První letošní vandr se konal v Krušných horách, kam to měli jediní dva účastníci vandru - Pařez a Lojza - nejblíž. Díky osobnímu autu se dá dostat v Krušných horách kamkoli a je zde hodně parkovacích ploch pro zimní sezónu, které jsou v létě zdarma. Jedno takové je v osadě Dlouhá Louka nedaleko v horách nad známým hradem Osek. Do hor jsme však začali stoupat od Litvínova (přes část: Loučná). Hlavním cílem byl vrchol hory Loučná, který měří 956 m.n.m. a je nejvyšším vrcholem východního Krušnohoří. Podle Loučné je nazvána celá severní polovina Krušných hor - Loučenská hornatina, i když má na jižní straně blíže ke Klínovci i hory vyšší. Navíc vznikl nově další útvar - to je Přírodní Park Loučenská hornatina - a ten jsme chtěli víc prozkoumat - v jeho rámci se chceme podívat na Fláje a Český Jiřetín. Tolik k plánu cesty.
První den navečer, kdy byla neděle, jsme potkávali hodně turistů jak se vrací z hor - na kole, auty, pěšky a říkali jsme si že teď budeme mít aspoň víc klidu. Náhradní víkend fakt docela vyšel - nedovedu si představit potkávat neustále ty davy lidí - jak tomu je o slunečném víkendu. My už jsme potkávali jen pár místních chatařů se psy. Kolem sedmé večer jsme tedy vyrazili nejprve na vrchol Vlčí hora (891 m.n.m.) na které je tenká kuželová věž a v dolní části je zpřístupněná vyhlídka. Již po cestě jsme odpočívali u dřevěného kříže (nápis 1910-2010), od kterého byl slušný výhled na doliny kolem Bíliny a Oseka. Vzadu pak kopce Českého Středohoří, vlevo nejvyšší hora Milešovka. Slibovali jsme si, že výhled z vysílače bude ještě lepší než ten u kříže, neboť pod ním stála částečně ohrazená obora. Po chvíli mírného stoupání stojíme u paty vysílače neboli moderní rozhledny. Vyjdete po ní asi do první třetiny výšky vysílače, ale výhled získáte celý do všech stran. Nejhezčí je pozorovat, jak horské hřebeny spadají strmě k dolinám - víc vpravo je vidět Mostecké jezero a chemička v Záluží a jde vidět dál hlouběji do špičatých vrcholků Českého středohoří. Popis tady bohužel žádný nemají. Rozhledna je otevřená stále a zdarma.
Na dalším místě jsme chtěli už přespat, neboť se stmívalo. Byla to právě hora Loučná, která byla dobře patrná i od Vlčí hory. Ještě jsme museli něco sejít dolů a pak prudce nahoru, a bylo to. Oficiální trasa pěších je modrá, ale ta vede kolem po vrstevnici. Potkali jsme ještě pár skupinek lidí, ale všichni šli proti nám a nahoře jsme mohli v klidu pozorovat okolí a přespat. Tento vrchol je zvláštní tím, že jeho nejvyšší skála - na které je taky nějaký vysílač nebo monstrum s vyhlídkou, je uzavřena do hodně velké "obory Fláje" s vysokými ploty a dobře zamknutými vraty. V současnosti se v okolí asfaltovaly nové přístupové cesty. Někde jsem četl, že možnost projít oborou je jen v červenci a srpnu, nyní v květnu smůla... Ale i ten vrchol pro širokou veřejnost má svou důstojnou skálu a z ní je krásný výhled do údolí a ještě blíž k Chomutovu - hora s vysílačem Jedlák, vodní nádrž Újezd, město Most s Hněvínem a jezerem Most a chemička v Záluží je jako na dlani. Také se s večerem přikrývá mlžným oparem nejhlubší hnědouhelný lom Bílina s 200 metry vytěženého úhlí pod úrovní terénu a v nadmořské výšce 40 m.n.m. je nehlubším povrchovým místem v ČR.
S postupem noci se v chemičce a v dole objevuje umělé osvětlení. Je to zajímavý pohled. Lojza si staví stan a Pařez uléhá v zákrytu skály se zajímavým typem kříže pod širák. Dost tady fouká. Pocitová teplota se snížila na +8 stupňů. Už brzy po čtvrté hodině ranní vychází slunce a vzduch se ohřívá. Ve stínu je zima. Příroda je ještě nacucaná vodou a vše co může tak kvete nebo roste ostošest. Vrcholová skála na Loučné je obrostlá kvetoucími jeřabinami. Na stolku rozděláváme snídani a už přicházejí první pejskaři. Jeden pes vyběhl suveréně až na vrchol skály s křížkem, kam jsme se vůbec neodvážili.
Uděláme pár hezkých fotek (pásmo je na youtube dvoulety) a klesáme do chladnějších lesů. Tím se uzavřel první okruh. V pondělí je hospoda Na Dlouhé louce u parkoviště zavřená (stejně jako v neděli) a tak sedáme do auta a přemísťujeme se do Českého Jiřetína, odkud si chceme udělat okruh na Flájskou přehradu a zpět. Parkoviště nacházíme v Českém Jiřetíně blízko hranic s Německem. Je též zdarma, jen tam stojí napsáno, že máme dbát na to, aby se tam linkový autobus mohl otočit. Na obrovském placu jsme tam stáli stejně asi 24 hodin jen sami.
Vyrážíme kolem poledne po trase sledující nový plavební kanál na dříví a stoupáme mírně asi 5 km ke hrázi Flájské přehrady. Dole v Českém Jiřetíně se ještě posílíme klobásou a pivem. Vody v korytě není moc, ale tzv. Jiřetínský vodopád jsme si nemohli nechat ujít. Občas jsou tam po cestě naučné tabule. Docela zajímavé. Ten příkop vede ještě z Českého Jiřetína dál dolů do středního Saska, ale tam už jsme nešli. Kolem přehrady na Flájích se také dá parkovat. Viděli jsme starou tatrovku s jeřábem jak něco opravuje na hrázi, takže byla pro turisty bohužel zavřená. Šli jsme tedy chvíli podél a pak jsme se začali pomalu vracet na Český Jiřetín - tentokrát po červené trase. Hned nad přehradou je skalní útvar s názvem Puklá skála a odsud je krásný výhled na celou přehradu i s hrází a v dáli nejvyšší hora Loučná. Od ní až ke přehradě (asi 5 km) je Obora Fláje. Na objíždění obory je vhodnější kolo. Nám pěším by to připadalo zdlouhavé, už proto že většina cest zde je asfaltových. Vzadu někde na okraji přehrady prý stojí socha svatého Jana Nepomuckého na památku místa, odkud byl odvezen dřevěný kostel. Svatý Jan se dívá jakoby do vody, pod hladinu, kde stával. Kostel byl narozdíl od vesnice Fláje - zachráněn a převezen níže do sousedního Českého Jiřetína.
Z Puklé skály je vidět přes údolí hřbet Bradáčov s vysílačem a za ním je známý lovecký zámeček Lichtenwald. Barva zdejších skal je nahnědlá až načervenalá. Kousek níž pod Jilmovým vrchem rozděláváme stany a spíme. Využíváme hustého lesa, abychom měli více tmy. Třetí den ráno je slunečné a teplé. Vycházíme v sedm, klesáme o hladu asi kilometr na rozcestí a po něm jdeme po žluté na tzv. Žebrácký roh, to bylo osídlení kdysi, byla tam celnice, kde vypláceli plaviče dřeva, později tam byla myslím německá hospoda. Teď tam nic není, ale cestou u Třech smrků je hezké černé jezero s dřevěným přístřeškem na odpočinek a možná i nocleh. Ještě nebylo po ránu takové vedro, abychom tam do vody skočili, ale moc tomu nechybělo. Pak už jsme přišli na okraj obydlené zóny Českého Jiřetína, tady tomu říkají Horní Ves, jsou tu chataři i chalupáři, stojí tu pojízdné dodávky a staví se zbrusu nové dřevěnice, všude plno květin a posezení. Tady na okraji u chaty Na vlaštovce se vydatně oplachujeme silným proudem vody. Potom procházíme asi 3 km úzkou asfaltovou cestou, podél které je tu více tu méně stavení nebo aspoň zahrady. To je Český Jiřetín. Výhled ze zahrad je už do německého údolí. Míjíme také zpustlou faru a proti ní přes cestu nám houští neudržovaných dřevin prozrazuje, že tu kdysi stával kostel. Míjíme také odbočku, kde jsme včera začali stoupat k flájskému vodnímu příkopu. Druhý okruh se dovršil. V "centru" obce vedle OÚ a hospody "Na staré poště" s velkou turistickou mapou na zdi si dáváme ještě pivečko a domácí brambůrky. Bavíme se s mladým výčepákem a jsme rádi, že aspoň on má otevřeno v pondělí a úterý. Jinak občas se zastaví cyklista na jedno, nebo partička zedníků přijde na oběd. Jdeme se ještě podívat k nově postavenému přesunutému kostelu svatého Jana Křtitele, který teď stojí na opačné straně Jiřetína, než kde stával předchozí a kde zůstala fara. Jsou to dobré 2,5 km vzdálenosti. Farář tu nebydlí. Jezdí se tu jen párkrát do roka na pouť. Ke dřevěnému kostelu patří i dřevěná kadibudka ve stínu háje. I tu jsme vyzkoušeli. Interiér kostela vlastně ne, protože byl zrovna zavřený. Zájezd se musí objednat zavčas. Kostel spravuje římskokatolický farní úřad v Litvínově. Tož my přijedem někdy na tu pouť.
Tady je odkaz na pásmo fotek podbarvené hudbou (je třeba otevřít v novém okně):
