusem jsme popojeli 6 km od Újezda, kde žil na statku Jan Sladký Kozina a my jsme si prohlédli jeho dům a statek. Jenom Ondra na nás čekal při cestě na vrch Hrádek (585 m.n.m.), protože mu stále bylo zle a vůbec nic nejedl. Některé historické domy v Újezdě byly označeny cedulkou, že tam žil někdo známý z Kozinovy doby a je možné tyto domy - zemědělské dvory navštívit - např. Dvůr u Rosochů (rodný statek Koziny), dvůr u Čtveráků, dvůr u Pelnářů (rodný statek Kozinovo manželky), dvůr u Podestátu, dvůr u Keplů. Fotíme se v bráně Kozinova statku na památku. Místní hrdina Jan Kozina byl popraven r. 1695 v Plzni, ale nad vesnicí mu na kopci postavili v době národního obrození velkou sochu se psem a my vyrážíme z Újezda na další sparnou cestu - tentokrát dobýt vrch Hrádek.
Výhoda je, že kromě sochy na strážném vrchu chodů je i pension s restaurací. Dá se sem dojet autem, no my jdeme pěšky (dokonce jsme zavrhli autobus) - to proto, abysme uctili památku Jana Koziny a zasloužili si občerstvení na tzv. Chodské chalupě. Mají to tu trochu předražené. Výlez vedl i kousek lesem a byl to jenom 1 kilometr, a tak jsme to dali všichni i s Ondrou. Mají tu i chatky jako v kempu a několik koz ve výběhu. Nedávno tu byla postavena socha psa. Ten bdí nad celým areálem nové Chodské chalupy a zároveň má taktický výhled na Domažlice. Socha psa je dutá a malé děti se mohou schovat dovnitř. V restauraci obsluhuje servírka v domažlickém kroji a posléze na přání Pepy Müllera se s námi fotí. Dáváme si levnější věci jako pívo, kafe a Pařez si dal míchaný salát. Ceny jídel jsou spíš pro Němce, kterých je tu taky dost. Jinak Chodská chalupa měla být záchytný bod pro Pařeztour v případě špatného počasí - a to jako první možný nocleh dnešní etapy - jelikož však je hezky a my jsme si ulehčili cestu busem, tak po 2 hodinách ve stínu jdeme dál pěšky kolem památníku přes vrch Hrádek (na kterém nikdy žádný hrad nestál) dolů lesem do Trhanova - do místa, kde žil Kozinův odpůrce šlechtic Lamingen, chody zvaný Lomikar.
Procházka lesem nás chrání velkých veder a my většinou jdeme s kopce 2 kilometry kolem zámku, který je trochu zpustlý až na náves, kde mají hodnotnou restauraci U sv. Jána (Nepomuckého). Mají tu i rybí speciality neboť sídlí na břehu trhanovského rybníka. Ondra s Pařezem si tu kupují turistickou známku s obrázkem zámku. Trhanov byl prý nazván původně - podle mlynáře - "trhana". Později si tu šlechta postavila zámek a zemědělský dvůr. Ten přešel z rukou Lamingenů později do vlastnictví rodu Stadionů a ti stavěli po horách zpevněné cesty, za což jsme jim byli vděčni. V trhanovském zámku se narodil MUDr. Josef Thomayer, lékař a učitel v Praze. My jsme na chvíli zůstali v restauraci a vyčkali chladnějšího večera. Pak už nám k noclehu na Babylon zbývaly jen 3 kilometry. Trasa vedla po žluté značce lesem na Pilu (jako ve Chřibech, že jo...) a od Pily kolem Velkého rybníka na přírodní areál známý již z 1.republiky jako klimatické lázně Babylon. Není to jen koupaliště, ale i obec s MŠ a OÚ. My jsme však kvůli velkému vedru zůstali jen na okraji při hrázi a na noc jsme se schovali v blízkém lese. Půda a listí byly tak suché, že tam nebyl vůbec žádný hmyz a neměl nás kdo štípat. Převlékárny a sprchy v areálu jsou historické dřevěné. U parkoviště jsme se občerstvili pívem a klobásami. Nakoupili jsme si i nealko pití do zásoby, neboť teď 2 dny budeme bez obchodu.
Kdo chtěl tak se v přehradě okoupal, ať večer nebo brzo ráno. První však byla ráno mše svatá sloužená na rozložitém čerstvém pařezu. Dopoledne jsme ještě dobíjeli mobily, plánovali trasu a odháněli množství vos, které tu otravovaly. Pak jsme vyrazili na další etapu do lůna pohraniční přírody. Trochu jsme natankovali více (jak říká Peťa Juřica - i do velbloudího hrba..) a tak jsme si popletli 2 zelené trasy, které tu jdou vedle sebe. Podobným směrem na Čerchov, ale přesto jinudy - do vesnice s dětským táborem Lesanka - Pec pod Čerchovem. Takže jsme pak museli 2,5 km navíc stoupat rozlehlou loukou na Sokolovu vyhlídku neboli Český křemenný val s mrazovými sruby a odsazenými bloky. Vyhlídka samotná je přerostlá lesním porostem. Na chvíli se nám objevil vrchol Čerchov s vojenským vysílačem tvaru houby. Potkali jsme jednoho staršího choda na kole s motorkem italské výroby (už trochu starší). Cyklistů tady kolem Čerchova jezdí ještě poměrně dost, ale pěšáků strašně málo. V zimě je prý provoz největší, když tu jezdí běžkaři. To jsou otevřeny i kiosky, které jsou přes léto zavřené. Lidé zde mluví zvláštním nářečím a přízvukem, že jim nejde někdy rozumět. Během konverzace s chodem nám na mezi v trávě usnul Pepa a začal chrápat. Byl čas polední. Tak jsme si sedli a hráli hru, kterou měl na kartičkách Síbřík a dával nám otázky z mezinárodního a českého hokeje. Největším znalcem se ukázal nováček Josef D.
Pak jsme šli dál ve stínu lesa, když venku bylo asi 30 stupňů. Les kupodivu dobře chladil. Tady blíž k Čerchovu je víc pramenišť, hlavně různých částí říčky Bystřice, takže je tu chladněji. Počkáme na zpozdilé na odbočce na Českou Kubici. Cestou jsme překročili umělé koryto tzv. náhon Teplé Bystřice, která byla odbočena místo aby tekla normálně do Německa, tak zavčas ve vyšší nadmořské výšce byla přesměrována na Česko a zásobuje dnes koupací přehradu u Babylóna. Možná že měla dříve i jiné úkoly. Někteří by se v korytě i rádi omyli a ochladili. Když začínáme stoupat po červené trase, všímáme si posezení u svatého obrázku - na kterém je svatý Václav na bílém koni. V tomto lesním údolí je tráva sytě zelená a hustá a mísí se s kapradinami. I na asfaltové cestě po které jezdí málo cyklistů roste ve středovém pásu asi 1 metr širokém - mechový porost - jakoby se nechumelilo. Nám pěším to nevadí, ale takový cyklista, který sviští shora, se na tom klouzavém mechu může pěkně vybourat.
Cestou na Zelenou chýši procházíme Jubilejním hájkem, ve kterém bylo v roce 1928 u příležitosti 10 let vzniku ČSR vysázeno velké množství dřevin, dostupných tehdy u nás. Míchá se tu buk, dub, tis, javor, jasan, jeřáb, lípa, osika, olše, habr, jilm a další - celkem 22 dřevin včetně jejich kříženců. Nejvíc vyrostl modřín japonský - do 43 metrů výšky a obvodu kmene 227 cm. Na Zelené chýši, která je tradičním místem odpočinku turistů již sto let, sundáváme batohy a schováváme se ve stínu dřevěné chaty. Je zde pramen vody a kdo chce tak se opláchne. Vody je dost, hromadí se ve vydlabaném kmenu. Pozorujeme v ní nějaké pulce. Pít se dá. Rozděláváme si svačinky. Na Zelené chýši je umístěný venkovní teploměr, který ukazuje 35°C ve stínu v 15 hodin. Ještě že fouká vítr. Odsud, z nadmořské výšky 640 metrů, už by se dal Čerchov také zdolat, ale my máme jiné plány a počkáme na zítřek, kdy má teplota klesnout o 10 stupňů.
Po 2 hodinách odpočinku, kolem páté odpoledne, stoupáme ještě výše do čerchovské hory, a naším cílem je 1 kilometr vzdálená tzv. Česká studánka. Vody moc nemá, zato je tu spoustu posezení, naštěstí kryté lesem. Toto místo má i svou turistickou známku a konají se tu společenské akce. Tu se nalézáme zatím nejvýše na pařeztouru - ve výši 730 metrů nad mořem. Tady máme první možnost přespat, nicméně mužstvo je ještě v pohodě a radši by šlo další úsek ještě dnes než až zítra. I kvůli vodě, která tu stejně není. Něco jsme si nabrali na Zelené chýši a spoléháme, že v cíli dnešního putování bude nějaký pramen. Scházíme tedy dolů zkratkou po silnici a návrší Jelení stánek na cyklotrasu č.36. Vede nás průzkumník Josef. Potom se střídá s Vojtou, který si zapnul online GPS a našel další zkratku přes kótu 662 m.n.m.(Mělíč). Zkratka vede lesem a posléze zarůstá malinami a kopřivami, ale nám se podařilo nakonec sejít až k zelené turistické značce od Folmavy, které se už nepustíme. Dnes jsme navzdory horku ušli slušných 14 km. Skrze alej stromů přicházíme do bývalé vesnice a sklárny Bystřice. Nejprve se zastavíme u památníku padlých v 1. světové válce. Jména jsou tu česká i německá. Jsou tu ale i ovádi a štípají.
U potoka v zatáčce cesty nechal někdo postavit kryté dřevěné odpočívadlo, div ne altán... Vedle toho je ohniště a další lavičky. Je to tu mnohem kulturnější než o kus dál na návsi(?), kde ještě stojí chátrající vojenské budovy s památníkem na vánoční smrk pro Vatikán v roce 2013. Budova je otevřená s rozbitými okny a nikdo z nás nemá chuť se jít dívat dovnitř nebo tam dokonce spát. Tonda ještě zkušebně proběhne historickou dubovou alej, která tu tvoří trojúhelník mezi naším spaním při řece Bystřici - vojenským domem - a památníkem z 1.světové války. Nikde ani noha, nikde ani živáčka. Pepa si všímá, že v potoce Bystřici je roura na čepování vody a tak ji trochu vylepšil a my jsme si mohli načepovat vodu na vaření. V potoce se také mnozí z nás umyli. Josef s Martinem si nachystali na noc stan, stejně tak Tom Síbřík (pořídil si nový...), ale ostatní, že budou spát pod širákem, že je pořád horko... Pevné lavičky v altánku byly bohužel moc úzké na spaní. Tak jsme si ustlali kolem altánku v trávě. Jindy se ptáme Luboša a Vojty, jestli bude pršet, co na to jejich srážkový model? Bohužel zde jsme byli mimo signál a mnozí měli německého operátora. Tak jsme to nechali být. Síbřík se marně snažil dovolat své ženě Martě. (Teda vlastně on slyšel ji, ale ona jeho ne... nebo to bylo obráceně?)
V noci se strhla bouřka s poryvy větru, hřmělo hlavně nad Čerchovem. Tááákže další noc, ve které se nevyspíme... Pařez si v noci s pomocí Vojty narychlo postavil stan. Ostatní vytáhli igelity nebo se krčili v altánu. Pršelo až do rána a ochladilo se. Bylo to dobré, protože ovádi a komáři byli zalezlí. V klidu jsme proto sloužili mši svatou na stolku v altánu a posnídali před náročným výstupem. Kapucíni dnes slaví svátek Porciunkule. Bystřice leží v nadmořské výšce 540 metrů a na Čerchov to bude 500 metrů výškových převýšení. Když odcházíme stoupat po zelené na hraniční hřeben Drei Wappen - Tří znaků (900 m.n.m.) tak přijíždí německá nákladní auta a nakládají české dřevo. My stoupáme nejprve po asfaltové cestě, což je jednodušší, nicméně zlatým hřebem je tzv. slovenský strk - přímá "cesta" nahoru. Víc než cestu to připomíná koryto, kterým někdo vláčel kmeny stromů. Touto zkratkou se dostáváme na další patro s asfaltovou cestou, od které už je to jen kousek nahoru lesní pěšinkou mezi kameny a mechem - to je zase úplně jiné prostředí - jako v pohádce. Tady by se pašovalo. Síbřík tu natočil video s příchozími pařeztouráky.
U skály s křížem nacházíme trojhraniční památník který byl nejdříve vyryt do kamene, ale později tu udělali litinovou barevnou značku - asi aby bylo možné lépe rozeznat dva ze tří erbů na kterých je vyobrazen lev (český a hornofalcký). Toto ujednání hranice bylo v roce 1766 mezi Českem, Bavorskem a Horní Falcí. Dnes se dočkalo i turistické známky (české) a mají tu kryté posezení a mapy okolí. Nacházíme se na dnešní hranici s Německem. Původní plán podívat se do německého vnitrozemí byl zrušen pařeztouráky - nemáme pořádné mapové vybavení, ani čas... hlavní cíl je přece dobýt Čerchov a chvíli tam pobejt... Takže od Drei Wappen pokračujeme dál už po hřebenové cestě, která je napřed historická - krásné kamenné chodníky, ale pak současná - po asfaltce - a nakonec vojenská - panelová a stále lesem bez výhledu. Jedinou výjimkou je zarůstající výhled Pavlíkovy vyhlídky (920 m.n.m.).
Informační tabule nám oznamují, že se nacházíme ve výjimečně zachovalém lesním prostředí s výskytem např. rysa nebo tetřeva. Před závěrečným stoupáním na Čerchov zastavujeme ještě u Lesní chaty pod vodárnou (875 m.n.m.) kde je posezení a pramen vody. Po zkušenosti s vodou ze studánek, ze kterých nás trochu bolí břicho, se radši jen opláchneme a i tak se osvěžíme. Závěrečné stoupání vede přes vrchol Skalka, 1005 m.n.m., tvořené rozesutými kameny ve výši 3 metrů, které je třeba přelézt. Další překážkou byl padlý dospělý strom přes lesní cestu. Tento úsek v lese byl hezký, ale finiš byl po panelové cestě na slunci. Dnes 2.srpna je slunečno, asi 25°C, v 16 hodin dobýváme nejvyšší horu Českého lesa a pařeztouru - Čerchov, s výškou 1042 m.n.m. Německy "Schwarzkopf" neboli Černá hlava. Zvláštností této hory je, že na placatém vrcholu stávalo vojenské městečko. Jedinou nevojenskou stavbou je kamenná Kurzova rozhledna. I tam se jdeme podívat. Výhled na všechny strany je úžasný. Je vidět Šumava, do Bavorska, severní část Českého lesa nebo Domažlicko a podhůří Šumavy.
Kromě rozhledny je otevřené i občerstvení v komunistickém stylu. Čepují tu ale pivo z Koutu na Šumavě, což je rarita - tak si dáváme. K tomu jídlo - klobásy, atd., vše velice levné. Když po páté hodině zavírají, tak nás tam nechali a řekli, že už musí zamknout areál, ale vedle brány že je díra v plotě. My jsme ještě zkoumali vrchol a oslavovali vítězství, ale posléze jsme se též protáhli dírou v plotě a klesali do nižších pater Českého lesa. Dalo by se na Čerchově klidně spat. Tráva tu je i rovina. My máme dobrý čas a zkusíme dojít do Capartic, asi 5 km po hřebenu. Capartice jsou vesnicí na tzv. Klenecké brance Českého lesa při cestě obchodní a poštovní již od 16.století. Za památníkem cesty, kterou tu nechal vybudovat hrabě Jiří ze Stadionů jsme po krátkém odpočinku v restauraci Sport (která už zavírala) postavili stany a přespali. Kromě Vojtěcha, který spal na širé louce a slimák mu vlezl do stanu.
Další den našeho putování jsme měli volnější. Po krátkém stoupání jsme odbočili na naučnou stezku Baarovu a po ní jsme šli na Výhledy. Zde od sochy spisovatele a kněze Jindřicha Šimona Baara jsme koukali do doliny na Chodsko. Kousek níž při kapli svatého Vojtěcha jsme měli mši svatou. Kaple je nová dřevěná a ve střeše se zabydlely vosy a některé z nás poštípaly. Ačkoli bylo dopoledne, stále bylo dusno. Měli jsme dvě možnosti - pokračovat do hor na Sádek a Starý Herštejn nebo v klidu si prohlédnout Klenčí a někde se případně okoupat. Vyhrála ta druhá možnost. Na horním konci Klenčí pod Čerchovem jsme objevili památnou hospodu U Psůtků. Ochotná majitelka nám otevřela o dvě hodiny dřív. Zde měli pivo Chodovar 11- ku jen za 21 Kč! Poručili jsme si i jídlo a dobíjeli jsme mobily. Josef odběhl dolů do vsi pro cigarety. Venku mezitím začala bouřka. Po drahné době jsme zaplatili a před hospodou se ještě vyfotili.
Naším dalším cílem bylo muzeum J.Š.Baara poblíž kostela. Za 20 Kč jsme si prohlédli věci z vlastnictví J.Š.Baara a také lékaře Thomayera a exponáty o historii Klenčí. Potom jsme šli do domu přírody Českého lesa. Mezitím jsme nakoupili ve večerce u Vietnamců. Po bouřce je zase horko a jasno. Prý tu mají koupání v hasičské nádrži, ale to je neudržované a tak vyhrává návrh koupat se v čisté vodě v lomu. Ten lom je prý někde u Pařezova. Můžeme využít vlak a popojet jednu stanici. Čekáme v Klenčí na krásné zastávce, vyzdobené malovanýma talířkama, které jsou vmáčknuté do fasády. Síbřík ukracuje hodinu čekání hrou s kartičkama s otázkama na filmy a herce. My ostatní hádáme se střídavými úspěchy, nicméně čas nám příjemně uplynul. Přijel motorák a odvezl nás o stanici dál do Postřekova. Josef tu nešťastně vypadl z vlaku na peron. A to nic nepil. Stane se.
V Postřekově mají muzeum krojů, ale tam jsme nebyli, podle místních hobyvatel máme prý jít ještě asi 3 km na Pařezov. Tak jdeme částečně při hlavní silnici a pak směr Dublovická hora - už jen po polní cestě. Na vedlejším poli jezdí kombajny, mají žně. My jdeme hájem dál směr Otov a opravdu nacházíme několik lomových jam zatopených vodou a obrostlých vegetací. Tady si usteleme a dáme si koupel. I když jsme mysleli, že tu budou lidi, není tu ani noha. Asi jsme se zase spletli - co se týče luxusního koupání a řeč byla o jiném lomu na druhé straně Pařezova - ale co, my se rádi smočíme i zde a máme aspoň klid. Z nedalekého Pařezova je slyšet jen zaštěkání psa. Večer Josef vytahuje bílý rum, no jo, slivka už došla. Síbřík má ještě svou ponožkovicu, jenže začíná ho bolet zub... Ondra s Pepou si lehli u jiného rybníčku a popíjejí červené vínečko. Jen komáři nás trochu otravují. Po půlnoci se zatáhly temné mraky a začalo pršet. Pařez nelenil a postavil si stan. Místní lidé říkají, že v této krajině se ty mraky nakonec roztrhají a bouřky bývají poloviční. A mají pravdu. Nakonec bylo do rána dusno a jen mírně se ochladilo. Stan si stavěl jen Josef s Martinem a v noci Pařez. Při svítání nějaký lovec střílel na zvěř. Trochu nás to vyděsilo.
Probouzíme se do posledního celého dne pařeztouru. Jako vždy sloužíme provizorní mši svatou a balíme věci a trochu kukuřice, co tu roste vedle. Martin s Josefem ji mají rádi. Spěcháme přes ves Otov na vlakovou zastávku Vlkanov. Síbřík se s námi 2x bolestně loučí. Platí to o jeho srdci i o zubu... Na zastávce vlaku jsme se radši přečíslovali, abychom v tom neměli zmatek. Útulným motoráčkem jsme dorazili až do Boru. Karbaníci Pepa, Ondřej, Luboš a Pařez hráli karty. Z Boru jsme jeli busem do Přimdy - města. V infocentru se dovídáme, že hrad Přimda je otevřený oficiálně jenom v sobotu a neděli, což začíná až zítra. Nevadí. Zkusíme tam na zítřek přespat. Teď máme hlad a ptáme se po restauraci. Je tu jen jedna a jmenuje se Modrá laguna. Číšnice byla starší ukrajinka a působila dojmem velkého generála. Protože jsme měli s sebou hodně batohů, tak nám otevřela salón s plzeňskými hokejovými dresy a sestavami. Vojtěch byl nějaký unavený a tajně se natáhnul na zem na koberec za stůl s kulečníkem. Výborný chodovárek a ucházející jídlo. Po kávě a doutníku jsme měli dost času rozhodnout se jak dál. První možnost byla zeptat se na možnost koupání. Druhá možnost byla dobýt rozhlednu Milíře asi 6 km odsud vzdálenou. Jenom Tonda chtěl ještě někam jít a tak jsme ho nechali. Zmizel na Milíře i se svým batohem.
My jsme zkusili rovnou trefit budovu s bazénem a podařilo se. Bohužel měli výhrady, co se typu plavek týká... Pepovi nechtěli dovolit ty jeho a on říkal, že radši počká venku. My ostatní jsme si mohli zdarma zapůjčit různé velikosti plavek. Bazének je v Přimdě dlouhý 25 metrů, mají tu jednu skluzavku, jednu vířivku pro 6 lidí (s teplejší vodou a dvěma programy masáží) a dětské brouzdaliště. Nám to stačilo, někteří se přitom poprvé na pařeztouru umyli. V rámci bazénu mají i občerstvení, tak toho někteří využili. Pak po mírné dešťové přeháňce zkusíme vyšlápnout na hrad Přimdu, nebo aspoň před hlavní vrata, abysme nazítří mohli jako první hrad navštívit a utíkat na vlak a domů. Kopec je tu opravdu strmý. V půli cesty je malé rozcestí u kapličky lurdské Panny Marie. Tady zůstává na noc Ondra a Pepa. Ostatní i s přicházejícím rychlonožkou Tondou stoupají krůček za krůčkem ještě výš, prostě kam až to půjde a kde bude trochu rovina na spaní.
Jenomže žádné vrata se nekonají a my jsme nakonec vylezli až na hradní nádvoří, tvořené zčásti hradbou, zčásti skálou a zčásti se zábradlím ze dřeva a výhledem do doliny. Díky tomu, že fouká silný vítr a neprší, tak je možné zažít krásný slunečný západ na hradní zřícenině. Kvůli tomu sem přijíždí jeden fotograf - cyklista a partička mladých lidí. Ale nikdo nás nevyhnal, takže stavíme stany a zahříváme se jak můžem. Na hradě toho není moc k vidění, jenom pár zdí, ale je to prý nejstarší kamenný hrad v ČR. Původně byl ve vlastnictví přemyslovců. Nejhezčí je odsud výhled - na dálnici do Německa a Český les kolem Rozvadova. Pěkné počasí nám přiznal fotograf cyklista, který říkal, že na Přimdě je většinou škaredě a prší. Všem se nám tu moc líbí a i v noci za měsíčku je hrad velmi působivý. Jen Vojta nějak zmlkl a spal ve stanu již od večera. Ráno ještě sloužíme mši svatou na dřevěném stole, který tu je pro turisty a pak scházíme dolů na autobus. První soboty v měsíci patří Panně Marii. Na Vojtu skočila nějaká chřipka. Kupujeme lístky do Bělé nad Radbuzou. Odsud vlakem do Domažlic a Plzně a domů. V Bělé jsme si nechali dát pamětní razítka do turistické mapy (podobné máme z Čerchova nebo Chodského hradu) a ve vypečených vlacích se potácíme domů. Venku je kolem 30-ky. Podobným horkem jsme končili i na Rychlebských horách předloni. Bohu díky za všechno a zase někdy příště! Naviděnou!
zapsal očitý svědek
Dosažené vrcholy:
1. Vavřineček (Veselá hora) 580 m.n.m.
2. Hrádek nad Újezdem (pomník J.S.Koziny) 585 m.n.m.
3. Sokolova vyhlídka (křemenný val) 560 m.n.m.
4. Česká studánka 720 m.n.m.
5. Trojmezí - Tři znaky - Drei Wappen 900 m.n.m.
6. Pavlíkova vyhlídka 920 m.n.m.
7. Skalka 1005 m.n.m.
8. Čerchov - 1042 m.n.m.
9. Capartice, odb. Na výhledy 730 m.n.m.
10. Dublovická hora - sedlo k Vlkanovu (lom) 437 m.n.m.
11. Přimda (hrad) 848 m.n.m. = 8327 (Mt Everest 8848 m.n.m.)
12. jen Tonda: rozhledna Milíře 590 m.n.m. dobyl 8917 m.n.m. a překonal Mt.Everest!