Pařeztour - Rychlebské hory – zápisky
Pařeztour v roce 2015 zamířil do hor Rychlebských, neboli (v překladu) hor velmi bohatých na přírodní zdroje a zajímavosti. Centrem těchto hor je Javorník ve Slezsku a nejvyšší horou Smrk. Od severu na jih tvoří hory hranici mezi Českou republikou a Polskem. A stejně tak jsme je postupně zdolávali – od nižších severních kopců, které vycházejí ze slezské roviny - až po nejvyšší hory přes tisíc metrů nadmořských, v sousedství Kralického Sněžníku a Jeseníků.
Ptáte se, kdo vlastně šel tuto 90 km dlouhou pouť s batohem na zádech? Letos se sešlo 9 Pařeztouráků, nejvíce z Jirkova: Pařez, Ondra, Pepa, Tonda a Tom Síbřík (jinak z Boršic), dále Maruška z Ústí, bratr Vojtěch z Prahy, Petr Juřica od Hranic a Luboš ze Zlína. Jak jsme se postupně v sobotu 1. srpna potkávali ve vlaku, tak jsme si postupně přidávali pořadová čísla, abychom nezapomněli, kolik nás vlastně je. Výjimkou byl poslední Luboš, inženýr a dochtor v jedné osobě, který přijel na Pařeztour svým autem Favorit. Svého miláčka nechal před naším prvním společným cílem, kterým byly: jeskyně Na Pomezí.
1.den byl nejchladnější den Pařeztouru, i když bylo slunečno, ale podle předpovědi počasí měly přijít každý den vyšší a vyšší teploty, až ke konci asi 35 stupňů, a tak se také stalo. Nejchladnějším dnem Pařeztouru byla dnešní sobota také proto, že jsme se všichni ochladili v podzemním systému jeskyně Na Pomezí. Někteří si vzali i svetry a bundy. Stálá teplota v jeskyni: 7,7 stupňů Celsia. Jeskynní systém Na Pomezí je nejdelším systémem, vzniklým rozpouštěním mramoru. Zde mají 1700 metrů chodeb. Pro turisty je určena prohlídková trasa 390 metrů dlouhá..
Jeskyně Na Pomezí jsou ve svahu Rychlebských hor, asi uprostřed délky, poblíž Lipové – Lázní. Pařez s Juřicou vzpomínali, jak tu byli již před 19 lety, kdy v sousedních Jeseníkách proběhl první ročník Pařeztouru. To tu byli v pláštěnkách a vymrzlí a byli součástí polské skupiny. Většina z nás se však kochá podzemní krásou, krápníky, podzemními jezírky a vysokými šachtami, kde zimují nejvíce netopýři vrápenci malí. Po našem prvním společném fotu - v jeskynním dómu, několikerém přepočítání se - a poděkování slečně průvodkyni, odcházíme sbalit batohy a rychle se přemisťujeme na zastávku autobusu, který nás má dovézt až do cíle dnešní cesty, do městyse Bílá Voda.
Do Bílé Vody už nejede vlak, jezdí sem jen autobus a je to nejsevernější obec v českém Slezsku. Silnice, kterou se řítí náš autobus, je tu zároveň i hranicí mezi Polskem a ČR. Bílá Voda byla původně součástí vesnice Kamienica, která ale po prohraných válkách Marie Terezie s Pruskem připadla Prusku. Rakousku zůstala jen Bílá Voda s piaristickou kolejí a poutním kostelem Panny Marie. Právě zde nás vyklopil autobus a my jsme si prohlédli náměstí s obrovským kostelem. Je zde několik velkých budov tvořící církevní areál. Druhá polovina náměstí je tvořena nízkými rodinnými domky a restaurací. Do té jdeme slavnostně zahájit „Pařeztour“.
Hospoda je pěkná, ozdobená loveckými trofejemi, s mírnou obsluhou mluvící polsky. Dáváme si pivo Šerák a guláš. Vojta s Pepou tvrdí, že to byl nejlepší guláš, jaký kdy jedli! Tak to je první plus pro Bílou Vodu. Druhé plus je turistická známka, kterou si mohli koupit Ondra s Pařezem v hospodě. Zde v Bílé Vodě byly za komunismu internované řeholní sestry a mnohé z nich jsou pohřbené na místním hřbitově. Hřbitov jsme navštívili, je vyhlášený jako státní památka. Hledali jsme zde tři hroby sester, které pocházely rodem z Boršic. Našli jsme je a vyfotili. Kdo by měl zájem, může na náměstí navštívit i Muzeum internace. V závěru komunistické éry se začaly pod hlavičkou Charity vyrábět v Bílé Vodě hostie pro farnosti v Československu. Na tuto tradici navazuje i podnik Unita, který vyrábí nejen hostie ale i lázeňské oplatky- a např. dovážejí do Jirkova pro Květnov i poutní oplatky.
Jelikož už se začalo stmívat, tak jsme vyrazili hledat nocleh do přírody. Šli jsme směrem na Bílou Vodu, léčebnu (bývalý zámek) a tedy k polským hranicím u Zlotého Stoku. Některé zanedbané budovy svědčí stále o skutečnosti, že procházíme krajinou bývalých Sudet. Co zde mají určitě hezké, jsou aleje a zeleň. Honí se mraky a tak rozděláváme na příhraniční louce naše stany. Pařez by raději spal pod širákem, ale ani věhlasný meteorolog Petr Juřica se necítí být jistý předpovědí a neslibuje noc bez deště. Většina party se následně potmě schází u Ondry a popíjí dárky od příbuzenstva (polské lihoviny…).
V noci nepršelo. Ráno nás budí slunce a přímý sluneční svit zvyšuje teplotu ve stanech na nesnesitelnou... Proto vylézáme, pomalu něco chystáme na snídani a balíme věci. Pepa vaří v kotlíku vydatnou (slanou) polévku. Dnes navštívíme zlatý důl ve Zlatem Stoku. Dnes je také neděle – den Páně a zároveň druhý nejchladnější den vandru (díky podzemí zlatého dolu…).
Druhý den Pařeztouru jsme přešli hranici s Polskem a vstoupili do území města Zlotý Stok (česky: Zlatý Svah). Jelikož se Pařez špatně zorientoval v mapě (vinou létajících vos a hovad), tak jsme šli mimo centrum města, ale zato přes jednu vápenku, která slouží jako vyhlídka na město. Dál vedla naše trasa vyhlídkovou cestou slezské hraběnky (nějaké Oranžské?) Skrz pastviny a sady jsme obešli celé město a prudce klesali ke štole Gertruda, která se nachází v lese nad městem. Ke konci jsme to vzali hodně příkrým suťoviskem, možná starou výsypkou?
Od rána je hodně teplo a vlhko jako v prádelně. Jsme hodně zpocení a těšíme se na příjemné ochlazení ve štolách zlatého dolu Gertruda. Lubošovi se podařilo usmlouvat na kase vstupné z 18 zl. na 15 zlotých na osobu. Bohužel nemáme českého průvodce, ale Ondra polsky rozumí a zbytek si domyslíme. Je dobré, že zde není potřeba zvláštního povolení na focení a točení videa. To je super a hned to využíváme. Zvláště při jízdě podzemním vláčkem. Bohužel jiná zajímavost – podzemní vodopád – je v současnosti bez vody. Už delší dobu sužuje zdejší kraj sucho. Jdeme se osvěžit do blízké restaurace u netopýra. Pepa říká o místním pivu Tyskie za 5 zl., že je to voda… České pivo tady bohužel nemají. V restauraci si dávají někteří i oběd. Znovu si uvědomujeme - nad poměrem ceny a kvality služeb - že v Čechách je to v restauračních zařízeních nejlepší. Odpočíváme a čekáme, až se vyprší slabý déšť. Zde v areálu zlatého dolu můžete ještě rýžovat zlato ze štěrku ve vodní nádrži, můžete si vyrazit zlatou minci, jaká se tu dříve razila, nebo si koupit zlatý suvenýr, minerály nebo minerálky a nebo tričko s netopýrem. V restauraci se dá platit kartou, což je plus.
Posilněni obědem vyrážíme starou neznačenou cestou do Čech. Přecházíme horské sedlo ve výšce 400 m.n.m. Nečekaně narážíme na kostelík, který už na české straně opravuje nějaký maník a on nám povídá, že budovu poničili polští vandalové a že se to má opravit do konce léta (zatím je bez střechy a oken). Pepa by se rád přidal. Krov by zvládnul. Tento kostelík nemáme v mapách- nachází se pod kopcem Paseka, 541 m.n.m. Nejblíže je pak turistické rozcestí U šišky, neboli vzpomínka na zaniklou osadu Jedlovec (500 m.n.m.). Začíná se mračit a vypadá to na déšť a trochu se ochlazuje. Sedáme na hromadu klád, připravených k odvozu a dáváme po štamprli. Někdo si navléká i pláštěnku, ale zbytečně, po pár minutách se vše rozjasní. Někteří z nás jdou po rozlehlých loukách na vyšší místa, odkud je vidět do Slezska. Místní nám říkali, že déšť většinou stáhnou nedaleká polská jezera Otmuchowskie, Nyskie a další vodní plochy. Ty odsud krásně vidíme, protože krajina na sever od nás je jedna veliká placka. Když pak scházíme dolů po loukách do Hlubokého dolu (410 m.n.m.) na zelenou značku, všimnou si někteří z nás vhodné přírodní polohy pro sloužení mše svaté. Jelikož je neděle a máme s sebou dva kněze, tak připravujeme vše na polní mši svatou. Hlavním celebrantem je kapucín bratr Vojtěch. Vzpomíná, že kapucíni dnes slaví Porciunkuli svatého Františka z Assisi. Pak na louce ještě chvíli odpočíváme. Na podvečer nás čeká ještě pěkná dávka kilometrů. Chceme dobýt Šafářovu skálu a přespat na Vysokém Kameni. Zpočátku vede naše cesta podél potoka Bílé Vody, který krásně ochlazuje vzduch v hlubokém údolí, ale i na něm je vidět, že má méně vody než obvykle. Říkáme si, z čeho jsou vytvořeny místní skály, a tu pomohla cedule u Šafářovy skály. Jedná se o mrazový srub z šedé ruly. Čelo skály tvoří kolmá až převislá 35 m, vysoká stěna.
Na Šafářově skále odpočíváme a Luboš se omývá v potoce. Tonda a další vylezli až nahoru na skálu a kochají se výhledem do zalesněného údolí. Nad ním je vidět vrcholek rozhledny na Borůvkové hoře. Síbřík nám pouští na mobilu příběh Simpsonovi. Lehce posvačíme a už stoupáme proti proudu potoka až na rozcestí U Tří lip – 670 m.n.m. Cesta je zarubaná, asi třicet stromů někdo pokácel právě do této cesty. Naštěstí si lidé našli pěšinu podél této kalamity a i když byla stezka úzká a pichlavá, z nejhoršího nás vyvedla. U Tří lip se nachází typické dřevěné odpočívadlo pro Rychlebské hory. Dvoudílné roubené posezení, do tvaru „L“ uzavřené, ale už staršího data. Podobné polootevřené chatky budeme vídat po celou dobu vandru. Bohužel na spaní jsou příliš malé, dá se v nich jen posedět a případně se schovat před dešťovou přeháňkou. Tady na rozcestí U Tří lip nám posezení zabrala nějaká větší polská familie na kolech. Po jejich odjezdu se odpočívadla zmocňujeme. Většinou jsou tu na stěnách i kryté mapy či naučná zastavení o místní přírodě. Síbřík odpočívá přímo mezi třemi lípami, které tu skutečně rostou, uprostřed smrkové monokultury. Sedí na nějakém kamenném patníku, který nejspíš tvoří starou historickou hranici nebo trojmezí…
Poslední úsek dnešní cesty je zpočátku do kopce. Na rozcestí Pod Bílou skálou (731 m.n.m.) to ale otáčíme dolů a jdeme na Vysoký Kámen, 691 m.n.m. Poblíž má být studánka, ale vody je zde málo, téměř nevytéká z kamenné „jeskyně“. Škoda, ale trochu jsme s tím počítali a naštěstí si koupili vodu balenou při štole Gertruda. Je to komplikace i pro zítřek, budeme si muset vodu někde koupit. Na Vysokou skálu vyleze ještě většina z nás, než slunce zapadne za obzor a tak je možné identifikovat podle mapy množství cílů. Především hora Praděd, Bílá Voda – místo, kde jsme včera nocovali, Otmuchovské jezera, Goscice, Horní Hoštice, atd. V dálce jsme asi viděli část Kladska a Orlické hory. Přímo na skále se tábořit nesmí, je zde informační tabule o ochraně Vysokého kamene. Rozděláváme si spacáky pod cedulí v smrkovém lese a hebké zelené trávě. Dnes už stany nestavíme, až na výjimky (Pařez, Pepa). Petr Juřica věští, že pršet nebude. Má pravdu.
Ráno třetího dne vstáváme s prvními slunečními paprsky. Dnes musíme dobýt Borůvkový vrch, podívat se do polských lázní a vrátit se do Čech. Dobře posnídáme, ale někteří jen lehce, neboť nás čeká docela strmý stoupák na Borůvkový vrch. I když stoupáme kolem osmé hodiny ranní, stejně jsme zpocení jak dveře od chléva. Těsně pod vrchem se klikatá cesta mění a rozplácne se do pohodové široké cesty a kolem ní je spousta borůvek. Proto odhazujeme batohy v dáli a ládujeme se borůvkami.
Až po notné chvíli se zvedáme a podél hraničních patníků stoupáme poslední výškové metry na Borůvkovou horu. Všímáme si čerstvě natřených patníků – vršek červený, spodní část bílá. Na jednom je dokonce papírové upozornění v polštině – nedotýkat se, čerstvě natřeno! Na vrcholu hory se tyčí nová rozhledna (ze železa, ale dřevem opláštěná), která je prostě úžasná. Hlavní dveře jsou sice zamčené, ale Pepa našel zadní vchod, který je stále otevřený. Museli jsme prostě následovat Pepu a vystoupat nahoru a pokochat se tou krásou kruhového rozhledu po české i polské krajině. Vstupné po nás nikdo nechtěl. Pro snazší orientaci je tu k dispozici mapa výhledu, jenže ne na zábradlí, ale nad námi na stropě rozhledny! No, je to dost zvláštní. Nicméně jsme si ověřili, že i velmi přesné. Pepa hledal ves Heřmanovice v Jeseníkách, která je jeho rodnou vsí.
V pondělí jsme našli rozhlednu otevřenou, to je jedno plus, a další plus má Borůvková hora za otevřený kiosek a turistickou známku. Pán přijel nedlouho po nás terénním autem a sháněl dřevo na opékání klobásek. Pepa mu ochotně pomohl a i další z nás a pán šéf jim věnoval 5 piv zdarma. Na Borůvkové hoře je hodně posezení menších i větších. Je to proto, že zde je stará tradice setkávání ještě z dob komunismu. Představitelé polské Solidarity a českého a slovenského disentu tu byli několikrát. Jsou tu o tom naučné tabule s fotografiemi. Občas se tu slouží mše svatá. Rozhledna je přímo na hranicích a chodí sem lidé z obou stran. Dalo by se říct, že táborový oheň přátelství tu nehasne.
My jsme si tu hodně odpočinuli. Pepa si potykal s šéfem kiosku a říkal mu Václave. Také jsme se společně vyfotili. No jo, také tady nás při pití piva a jezení klobásek vyrušovaly vosy… ale to je asi jediné mínus. Posilněni jídlem jsme se na radu Václava vydali do polské strany po červené lázeňské stezce. Naším cílem bylo nejstarší lázeňské místo v Polsku – Ladek Zdroj. Pod horou jsme dobře minuli studánku Biala studnia – ale bez vody… bohužel dělníci při těžbě dřeva nás zmátli a my jsme trochu pozměnili trasu do Ladku. Nešli jsme po loukách a lesích, ale při vodě, sice kratší cestou přes osadu Lutynia, ale většinou na přímém slunku. Dnes už pěkně žhnulo. Pod jedním stromem na Wrzosówce jsme odpočívali. Tady stojí kostel z bývalé vesnice. Je zasvěcený Karlu Boromejskému a zachránili ho hasiči. Před Landekem- Zdroj jsme narazili znenadání na krásný areál vodních radovánek. Proto jsme se dohodli a kdo chtěl, zašel se vykoupat. (Plavky totiž letos nebyly v plánu, a tak je někdo neměl, ale někdo si je přece vzal.) První část výpravy v čele s Pařezem, Vojtou, Síbříkem a Lubošem šla na koupaliště. Cena byla už odpolední, zlevněná. Voda v koupališti byla dost chladná, horská. Mohli jsme se tu aspoň osprchovat a umýt. Věci si tu nechala i Maruška. Druhá část výpravy v čele s Pepou a Ondrou, Juřicou a Tondou zamířila do centra lázní a koupila v obchodě pití a také turistickou známku se sanatoriem Wojciech. Odpoledne prolelkovali v lázeňském parku a popichovali místní lázeňské kolemjdoucí.
Navečer, když vedra polevila, vyrazili jsme už společně na další cestu. Do prudkého kopce jsme stoupali po žluté značce a ve finále i po hlavní silnici, z Landeka do sedla Travná na hranicích Polska a ČR. Šli jsme kolem zajímavého penzionu s dvěma rytíři na zdi a názvem „Lech i Čech“. Bylo zřejmé, že obě sochy jsou podle stejného mustru, jako dvojčata. Šli jsme také kolem lomu na kámen. Jak jsme stoupali, tak přibývalo hezkých výhledů na okolní louky, kopce i na rozhlednu na Borůvkové hoře. V sedle Travná je velké parkoviště. Tady lidé vystoupí a můžou se kochat výhledy, jsou tu i lavičky a kryté posezení. My jsme zašli ještě kousek dál a na spaní jsme našli louky s vysokou uschlou trávou na hraniční čáře. Ještě dlouho do noci bylo slyšet Pepu a Ondru, jak se něčemu smějí. Tentokrát spali pod širákem všichni, stan už nikdo nevytahoval. Proto nás v noci probudil měsíc, který v tyto dny vycházel těsně po půlnoci. Spánek rušil i polský vysílač, který přes noc svítil červeně.
Čtvrtý den Pařeztouru byl rovněž velmi jasný a horký. Hned po svítání nás minulo několik umělců s fotoaparáty. Pak už jsme se přesunuli na parkoviště a využili zdejší stoly ke snídani. Kochali jsme se krásnými výhledy do Polska. I tady se začaly stahovat vosy a tak jsme udělali ještě pár hezkých záběrů a rychle jsme klesali po žluté značce na českou stranu. Naším cílem je poutní místo nad Travnou, kterému říkají „Saletta“. Někteří naši žíznivci měli zálusk na český hotel Celnice, ale ten otevíral až za hodinu. Po cestě Luboš zkoumal zamřížovaný vchod dědičné štoly Travná. Saletta je kaple Panny Marie u lesa a v lese je pramen zázračné vody, který pomohl jisté šlechtičně ke zdraví. Proto tam nechala postavit i kapli. Samotný pramen naštěstí nebyl vyschlý. Je upraven jakože ze skály a má radioaktivní vlastnosti. Dobře jsme se tu omyli a nabrali si vody do pet flašek. Za kaplí spalo pod širákem několik vandráků (spíše vandraček), trochu jsme se navzájem vyděsili. Do kaple se dalo dívat přes mříž, ale bohužel byla zavřená pro bohoslužbu. Naštěstí Pepa zjistil, že za pramenem vede do lesa kamenná křížová cesta s reliéfy a tak jsme na druhém zastavení křížové cesty (Kristus přijímá svůj kříž) sloužili mši svatou. Tentokrát byl hlavním celebrantem mše Pařez. Chládek lesa nám přišel vhod. Stále chodili lidé pro vodu. V tento horký den jsme podvědomě toužili po chládku hospody, ale nebylo nám dopřáno. Po mši jsme sestoupili do vesnice Travná. Tady byl otevřený krásný novogotický kostel, který spravují otcové salvatoriáni z Prostějova. Vedle na faře byl tábor dětí z olomoucka. Hospoda na návsi otvírala však až odpoledne. Tak jsme šli na otevřeném slunci 5 km do Javorníka a zastavili jsme jenom u opravené vápenky, kde bylo kryté posezení. Pařez tam zapomněl své tričko s Buchlovem. Naštěstí mu ho Juřica přinesl. Ochladili jsme se až v městě Javorníku, kde mají klimatizované potraviny Coop a zámek Jánský vrch s velkými hodinami. Nakoupili jsme pití na další část výpravy. Zašli jsme si do restaurace na oběd a většina i na prohlídku zámku biskupů z Vratislavi. Kromě obytných komnat, renesanční kaple, kulečníku a výhledu z hradeb tu mají instalovanou největší výstavu dýmek v ČR.
Pepa se obětoval a nešel na prohlídku zámku, ale hlídal nám batohy a dobíjení mobilů a foťáků, které nám benevolentní obsluha dovolila. To vše v Hotelu pod zámkem. Po prohlídce jsme se tu stejně ještě zastavili a napili se na cestu. Pili jsme pivo Krušovice na posilu a Kofolu na žízeň, protože jsme mysleli, že už nic nebude. Jenže omyl. Vyrazili jsme dál kolem hezkého kostela Nejsvětější Trojice kousek rovinkou kolem krav do Račího údolí. Paní servírka říkala, že tam je jenom dětský tábor. Dokonce na silnici byla tabule „Konec světa“.
Pařez už chtěl hledat místo na spaní, ale ti, kteří byli napřed - už povykovali v hospůdce při dětském táboře, že dnes je co do pití – ten nejrušnější den! Juřica slíbil, že místo ke spaní najde dodatečně. Dětský tábor Račí údolí měl v hlavním domě jedno okénko, kterým prodával na zahrádku pití i veřejnosti. Tady jsme tedy navečer zabačovali a v klidu doplnili tekutiny. Bylo tu možné opláchnout se v potoce. Síbřík i Maruška si koupili trička s rakem. Dokonce tu koupil Ondra turistickou známku – super! Jen nás trochu otravovaly vosy. Do tohoto večera jsme je jen odháněli, ale od tohoto okamžiku jsme je už zabíjeli a házeli pod stůl. Nasávali tu také tři mladí čundráci v maskáčích, které jsme pak vídali po cestě častěji. Lidé tady opravdu chodí na vandry jako kdysi za komunismu. V Rychlebských lesích je možné tábořit téměř kdekoli, což je rarita. Takové bačování u hospod je v horkých letních dnech chvályhodné a téměř nezbytné. Jediný problém byl, že Pepa po zavíračce nechtěl ani po opakovaných výzvách opustit restaurační zařízení. Nakonec ale všechno dobře dopadlo a nedošlo k potyčkám. Přespali jsme na dohled od hospody u turistického odpočívadla se silným pramenem vody a kadibudkou. Bohužel děti z tábora hrály v noci stezku odvahy (navzájem se strašily) a tak jsme se i my budili strachem a nevěděli jsme najednou, kde se vlastně ocitáme.
Ráno pátý den jsme si uvědomili, že začínáme druhou polovinu Pařeztouru a dnes pravděpodobně tu nejtěžší etapu – vylézt z Račího údolí (345 m.n.m.) až na hřeben na horu Špičák, do výše skoro 1000 m.n.m. Pepa připravil polévku v kotlíku. Kdo chtěl, mohl se omýt v potoce. Někteří čundráci a huliči ještě spali, když jsme už vyráželi na cestu. Předpověď počasí na dnešní den byla velmi horká a nám se jevilo nejlepší začít brzy ráno – a odpočívat přes polední hic. Kousek od noclehu jsme míjeli tzv. Tančírnu, krásný opravený secesní altán z počátku 20. století pro letní pařby a tancovačky. Je vlastně vyobrazena na turistické známce z Račího údolí. Před týdnem byla slavnostně otevřena. Od Tančírny jsme z Račího údolí vystoupali na tzv. Čertovu kazatelnu. Po ránu pěkný strmák, ale ne dlouhý. Nahoře jsme se kochali výhledem. Maruška si všimla, že na zábradlí vyhlídky začali zamilovaní lidé dávat svoje visací zámky. Také u Čertovy kazatelny je krytá chatka na spaní. Pepa už nemohl a chvíli v ní poležel. Po červené trase jsme se potom přidali k Naučné stezce Rychlebskými horami.
Další zastávkou po ránu byl hrad Rychleby, teda jeho zřícenina, která je trošku romanticky přestavěná. Hrad asi založil majitel zdejšího panství, biskup z Wroclavi (Vratislavi) v 13. století. Tady jsme si udělali společné foto. Pařez má sice na foťáku samospoušť, ale pořád mu padal foťák z kamenů - naštěstí přišla rodinka se psem a ti nás vyfotili. Tonda vylezl až na věž, která je trochu pobořená. Z hradu je omezený výhled do Račího údolí. I když ono vlastně „račí“ není. Jde o zkomoleninu z němčiny a označuje údolí „propastné“? Z hradu Rychleby, neboli německy „Reichenstein“, jsme sestoupili zpět do Račího údolí a při Račím potoku jsme v poměrně slušném stínu a chládku stoupali až na rozcestí Kaštanová alej.
Tady jsme ve stínu lesa svačili a přemýšleli,co dál. Ze dvou turistických alternativ, jak vylézt na hřeben hor – zda co nejdále ve stínu potoka nebo kratší cestou přes louky – zvítězila ta druhá možnost, ale realizace nám dala zabrat. Stoupání z údolí bylo hodně příkré a vedlo do osady Červený Důl. Tady se Pepa vyznamenal, když se spřátelil s obyvateli jednoho domu a naplnil pet flašky pitnou vodou všem, kdo potřebovali. Ve velkém horku poledne jsme stoupali do další vsi jménem Nové Vilémovice. Po cestě byla kaplička a několik opravených křížů a božích muk. U několika z nich jsme odpočívali. Vojtěch u jedné z nich usnul, ale Pařez zavelel k odchodu. Bohužel... (Ptáte se, zda-li to bylo opravdu tak drsné? Odpověď je: ano.) Polní cesta byla svítivě bílá od vápencové příměsi ve štěrku. Stačilo by jenom to hodit do vápenky a vypálit na vápno… Jinak všude zelené barvy pastvin a lesů. No, nádhera. Cesta stoupala dál na Roveň. Chvíli jsme si prohlíželi památník zastřelenému strážníkovi S. Majzlíkovi z roku 1938. Pepa se tu ptal souseda na možnost občerstvení, ale byl odkázán na sestup do rovin do Uhelné. Tak jsme šli raději nahoru. Po cestě byl nečekaně jeden pramen „nevyschlý“ i když zesláblý (asi U lípy?). Hned jsme doplnili zásoby nebo se aspoň opláchli.
Za Rovní (735 m.n.m.) jsme trochu klesali lesem kolem skautské studánky, která byla zamčená na visací zámek a byl tam položený naběrák. Jak jsme viděli později, skauti potřebují vodu pro svůj letní tábor na Hraničkách. My jsme chvíli přemýšleli, jak se do studánky dostat, ale nakonec jsme šli dál. Vyšli jsme z lesa na louky, kde bylo nějaké posezení, ale obsazené jinými turisty. Proti nám šla skupina starších žen mluvících německy a tak jsme se trochu bavili. Ženy nemohly uvěřit vlastním očím. Protože jsme se potkali na ostrém slunku, naše konverzace netrvala dlouho a každý jsme zase mazali svým směrem.
Na Hraničkách je kříž a tabule s informací o bývalé vesnici. U kříže je ohniště a posezení ve formě samostatných dřevěných špalků. Je zde pár stromů a na zemi sláma, asi pro koně? Ondra si tu chtěl opéct špekáčky k obědu. Kolem nás prošla skupina jezdců na koních. Váhali jsme, jestli tu posedíme, ale co když nás zalehne kůň? Tak jsme radši ještě trochu popošli dál. Na Hraničkách při turistickém rozcestí je Pamětní kniha, kam jsme se jakožto skupina Pařeztour zapsali. Bohužel, kromě reklamy na pivo Šerák, který je sponzorem turistického značení, tam není vůbec nic. Možná, kdyby se odbočilo do Polska, to je možné, ale tam jsme nešli. Pokračovali jsme otevřenou krajinou - stezkou po louce, která obcházela stanový tábor (+ 3 indiánské stany) a kolem jediného domu, dnes chaty, mířila do lesa. Tady by též měl být pramen, ale nenašli jsme ho. V lese jsme hodinku odpočívali a „obědvali“. Někdo i spal. Kolem nás prošli tři čundráci v maskáčích raného důchodcovského věku, dva muži se střiženými bílými vousy a jedna žena. Pak jsme je potkali ještě několikrát. Ptali se nás, jestli je voda v pramenu pod Špičákem, chtěli tam totiž spat.
Díky Bohu jsme se drželi pohromadě a čekali na sebe - ani Tonda, jindy velmi hbitý, nám příliš neutíkal a zodpovědně dodržoval místa srazu. Cest je v Rychlebkách hodně, a člověk se může snadno splést. Nám se letos (výjimečně) za celý pařeztour nikdo neztratil, i když po odpoledním odpočinku se cesta spojovala na chvíli s polskou zelenou a Pařez to popletl a šel při hranici po polské. Naštěstí si to včas uvědomil a než by minul jediný pramen vody, tak se radši trochu vrátil. Ostatní už na něj čekali u pramene pod Stráží. Měli jsme strach o vodu, ale tady počínaje Špičákem až do konce Pařeztouru bylo vody dost. Doplnili jsme flašky a umyli se a vyrazili do strmého stoupání, které vedlo nejprve podél staré chaty, kde seděli na verandě naši vandráci důchodci. My jsme vylezli až na vrchol Špičák, kde měl být dílčí výhled na Jeseníky, ale nic jsme tam neviděli – pro vzrostlý porost. Jen na pár metrech čtverečních od vrcholového sloupu 957 m.n.m. jsme dali vrcholový doutník (Tom Síbřík a Vojtěch) a dali malý odpočinek. Přitom jsme hádali jména Lubošových synovců a neteří (které jsme kdysi znali). Špičák je nejvyšší bod Nýznerovské hornatiny, jedná se o suk ze sněžnické ruly. Ale místa je tu málo, všude zakrslé stromy nebo borůvčí. Kdyby tady někdo postavil chatku nebo malou rozhledničku, určitě by to stálo za to. Špičák je strategicky dobře položený. Petr Juřica nabízel, že nám udělá aspoň společné foto na kinofilm. Ovšemže jeho fotky nikdo nikdy neviděl. Petr však opravdu s sebou tahá starou (těžkou) zrcadlovku na film značky Zenit, a pár fotek s námi letos i udělal. Je to prostě starý klasik.
Scházíme v klidu večera na hraniční hřeben (CZ/PL) do sedla Špičáku a po žluté značce jdeme po úzké pěšině mírně nahoru a dolů směrem na horu Smrk. Hledáme vhodnou lokalitu, kde bysme mohli mít mši svatou a také přespat. Pepa chce ještě místo s ohništěm, což hledání komplikuje a prodlužuje. Jelikož se už začíná stmívat, tak určujeme jedno místo poblíž kóty 921 m.n.m. s názvem Pomezný. Je to přímo na hranici. Někteří z nás leží v Česku, jako Ondra, Juřica a Tonda, ostatní leží od cesty na druhé straně. Také při polní mši nastane otázka, kterého biskupa místa při mši vzpomínat? Dobře jsme se tu vyspali, nerušili nás žádné nadbytečné zvuky. Jen ptáci krásně zpívali. Jediný cyklo-krosař ještě večer projel kolem nás. Brzy ráno, kolem šesté, však začaly na polské straně řezat pily lesních dělníků.
Ráno šestý den Pařeztouru vycházíme kolem osmé hodiny a pokračujeme ve vrcholové hraniční túře. Nalevo je trasa značena českou žlutou a napravo od cesty zase zelenou polskou, přitom se fakt jedná o jedinou cestu. Tak přecházíme přes vrchol Břidličné 942 m.n.m. Z neznačené východní rozsochy je možné vidět na Vidnavskou pahorkatinu a Žulovsko. Pak klesáme do horského sedla Peklo, 847 m.n.m. a tady potkáváme mladé turisty kluka s holkou, kteří tu spali a řekli nám dobrou zprávu, že v nedalekém prameni je dostatek vody. Od sedla už nejdeme po hřebeni, i když na hlavní vrchol naší výpravy – horu Smrk - to máme jen 6,5 km. My se ale dáme po jiných cestách, především za Nýznerovskými vodopády a Lesním barem s občerstvením, kde chceme přespat.
Proto scházíme k pramenu Peklo, 810 m.n.m., který má pěknou zděnou stěnu (asi dříve problémy se sesuvy půdy). Dokonce tu je posezení a u samostatného rozcestníku je Pamětní kniha. Tam píše Pařez náš pozdrav a ostatní se občerstvují u vody. V Pamětní knize někdo zanechal fanouškovskou „kartu kibica GKS Katowice“.
Teď nás čeká prudké klesání až na 488 m.n.m. na Nýznerovské vodopády. Dost špatnou cestou klesáme na rozcestí Pod Chlumem. Říkáme si, že je lepší spíš stoupat než klesat takovým strkem… Od rozcestí už jdeme podél Stříbrného potoka až k Nýznerovským vodopádům. Vodopády mají vody dost. Pepa se brodí vodou proti nim. Celá scéna je zasazena do velmi hlubokých skal, to přidává na kouzlu. Místo má i svou turistickou známku, ale tady ji neprodávají.
My si skládáme batohy do typické dřevěné boudy a jdeme se podívat k vodě. Škoda, že tu nemají odpadkové koše. Chodí sem hodně lidí a nepořádku tu přibývá. Jezdí sem i cyklisté ze Žulové. Později jsme potkali dva manžele Poláky, kteří tu prý nocovali na svém putování horami. Poměrně nenároční, stačí jim jen pár plechovek mocnějšího piva. Jinak tu ale nikdo není, ani občerstvení, ani suvenýry, prostě nic...
Občerstvení vodní sprchou a posilněni svačinou s výhledy do kaňonu vydáváme se na další cestu. Odcházíme přes historický most a dál už po modré zpět na hřeben hor. Petr Juřica s Pařezem vzpomínají, že tu byli před 19 lety, spolu s Gungulišem, Šimonem a Čertem. Tenkrát bohužel pršelo. Čert tu při sestupu upadl a odjel domů. My můžeme stoupat v klidu, vychutnávat si další klidné údolí a šum vody klopýtající přes balvany Bučínského potoka. Máme času dost, ale stejně nám to nedá a nijak zbytečně neodpočíváme. Potkáváme se na rozcestí u nějakého pramene a kolem zrovna bloudí dva starší manželé – cyklisti. Paní je rozrušena. Raději by prý spláchla zlost z bloudění nějakým žejdlíkem piva. Pán má sice mapu, ale neví moc co dál. Vojtěch mu něco radí. Chtějí prý do Žulové. Nakonec jsme se večer potkali na opačné straně - v Lesním baru pod Smrkem.
Ještě trochu vystoupáme krpál a ocitáme se na rozcestí Tři studánky, 975 m.n.m. Pařez chce odbočit na Lví horu za výhledem a vrátit se zpět. Ondra říká, že tu zatím počká, už je dost unaven. Někteří si u něj skládají batožiny a jdou s Pařezem na lehko. Na Lví horu se jde po žluté značce přes vrcholek Studený, 1042 m.n.m. (není označen cedulí). Lví hora, 1040 m.n.m. je sukovitý vrchol v Petříkovské hornatině, tvořený amfibolity, křemenci a svory. Bohužel, i když se to deklaruje v mapách, tak zde výhledy nejsou, protože mladý les kolem se vzmáhá. Na Lví hoře jsme ulehli do trávy a dali si po štamprli silné Juřicovy slivovice. Na hýkanou!
Ondra se pořádně začetl do napínavé knížky, když jsme se po delší době vraceli. Došlo trochu ke zmatku a někteří chtěli hned jít a šli vlastně zbytečně do kopce na útulnu Mates – po žluté značce. No nic, tak už jsme tam vyrazili všichni. Na Matesovi se potkáváme a zjišťujeme dnes nejvyšší dosaženou výšku: 1075 m.n.m. Slivovicu už nemáme. Tak chvíli poležíme. Je zde menší dřevěná bouda, typická pro Rychlebské hory. No, ale je tu i první odkaz (dřevěná šipka) na Lesní bar!!! Musíme přes Luční vrch, což je 2 km a pak ještě 2 km.
Od Matesa tedy klesáme na Luční vrch, 980 m.n.m., objevují se první daleké výhledy, které napovídají, jak vysoko jsme dnes vystoupali. Jdeme po cyklotrase č. 6044 a občas musíme uhnout projíždějícím kolařům. Když mineme Luční vrch s dalším ukazatelem na Lesní bar, srdce nám začínají více bušit. Bude tam občerstvení? Nebude to nějak zamčené, zablokované nebo zabedněné? Pařez třeba už snědl všechno jídlo a pití měl půl litru. Hodně z nás na tuto pomoc spoléhalo. Nikdo z nás tam ale nikdy nebyl. Navíc nás Luboš mátl starší mapou, kde byly označeny lesní bary hned na třech místech? Je to jako hledat bájné el-dorado v nekonečných pralesích amazonie. Díky vzniku turistické známky na tomto místě víme, že se jedná o jedinou lokalitu - a chyba je v mapách. Snad se nám podaří to trefit. Naštěstí nám jde naproti skupina pěších, kteří nespěchají a ti jdou právě z Lesního baru. Vše tam prý je: pivo, limo, klobásy a asi i chleba. Super!!! Ale i tak jsme jako na trní… Nejdříve přicházíme k tzv. Hornímu baru, kde dříve asi bylo nějaké pití (letopočet 2003), ale teď je tu jen možnost sprchování vodou z potoka. Musíme jít ještě zkratkou asi 1 km dolů podél potoka - nebo pohodlnou cestou po silnici 6 km. Volíme zkratku a jdeme příšernou kamenitou lesní cestou s názvem Mrtvé údolí- prudce dolů. Zde se mančaft dokonale roztrhal. Zatímco Pepa a Vojta už byli skoro dole (měli trekové hole) tak Pařez s Ondrou (měl v ruce igelitku z Penny) stáli ještě v půli cesty a třásly se jim nohy.
Na Lesním baru bylo nejlepší to, že se člověk nemusel strachovat o to, že něco nebude. Bylo tu ve čtvrtek dost lidí (asi 30 osob – za večer tak 60), ale šéf, který si vzal s sebou na jednu zásobovací cestu i našeho Síbříka (Pařez už byl vyzutý..) neustále doplňoval ve velkém předstihu těch pár komodit, které tu držel. Nebylo jich mnoho, ale co byste v pustém lese chtěli, že jo? Takže první bylo pivo v několika basách pod tekoucí vodou. K překvapení všech to byl Staročech, Tondovo oblíbené pivo. Když se Vojta ohradil, tak šéf přivezl na noc ještě Šerák, dvanáctku. Dále tu byla kofola a oranžáda odněkud z jesenicka. Na jídlo klobásy nebo špekáčky s možností opečení na udržovaném ohni. Opékacích tyček tu bylo dost. Sladké pečivo byly trubičky se šlehačkou (skvělé!). Dále tatranky a podobné typy. Jako suvenýry tu měli magnetky, turistickou známku (neměli – ale okamžitě přivezli), připínací kolečka a trička za 200 Kč. Razítko samozřejmě k dispozici. Platit se dalo do kasičky nebo šéfovi, pokud se tam zrovna otočil s autem a přivezl zboží. Klukům dovezl i kuřivo, zkrátka na co si člověk vzpomněl. Jen na noc tam nechtěl kasičku nechávat plnou.
Nás tam šéf nechal přespat a poprosil nás, abychom mu to tam pohlídali. Seděli jsme dlouho při ohni a na lavicích jsme i přespali, jak to bylo možné. Byli tam ještě tři čundráci, které jsme znali z Račího údolí a dva polští manželé, pro které byl Staročech málo mocný. Obecná cena za pivo byla 15 Kč. Byli tam i štamprle...
Sedmý den. V šest ráno čundráci nečekaně rozdělali oheň, opekli buřty a v sedm vypadli na vlak. My jsme využili jejich oheň a v půl osmé jsme lehce posnídali a vrhli se do kopce na Smrk (neboli „Smrt“). Pařez má rád míchané pivo se šťávou, tady v Lesním baru byl Šerák v plechu s brusinkami nebo bylinkami. Ještě jednou velký dík šéfovi tohoto zvláštního podniku! Polští manželé se teprve probírali, když jsme odcházeli. Koupili jsme si i balenou vodu, protože tento den nebude okolo Smrku žádná. Zaplatili jsme pěkně do kasičky pod bystou Františka Dobroty a vyrazili jsme. Stoupání v prvním kilometru Mrtvého údolí nám bylo důvěrně známé. Včera jsme tudy přece klesali. Dnes, odpočatí a odhodlaní dobýt nejvyšší horu Rychlebských hor, jdeme o něco pomaleji, leč veseleji. Překračujeme včerejší asfaltovou cyklotrasu 6044 a stoupáme mezi smrčky dál nahoru neznámou stezkou, která tu je a doufáme, že nás přivede na značenou svatojakubskou cestu (!) na horu Smrk. To se také daří. Někdo z nás je nahoře dříve, někdo později. Smrk je velmi rozlehlá kupovitá hora s vrcholovým rašeliništěm a spoustou borůvek. Díky suchu se tu nemusíme propadat do močálu, ale jen zlehka obcházet podezřelá místa.
Musíme také obejít pár popadaných stromů, ale to k vrcholům patří. Na nenápadné holině je v zemi kámen, který potvrzuje, že zde měří hora Smrk 1126 m.n.m. Na turistickém rozcestníku u hranic s Polskem stojí psáno, že Smrk, tvořený rulou a kvarcity je nejvyšším bodem Rychlebských hor. U cedulky Smrk se vyfotíme. Juřica s Pařezem do třetice vzpomínají na osudy pařeztourácké výpravy, která před 19-ti lety navštívila Smrk za deště a mlhy (spolu s Nýznerovskými vodopády a jeskyní Na Pomezí – jakožto doplněk ke splněné a slunečné expedici Jeseníky 1997). Na Smrku odpočíváme, popíjíme vodu a jíme všudepřítomné borůvky. Výhledy tu za moc nestojí. Chtělo by to nějakou rozhlednu – a tady by ani nemusela být moc vysoká...
Rádi bychom odbočili na vrcholovou skálu hory Brousek, 1115 m.n.m., polsky Brusek, odkud je pěkný výhled hlavně do Polska. Jdeme tedy po zelené a modré trase půl kilometru dolů a potkáváme hodně lidí jen tak na lehko. Přitom může být tak deset hodin dopoledne. Jo, dnes totiž předpověď počasí hlásí velké vedro! A psi se prý budou bít o chládek! My se tedy proplétáme davy lidí s dětmi či se psy a snažíme se najít nejlepší odbočku na ten Brousek. Nakonec, když jsme zjistili, že jsme to už přešli, vracíme se mírně naslepo přes lokalitu Na Bahnech. Ondra nám hlídá batohy a pokračuje v četbě bestseleru. Na vrcholu Brousku se fotíme a díváme se do dáli, Pepa má svůj dalekohled. Tonda vytahuje pivo v plechu. Pařez pivo s bylinkami. Asi vidíme i Kralický Sněžník. Moc pěkný zážitek. Děláme si společné foto u polské cedule. Vyschlými bažinami se vracíme k Ondrovi a jdeme dál, tentokrát míříme na chatu Paprsek. Předtím jdeme kolem druhé nejvyšší hory: Travné, 1125 m.n.m. a jdeme mimo turistickou trasu, ale starým úzkým chodníkem. Stezka nás nutí jít husím pochodem, hezky jeden za druhým. Mimo civilizaci si rozděláváme svačiny v husté trávě a borůvčí. Potkáváme jednoho sběrače borůvek, důchodce, který znal Pepovu učitelku ze základní školy (!). Pařez vytahuje pro orientaci svou novou Garmin GPS-ku a zjišťuje, že jsme moc u hranic a proto jdeme k červené trase a vycházíme z borůvčí. Naskytují se nám krásné výhledy na okolní krajinu. Přicházíme na kótu Palaš, 1021 m.n.m., kde jsou přístřešky pro pěší turisty a také parkoviště pro auta.
Tady už si musíme dávat pozor na množství lidí a cyklistů, kteří sem vyrazili za sportem. Asfaltovou cestou scházíme k turistické chatě Paprsek, 1007 m.n.m. V ní se hodláme občerstvit a schovat před třicetistupňovým horkem. Dáváme si chutné pivo Šerák a smažený sýr a také borůvkové knedlíky, což je místní specialita. Pařez to viděl v seriálu „S Čechem po Čechách“ nebo tak nějak. Pepa se ptá, jestli se může okoupat v přilehlé vodní nádrži (na umělý sníh v zimě). Prý je to možné a tak tam za chvíli vleze i s Tondou a dalšími polskými turisty. Je krásné letní horské odpoledne. Vojta se Síbříkem ještě sedí v restauraci v chatě a klopí do sebe bylinné likéry. Pařez, Ondra a Maruška už leží ve stínu u kapličky na louce opodál. Příjemně tu profukuje. A ty krásné výhledy do moravské doliny! Chata Paprsek je historická chata, celodřevěná a několikrát rozšiřovaná. Kolem vyrostlo několik dřevěných budov. V posledních letech vyrostla na louce i dřevěná zvonička – kaplička, kterou vysvětil v roce 2009 páter Anton Otte. Je zasvěcená svatému Kryštofovi a je volně přístupná.
Nás však ještě čekají poslední kilometry naší expedice a tak po pěti hodinách na Paprsku, pokračujeme dál. Večerní teploty už se dají lépe snést. Scházíme však prudce dolů při lanovce, která teď v létě stojí. Teplota se trochu zvyšuje, ale chladné údolí Vrbenského potoka to zase srovná. Procházíme díky žluté značce přes Velké Vrbno a Malé Vrbno. Je tu móda stavět velké dřevěné domy, asi pro turisty. Medvědí roklí zase vystoupáme do sedla mezi loukami, které se jmenuje Kutný vrch, sedlo. Tady se utáboříme. V šedesátých letech se tu těžil grafit. Sloužíme poslední mši svatou, na louce, poblíž bunkru pohraničního opevnění z r. 1938. Noc je velmi teplá, přitom jsme v solidní výšce 764 m.n.m. Pepa s Ondrou jdou ještě prozkoumat některé bunkry. Některé jsou zamčené, jiné otevřené.
Osmý den. Ráno na nás svítí slunce, v noci trochu spadla rosa, takže čekáme, až všechno hezky vyschne. Dnes už Pařeztour bude končit. Naším cílem je dojít do Branné, což je 4 km. Síbřík s Vojtou, Lubošem a Maruškou odcházejí dřív. Pepa s Juřicou dělají ještě poslední polévku. Pařez s Tondou se s chutí přidají ke konzumaci. Sbalíme věci, pečlivě uhasíme oheň a scházíme po žluté značce k Brusnému potoku a jdeme kolem pastvin a místního JZD. V Branné se potkáváme u prodejny COOP a kupujeme potraviny a pití na cestu vlakem. Než otevřou restauraci, tak si prohlížíme kostel a zámek. Pepa a někteří další se vloudili na nádvoří a dokonce k soukromé prohlídce. Původní název Branné je Goldenstein – Zlatá skála. V místní pivovarské restauraci Kolštejn oslavujeme konec Pařeztouru pivem Bran 12 a na žízeň letním speciálem Bitter Ale 10 (pivo polotmavé, svrchně kvašené). Díky všem za účast a dobrou partu. Těším se někdy příště na shledanou. (Zapsal očitý svědek.)
Poznámka: Vloni na Šumavě jsme zdolali šumavský Everest, když se nám podařilo zdolat dostatečný počet hor nižších a jejich součet nadmořských výšek pak dal výši Everestu. V nějakém infocentru za to byly i odměny. Letos se nám to podařilo také.
Dobyté vrcholy: Rychlebský Everest: 13 102 m.n.m.
1. Šafářova skála – 555 m.n.m. Mt. Everest: 8 850 m.n.m.
2. Vysoký kámen (náš druhý nocleh) – 691 m.n.m.
3. Borůvková hora s rozhlednou – 899 + 24 = 923 m.n.m.
4. Travná – Ladek (horské sedlo – třetí nocleh) – 665 m.n.m.
5. Čertova kazatelna (skalní vyhlídka v Račím údolí) – 453 m.n.m.
6. Roveň (kopec mezi N.Vilémovicemi a Hraničkami) – 730 m.n.m.
7. Špičák, vrchol (vrcholový doutník) – 957 m.n.m.
8. Břidličný, vrchol (poblíž jsme spali) – 942 m.n.m.
9. Lví hora, vrchol (prý výhled???) – 1040 m.n.m.
10. Luční vrch (cyklo-rozcestí),- 995 m.n.m.
11. Smrk, nejvyšší hora Rychlebských hor – 1126 m.n.m.
12. Brousek, skalisko (výhledy do Polska) – 1115 m.n.m.
13. Travná hora (borůvky a hodně trávy, odpočinek) – 1125 m.n.m.
14. Palaš (lyžařský rozcestník, odpočívadla, parkoviště) – 1021 m.n.m.
15. Kutný vrch, horské sedlo (poslední nocleh) – 764 m.n.m. = 13 102 m.n.m.
Komentáře
Přidat komentář