Naša cesta začejnala v Břeclavi. Teda společná štreka všeckých devíti účastníkou tehoto zájezdu. Nekeří nadšenci si už najeli svoje nezbytné kilometry den či dva před společným zahájením. Byli to Alfí a Pařez. Alfí začal putování po Jižní Moravě už v centru Hané - v Olomouci, odkáď se vydal na stokilometrovou pouť do centra Slovácka - do Boršic. Večer, za soumraku ho aj s kolem našel ležet před dveřima svojeho baráku Pařez, sželelo sa mu Alfika a tak na druhý den už vyrážajou borci dva na další štreku.. Ta měřá asi 90 km a slunce svití jako ďas.... dál to znáte..
Po prohlídce vlkošskej hospody milotického zámka a hospody v Dubňanech, uléhajou oba na chvílu do stínu lesa, kerý je při silnici. Je to snáď jediný les na tejto trase. Většinou sou kolem pola nebo vinohrady a nekdy aj motoresty. A to néni dobré, dyť je furt přes 35°C.
Tož ale vraťme sa k itineráři cesty. Po modlitbě růženca vyrážajou oba zbožní borci dál - směr Mutěnice, Čejkovice, Velké Bílovice, Rakvice a dál k Pavlovským vrchom.. Z dálky už jde vidět nejvyšší vrchol Pálavy - Děvín a zříceniny hradou Děvičky a Sirotčího hradu. Pod Pavlovskýma vrchama sa rozprostírá přehrada Nové Mlýny. Tá je rozdělená dvuma hrázama na tři části.Včíl už zbývá enom přejet přes 3 km dlouhou hráz mezi Horní a Střední čásťou a už sa ocitajou oba cyklisti v cíli dnešní štace - v kempu Merkur.
Toťkaj ve vřavě disko a country hudby, svistu kolotočou a cákání děcek na pláži je srdečně vítá ožralý Alfikův brácha a každému ulevá po štamprli. Aj všecí ostatní, co sou tam s Alfikovým bráchou, vítajou hosty a nalévajou. Potem sa rozdělává oheň a opékajou sa špekáčky a griluje maso. Tak končí tento den.Druhý už bude dnem setkání s hlavní partijou.
Brzo ráno, eště když ptáci teprv začejnali řvat a slůnko si mnulo očiska. Rod Alfiků eště chrápal před stanem - Pařez už čeřil klidnou hladinu Novomlýnskej nádrže.. Po občerstvující koupeli obudíl Alfa a eště když celý kemp spál, vyrážajou cyklisti do Břeclavi, aby sa setkali s hlavní výpravou.
V Břeclavi mňél vlak z Nedakonic zpožďéní, čekání bylo dlouhé. Alfi furt stepovál na perónu a vyhlížál vlak. Pařez hlídal před nádražím kola. V tem na nádru lelkující Rómové si začali víc všímat kol a věcí obuch cyklistou. Začli se povíce zhlukovat okolo hlídajícího Pařeza a zkušenější z Rómů sa dorážáním na Pařeza snažili odlákat jeho pozornost. Měli zálusk hlavně na Alfikův cyklistický baťůžek, kerý sa povalovál na zemi u kol a skýtál naději na tučný zisk. Naštěstí zpožďéní netrvá věčně a přicházející boršičáci s Alfem vyrušili Rómy, keří se rychle rozptýlili po nádraží.
Potem se celá výprava jala nakupovat pohledy Břeclavi, obědvat a dělat poslední úpravy na kolách. Začali sa též objevovat první problémy technického rázu. Začalo to vlastně eště ráno při cestě do Nedakonic, kdy sa Blažejovi rozpadlo kolo. Mosél si vzít druhé. Štěpce sa přetrhlo brzdové lanko a když sa vyjížďalo z Břeclavi, tož chytl Staňa defekt, to je smola- ale bude hůř.
Když jsme tu zmínili několik jmen, tak kdo se teda účastnil teho zájezdu. Vedle Alfika a Pařeza to byli boršičáci Štěpka, Blažej, Šimon zvaný Somálec a Jarek zvaný Lanza bílá. Dál borci z Topolné: Staňa, Jana a Eva. Celkem tedy devět rekreantů.
První kulturní zastávka zájezdu byla na zámku ve Valticách. Na zámku byla spousta místností a tapet a také nějaké koupelny a prodejna vín. Občerstveni Matonkou z nedalekého Smíšeného zboží a s pohlednicou v kapci sme sedali na kola a zamířili do Mikulova. Tady nás měl čekat Blažejou brácha Kamil, kerý tu zavřený v kasinu se zelenýma mozkama tráví rok svojeho života.
Bohužel, jsme se jaksi minuli a tak moseli kluci prolézat všecky místní putyky, až Kamila našli v Irskej hospodě u žejdlíka Guinesova piva. Potem sme si pěkně prošli Mikulov z tej kulturní stránky. Byli sme na hradě, kde Štěpa neustále slézal a vylézal hradby a hradní borovicu a potem sme si v supermarketu koupili Algidu, teda enom nekeří, abysme byli přesní.
Dál sme jeli až do místa našeho ubytování do Dolních Věstonic. Zatímco si Pařez s Alfikem jeli eště přes hráz do kempu pro bágle, ostatní se ubytovali na faře v Dolních Věstonicách a eště měli silu jet k Novým Mlýnom na večerní koupel.. Alfi s Pařezem tak přes půl hodiny stepovali před farou a rabancovali z vratama a dveřima a bouchali na okna až sa místní divili. Když sa zetmělo, udělali jsme si pěkný táborák. Štěpa četl z Trnek Brnek vtipy na ženské, potem sme sa pomodlili a šli spat.
Alfi s Pařezem začali spat venku, ale bouřka s deštěm jich uprostřed noci zahnala do fary. Na faře vlézl Pařez na strašně vrzající loužko a obudíl tak celý pokoj, a když obudíl celý pokoj tak si přelezl do vedlejšího, keré už nevrzalo, za to však připomínalo síť na spaní a Pařez ráno připomínal skobu.
V den další sme navštívili místní muzeum s pověstnou Věstonickou Venušou a šli sme brodit Nové Mlýny. Místama to šlo. Brodili sme se ke kostelu. kerý je na ostrůvku ve střední části Nových Mlýnů. Pijavice a ostré kameně nás ohrožovali na každém kroku a všady na ostrůvkách leželi smradlaví leklí kapři.
Když sme se vrátili na břeh, chtěl Blažej hodil Štěpku do vody. ale ona utekla do zelené džungle. Tož okoupál aspoň její kolo.
Pak sme si řekli, že je potřeba ujet také nějaké kilometry na kole a tož sme zamířili na Znojmo a tam na faru u dominikánů.
Pařez měl však nebezpečně prasknutý přední plášť a mosél ho vymňénit a tak eště ze Somálcem jeli oklikou přes Pohořelice, kde koupili a vymňénili plášť. Potom moseli stíhat hlavní peloton. Tu Šimon Somálec vyvinul nevídanou rychlosť, ač svalů a masa téměř prostý! Somálci sa nezdajou !!!
Druhý den si necháváme batohy na faře a enom tak na lehko si vyjížďáme na okružní jízdu. Nejprve směřujem do Rakouska. Na hranicách žebrá Štěpka razítko do pasu a Blažeja si tam chcou nechat. Ale potom ho pustili. Potem
sjížďáme do první rakouské dědiny - do Mitteretzbachu. Před Mitteretzbachem vyděsil Šimona policajt, který stál před dědinou a kontroloval rychlost přijížďajících vozidel. Šimon ale blbě viděl, ukázalo sa, že to byla enom maketa policajta, kerá měla děsit příliš rychle jedoucí Čehůny. Šimon teda hobloval brzdové gumy zbytečně.
Zastavujeme pak v rakouském městě Retz. Je tu pěkné historické náměstí. Na radnici je zrovna svajba a tak se Štěpka snaží nenápadně vmísit do zástupu svatebčanů. Čekáme, že přinese koláčky. Ale odhalili ju. Pařez zatím objevil záchody, keré jsou zdarma, jsou z druhé strany radnice, u vchodu do radničního sklépka. Mezitím se Šimon a Helia snaží navzájem svrhnout do kašny, kerá je na náměstí. Rakouští důchodci, keří zrovna relaxovali u kašny a sledují naše počínání se snaží navázat rozhovor s Alfikem. Bohužel - Alfíkovi se nepodařilo z nich vytáhnout ani šilink. Ba - ani partyzánku - Snad to bylo tím, že si navzájem
nerozuměli.... Alfi mluví moc moravským nářečím. Lanza ale měl jakési šilinky a tož sme ho donutili, aby nám koupil pohled na památku. Lanza je pracháč.
Dál sme vyrazili skrz jakési hory, něco jak Chřiby. Na konci stoupání sme už nemohli, tož sme zastavili na odpočívadle. Ale dlúho sme tam nepobyli. Žádný neví odkáď sa vzali, doletěli muchy hnojařky a zle na nás dorážali, kehosi z nás aj podžogali.
V další dědině sme zase nevěděli jak dál, naštěstí sa tam nachomýtl jeden bodrý a podnapilý Rakušan a ten nám poradil dokonce zkratku, tož to sme byli rádi. Jeli sme už dál enom z kopca doule po serpentinách- Takže sme si aj odpočali, tož teda kromě Pařeza. Ten mňél ruplé lanko u zadní brzdy a tak utěkál doule při kole. Přední brzdou by se totiž při takovém kopcu ubrzdila leda první serpentina, dál už by sa brzdilo s pomocou stromou, keřou a pařezou.
Doule pod horama nás čekal docela hezký hrad - Hardeg, pocházál eště z románských dob, Štěpka sa snažila usmlouvat vstupné 50 šilasů na 50 korun, ale bohužel, paní byla jak žula. Alfi jim vynadal do Skopčákou a jeli jsme dál.
Sjeli sme k mostu přes řeku Dyji. Na naší straně byla rakouská celnica, na druhé straně česká- vlastně moravská. Po tem mostu sme přejeli zase dom. Dyje tu teče v hlubokém kaňonu hor, kraj je tu moc pěkný. Ale také ten kopec, co jsme sjeli k řece mosíme včíl zasej vyšlapat. V průběhu stoupání je odbočka na vyhlídku a tož rádi slézáme a dáváme tak odpočinut zadním částem těla a pomalou vycházkovou chůzou stoupáme na ono místo. Rychlý Šimon zatím hlídá kola. Ze zastřešené vyhlídky, kerou tu postavili rakouští turisti, vidíme pod sebou klikatící se stříbrnou niť - řeku Dyji a na protějších skalách ten rakouský hrad. Všady krásné lesy. Je to opravdu hezký výhled. Za komunismu to nebylo možné vidět, neboť tu bylo neutrální hraniční pásmo a zákaz vstupu. Včíl je tady Národní Park a také spousta turistů.
S tymato myšlenkama sa vracáme ke kolům a klimbajícímu Šimonovi a pokračujeme ve stoupání lesem až do první moravské vesnice.
Na konci lesa vidíme eště nekolik metrou hraničního plotu a rozhlednu, keré tu byly nechané jako memento minulého režimu.
V první hospodě hned doplňujeme ztracené kalorie a necháváme si poradit od místních lidí zkratku na Vranov nad Dyjí - náš to poslední cíl. Cesta ide po mírném stoupání (keré už nechcem ani vidět) konečně zase doule, rázem prudko klesá a směřuje po serpentinách až k Dyji do Vranova. Pařezovi to nedalo a zkusíl sjet víc než jednu zatáčku enom na přední brzdě, ale za chvílu už litoval. Mosél použít aj podrážku od drahých prestižek a místy brzdíl aj očima.
Ve Vranově nad Dyjí je velice bohatý zámek, každá komnata přeplněná zlatem a vzácnýma malbama. Navíc je postavený jako hrad na strmé skále nad městem – no, je to nádhera - Táto vyjímečnost sa však odrazila aj na ceně vstupného. 50 Kč. Je s politováním, že nekeří, méň kulturně založení jedinci vyměnili jedinečný kulturní zážitek za točeného Regenta. Radši zde nebudeme jmenovat.. Po prohlídce a konzumaci piva sa partija zasej rozdělila. Aj když začejnalo pršet, Lanza, Blažej a Šimon Somálec se jeli eště čváchat na Vranovskou přehradu.
Aj když nepřestávalo pršet, moseli sme se vydat na cestu do Znojma, neboť sa už stmívalo. Zase po tych serpentinách hore a v dešti a to už našu Štěpku tak zmohlo, že začala na jednem kopci stávkovat, že už nemože a že mosí sněst paštiku, ináč zdechne. Paštiku měla, ale ne otvírák. Alfi začal zháňat ostrý kameň, kerým by prorazil víko konzervy. V paměti mu vytanuly kvalitní pazourky z muzea v Dolních Věstonicách... Naštěstí ale našel Pařez křivák a krize byla zažehnaná. Štěpka pak posilněná vydatnou stravou šťastně dorazila do Znojma.
Ale aj druhá partija měla problémy. Po cestě z přehrady bouchlo Blažejovi zadní kolo, lochna byla taková, že ani dva flastry co mňél, nestačily na zalepéní. Tož mosél aj s kolem stopovat, aby sa do teho Znojma nejak dostál. A když eště pršej, néni to žádná sranda. Naštěstí sa jakýsi dobrodinec našél a vzál Blažeja. Ba co víc !! Těsně před Znojmem eště předjížďali Lanzu a Šimona. Protože už byla dosť tma - řidič auta na nich nadávál - že jezdijou neosvětlení a hned na Blažeja, esi taky nepatří k nim. Blažej sa dušovál, že ne.... jak by mohl.?.. V tem Šimon s Lanzou vidouce Blažejovo kolo na autě, začali na ně mávat a hulákat. Blažej, pravda, sa dušoval eště víc, že ich nezná, že to mosí byt nejaký omyl, či co..... Nakonec aj oni šťastně dojeli dom.
Podle jmen ste si asi všimli, že dvá s nama nejeli. Byli to Staňa s Evou, keří neměli pas. Ti nás měli čekat na Vranově. Těšili se, jak si udělajou veget zatímco my budeme rajtovat po Rakousku. Ale, smola, ani oni to neměli jednoduché. Jeli na Vranov a nějak minuli odbočku a zajeli si o 70 km dál. Místo aby dojeli na Vranov, byli v Jihlavě. Zpátky už pravda - moseli vlakem - protože už neměli silu sa vrátit po svojich. Takže sa na Vranov ani nedostali, tož snáď příště - esi budou mět eště chuť. Može jich aspoň těšit že najeli víc kiláků jak my.
Na faře sme si sdělili naše dojmy, převlékli sa do suchého, dali si po štamprli. Alfi a Blažej vyléli vodu z tenisek, zahájili akci sucho a nacpali do bot záchodový papír. Šimon se zase chťél bit. Štěpka měla narozeniny a tak každého uctila nanukáčem, my jsme sa zase za ňu pomodlili desátek růženca a zmožení sme padli do spacákou, za chvílu sa ozývalo sálem enom spokojené chrnění.
Neděla už nebyla moc cyklistická. Chystali sme sa na mšu, nekeří vytahovali tajné trumfy v podobě kostelních šatou, či čistých triček. Jiní si moseli aspoň vykartáčovat bermudy a iné zahumusené části oděvů a umyt nohy špinavé od řetázka.
Po mši sme navštívili místní hospodu a ochutnali zdejší pivo - Znojemského Hostana. Potem přes bránu pivovaru jsme se šli podívat na známou znojemskou rotundu a znojemský hrad. Jinudy, než přes pivovar se tam opravdu nedalo dostat, abstinenti výpravy jsou mi svědkem.
Ovšem vstupné na veleznámou rotundu odradilo i ty nejkulturněji založené. 90 kachlí a žádné slevy pro studenty. Paní pokladní měla pro nás pochopéní a tak nám aspoň poradila, že prohlídka podzemních sklepů pod hradem je zdarma… S radosťou sme se tam nahrnuli. Běhali jsme podzemím sem a tam a navzájem jsme se strašili zpoza rohů temných chodeb. Paní pokladní nám udělala obrovskou radost.
Ono to ale až tak zadarmo nebylo. V podzemí byla rovněž instalovaná ochutnávka vín a u nich sličná šenkérka, kerá téměř na každém z nás teho bůra na koštovce vyloudila. Nekeří by nejradši koupili aj celou sedmičku...
Pak už sme moseli jit na vlak, naložili sme kola a jeli. Za zmínku už stojí snáď enom Pařezovo pobíhání z vagóna do vagóna. Potřeboval, pravda, na WC ale v našem vagóně bylo WC beznadějně zabarikádované našima kolama a dvérca do vedlejšího vagóna byly zamčené.. Tož mosél Pařez na zastávce jakože vystúpit a rychle přelézt do súsedního vagóna. Když tam po rozjetí vlaku použil WC, vrátil sa na další stanici za všeobecného veselí partije zase do domovského vagóna. (Já bych to nikdy nenapsal, ale oni furt, že to mosím napsat.) Tož to je asi tak všechno. Tady moja řeč utichá a celý zájezd končí. Bohu díky sa nikemu nic zlého nestalo. A všecí živí a s podlomeným zdravím sa vrátili dom. Bohu díky.
napsal: Pařez
Komentáře
Přidat komentář