Před-den
Letošní dovolená s Pařeztourem přilákala 30 rekreantů, což je rekord historie Pařezu. Vedle 21 už ostřílených svahorů nastoupilo na cestu smrti dalších 9 nováčků: byli to z Jablonce Štěpán (zvaný Čehún) a Kuba, Drahuška z Ústí n/L, Ondra (Dělník Boží) z Jirkova a "Hraničáři" Petra, Viktor, Karel, Danek, Olda, pocházející od Hranic na Moravě. Dále přijeli už zkušení svahoři: Pařez, kapucín bratr Vojtěch, Zbyněk (webmaster), Lojza, lidové vypravěč Slávek Konečné z Laškova, Collins, Zdenda a Standa, Lenka, Martin, Pepa (Mačis), Lukáš (Kuře), Tomáš (Dochtor), Petr Juřica (Hýk), Petra, Marta, Hanka, Irma, Ida, Maruška a Honza (Zajda). Chyběli takové esa jako Gunguliš (který nás hostil než jsme vyjeli na faře v Drahotušách) nebo Šimon Somálec z Boršic.
Jak už bylo řečeno, setkali jsme se z velké části v Drahotušách na faře. Tadyk jsme se večer seznámili, opékli něco uzené od Gunguliša a kdo chtěl, mohl se podívat u Gungulišů na fotky z jeho cesty do rumunských hor. K mání byla aj štamprla originální rumunské pálenky.
Když už jsme u té pálenky, po cestě do Drahotuš jsme koštovali Slávkovu slivovicu a v Drahotušách jsme pak předváděli kaskadérské kousky při výskoku z vlaku. Naštěstí nikdo nebyl zraněn a my se mohli v klidu vydat na letošní beskydské chodníčky.
Frýdlant nad Ostravicí - Ivančena
Sraz se zbytkem party byl určen ve Frýdlantu nad Ostravicí. Tadyk jsme ještě trochu zahýkali v nádražní putyce (jádro Pařeztouru), neboť zde nás čekal bratr Vojtěch, který jel brzo ráno z Prahy. Radost a hýkání nebralo konce. Ostatní šli ještě nakupovat potraviny, nebo postávali na nástupišti a nakukovali do oken putyky. Jedině Dochtor zůstal v klidu a tlačil do sebe svůj oblíbený jogurtík.
Když uplynul stanovený limit, jádro Pařeztouru se vyhýkalo z putyky a vyrazili jsme do hor. Ovšem nejdříve jsme si rozdělili čísla - abychom se neztratili. Počasí bylo nádherné, hic jak sviňa. Začali jsme stoupat přes vesnici Malenovice na Ivančenu. Po cestě našel Slávek kostěné brýle. Válely se u studánky, kde jsme nabírali vodu. Chvíli s něma machroval, zahýkal, nechal se vyfotit, ale pak je zavěsil na haluz nad studánkou. Na Ivančenu se šmatle do prudkého kopca, byl to první stoupák. Byli jsme ještě plní síly, tož jsme to vylétli rychle.
Na Ivančeně se nachází skautský pomník - mohyla z kamenů, které sem byly přineseny na památku skautů zabitých německými okupanty. I když byl skauting za komunismu zakázán, přesto i během této doby sem nosili skauti, či jejich příznivci pamětní kameny s nápisy. A to i navzdory tajným policistům, kteří tu šmejdili. Z kamenů by se už dal postavit slušný dům. My jsme tu pojedli a kochali se výhledem na Radhošť a Smrk a samozřejmě na Lysou horu, která byla kousek nad nama.
Lojza tu měl pro nás přednášku o vztazích mezi mužem a ženou (1.díl) a taky jsme trochu zahýkali při kytaře a pomodlili jsme se. Pak už byl rozchod, neboť se stmívalo. Nastal tzv. rozptyl. Každý si musel najít místo na spaní sám. Pařeztour toto nezajišťuje. Každý zahýkal do křáčí jak uměl. Někdo rozdělal stan, někdo spal pod širákem. Noc byla v pohodě. Jen Lojza s Collinsem měli malou komplikaci s lesní zvířenou. Při zvětšování prostoru ke spaní se kolem nich prohnala lesní zvěř. Napřed srna, pak malé sele. Čekali i svini, ale ta už někde spala,.. sviňa.
Ivančena - Lysá hora - Grůň
Ráno jsme měli sraz na Lysé hoře - nejvyšším vrcholu Beskyd - 1323 m. Trousili jsme se dost dlouho. Někdo se nedotrousil vůbec. Slávek Konečné s bratrem Vojtěchem chyběli, i když už jsme se fotili pod rozcestníkem a odcházeli v 11.30 hodin. Na Lysé hoře jsme si i vařili na lihových vařičích, takže nebyl problém v síle pokrmu něco ujít.
Moseli jsme se aj namazat, protože svítilo ostré slunko. Tož jsme se namazali. Výhled byl poměrně slušný. Dolů jsme scházeli přes Zimný (1080m) na Vyšší Mohelnicu. Tady jsme ve stínu lesa čekali na Slávka s Vojtou a házeli po sobě šišky. Pak jsme pokračovali do Těšiňok, tož tady jsme se aj okúpali. Holky si začaly v potoce mýt hlavu a kluci tam běhali a skákali - potok nebyl hluboký. Nakonec se tam řáchali mokří skoro všecí.
Osvěženi koupelí jsme stoupali na Poledňanu. Tady ve svahu byla pěkná louka, tož jsme tu zabačovali - Pařez s Lojzou sloužili první mšu v přírodě. Oltář byl ze tří batohů, na něm korporál. Zazpívali jsme aj při kytaře. Po mši se nám nechtělo vstávat a tak měl ještě Lojza povídání o mezilidských vztazích (2.díl).
Blížil se večer a tak jsme se vydali na poslední část dnešní trasy: rozcestí Kozlena (tady jsme zahýkali Hýýýííík, Hýýýííík spolu s Juřicou - "Kozlem zahradníkem"), osada Grůň - dům svatého Josefa (tady jsme si domluvili možnost mytí, WC, a otevření kostela na zítřejší neděli) a na závěr jsme dali opět rozptyl. Nováčci se usídlili ve stanech kolem hezkého kostela na Grůni - kostel je to dřevěný, horský. Zkušení Pařeztouráci šli ještě 1-2 km zabačovat jako správní beskydští bačové do některé horské chyže. Boršičáci skončili u Švarné Hanky, ale většina v kolchoznické hospůdce s ohništěm venku a ruskou šenkérkou uvnitř. Odsud je to na slovenské hranice asi 1,5 km. Dali jsme si dobrý boršč a spoustu Zubrů 11°. Venku u ohně jsme zahýkali s kytarou - Kuba hrál ostošest. Lojza s Irmou zase zpívali a ostatní enem tak hýkali. Pařez s Juřicou vevnitř v hospodě nostalgicky vzpomínali na civilní službu u P.Standisa zvaného "pomazánka" a "cuketový král", tyto hity z civilky, kde byl později i Slávek Konečné se staly hity Pařeztouru, především díky Slávkově výřečnosti.
Za noci jsme si pak hledali ubytování na přilehlých loukách. Někteří zabačovali přímo u ohně. Juřica se skupinkou zamířili na vrcholek Kozlenu, kde byl vysílač. Do noci svítil za úplňku měsíc a přes beskydské pastviny bylo slyšet hýkání a ryčení... a volání "za pár" a "civííl!".
Grůň - Staré Hamry - Srdce Beskyd
Ráno byla neděla a tož jsme šli do kostela. Pařezovi se splnil sen slúžit mšu v dřevěném kostele na Grůni. Lenka zamachrovala a usedla za varhany. Po mši jsme počastovali vedúcího od svatého Josefa slováckou slivovicou a rozloučili jsme se s tímto milým poutnickým domem uprostřed Beskyd. Dále jsme putovali k přehradě Šance, která vznikla zatopením centra Starých Hamrů. Cesta vedla přes Janikulu (832m) a pak pastvinama klesala k rozcestníku Staré Hamry - škola. Tady bylo rozcestí i pro nás. Jedni šli do stínu pípy a druzí - kulturnější pod vedením Štěpána Čehúna a Irmy zamířili k pomníku Maryčky Magdonové.
Po přestávce jsme moseli šmatlat po silnici, abychom mohli obejít přehradu Šanci. Na druhém břehu byl pěkný motorest a vedro jak sviňa. Tož jsme tu na Samčankách dělali oběd. Zalézli jsme do stínu slunečníků a vařili na dřevěných lavicích, udělaných z půlených kmenů, dobré obídky, zavlažované Radegastem z výčepu. Uvnitř v hospodě seděli tři týpci a pařili na kytary ostošest a jeden hrál na valchu či co. Získali si z nás vděčné publikum. Přizvukovali jsme a občas někdo zahýkal. Byli strýcové kolem 60 let a znali všecko, aj moderní, aj moravské pěsničky. Jeden se přiznál, že jako malý ministroval ve Frýdlantu a že jejich farářa zavřeli komunisti, protože byl aktivním skautem.
Hýkli jsme do sebe posledního Radka a moseli vyrazit, abychom stihli včas dojít do cíle dnešní cesty - chaty Srdce Beskyd pod Smrkem. Původně jsme chtěli i na Smrk, ale Smrk = smrt. Je vedro a na Smrku lautr nic néni. Jenom strašný krpál nahoru. A tak jdeme jednodušší cestou více méně po vrstevnici a až ke konci začnou serpentiny. U chaty se čekáme, chybí Ondra - Dělník Boží. Ale i on nakonec přichází. Kuba nám tu dělá katechezi o Eucharistii.
Pak prohlížíme možnosti chaty, ona to teda chata není, je to obrovský hotel. Hudebníci týpci od Samčanky říkali, že patřila Bohumínským drátovnám - a to už je nějaký podnik, né?!! Kurňa, baže. Je tady kúpalisko, tenisový kurt i hřiště na fotbal, veliká hospoda a pro nás i plac na spaní na terase pod hotelem. Štěpán Čehún získal bod, když zde zajistil spaní (zdarma!). Se strýcem správcem se domlouváme docela v pohodě, možeme se aj okúpat. Napřed stavíme stany. Pak na jedno. Pak na fotbálek - naboso v travičce (někteří by mohli kanadama ukopnout nohu..). A nakonec se okúpat. Při fotbalu se vyznamenal Slávek Konečné svými brankářskými zákroky alá Petr Čech. Sejmul docela slušně Zdendu Kozelka, koleno klepalo o koleno. S klukama hrála jediná žena - Lenka. Fotbal skončil, když Pařez nakopl svého bratra bratra Vojtěcha. Tož jsme dali pár penalt a Hanka nám donésla na tácu biersony a tož to jsme byli spokojení. Potem jsme nahépali do koupaliště a začali jsme tam vířit vodu a hýkat, že obyvatelé hotelu z toho měli špatné spaní, no jo, bylo 21.30 hodin. Moseli jsme se trošku zklidnit. Zostali jsme pak už jen u houpaček a kolotoče, co tu měli. Po chladné koupeli to chtělo také trochu slivovice na zahřátí... Bodla!
Srdce Beskyd - Čertův mlýn - Pustevny
Ráno bylo poměrně studené. Po ránu jsme osušili stany od velké rosy a uvařili vydatnou snídani. Dnes nás čeká výstup na radhošťský hřbet. Hned po ránu se dělá veliký hic. Vyrážíme na cestu. Dneska vyzkoušíme všechny barvy turistického značení: po žluté jdeme ze Srdce Beskyd na Kociánku; po modré na Mečovou; po červené na Bařiny (hospoda u Martiňáků) a po zelené nahoru na Čertův mlýn (1205m). Juřica s Mačisem a Pařezem tu vaří maso s rýží a uzeným sýrem - všechno to vypadá jako zvratky, ale chutná perfektně.. Hraničáři vytáhli maso s nakládanými olivami. To ještě nikdo na Pařeztouru neměl! Lojza zásadně nevaří. Stačil mu hrnéček s kafím, horkou vodu vysomroval a bylo vystaráno.
Pařez chce dál jít na vrchol Kněhyně. Ovšem většina rekreantů je proti, neboť se zvedá vítr a padají první kapky z černé oblohy. Pařez tedy volí jednodušší cestu blíže k civilizaci (a k hospodám) a prcháme směrem na Pustevny. Pařez chce někde sloužit mši, pokud nebude pršet, a tak jde první. Jednou už se zdálo, že našel příhodné místo, když odbočil z cesty a všichni za ním. Ale, smůla, to se šel jen vymočit. Příhodné místo nachází až na Pustevnách bratr Vojtěch. Je to na stráni za chatami. Za odměnu mohl kázat o dnešním svátku kapucínů - Porciunkule - o kostelíku Panny Marie poblíž Assisi, kde působil svatý František. Ovšem v půli mše začíná pršet a vypadá to na pořádný slejvák. Dopadají první těžké kapky. Na urputné prosby Pařeza se nebe umoudřilo a nakonec nepršelo ještě celý večer.
Po mši jdeme hledat místo příhodné pro spánek a také jdeme omrknout historické dřevěné domky v této osadě. Z Ráztoky od Frenštátu sem vede sedadlová lanovka. Proto je tu hojně dřevěných obchůdků a jiných domků. V jednom z nich je restaurace, kde obsluhují servírky ve valašských krojích a podávají skvělé halušky. Fakt skvělé. Jdeme se ještě podívat na západ slunce nad radhošťským hřbetem. Večer se ve stanu chápe kytary Zbyněk a začíná hýkat hity Pařeztouru. Když má odvařený prst od strun, střídá ho Štěpán Čehún a hýká se dál. Všichni se spontánně scházejí a hýkají. Do chladné noci voní slivovice...
Na tuto noc, která vypadá na déšť, zalézají všichni do stanů. Všichni - až na jednoho Ondru - Dělníka Božího. A také Pařeza a Lojzu, kteří ho nenechali ve štychu. Jako jediný totiž Ondra neměl stan, a tak spal vždy venku pod širákem zamotaný do celty a vlastních tukových polštářků. Stejně tak Lojza, který sice stan má, ale radši spí venku a přespal vně stanu i loňské Bukovské hory a Pařeza, který s tím začal až letos. Ale v tuto noc začalo chcát... Co včíl??.... Museli se choulit pod hustým větvovým horských smrků, od 02.00 do 02.30. Pak to přestalo, díky Bohu.
Pustevny - Radhošť - Rožnov
Spaní pod širákem je tím pravým požitkem z přírody. Má své výhody. Ráno se vzbudí člověk dříve, neboť vnímá sluneční svit hned od svítání. A tak Ondra s Pařezem, kolem deváté ráno, míjeli probouzející se stany a mířili k Očkovi na pár piv... a valašské speciality - halušky a střapačky. Boršičáci se scházejí u Očka poměrně záhy. V deset je odchod. Když nás zase viděli na chatě, zamkli před námi WC a uzavřeli přívod vody. A už hýkáme směrem k soše Radegasta a vyhlídce. Pod tímto hřbetem se nacházejí 400 metrů dlouhé, pseudokrasové jeskyně, kde se schovávali pastýři i vzbouřenci. Dnes jsou pro veřejnost nepřístupné, protože tam chrápou netopýři a jiná havěť. To nám ale nevadí.
U dřevěného kostela svatých Cyrila a Metoděje si dáváme oběd a tekutého Radegasta. Patří to k Beskydám. Pařezovi se splnil další sen - sloužit mši i v tomto kostele - a to tentokrát díky diplomatickým schopnostem jindy drsného spolubratra Lojzy. Dokonce pan "kostelník" zazvonil i na zvon - bylo to krásné, jak se linul zvuk kostelního zvonu beskydskými horami a pastvinami. Začalo však silněji pršet a prudce foukat a tak přišlo účastníků trochu více, než jsme čekali. Pařez kázal o Cyrilovi a Metodějovi. Zbyňa hrál na kytaru a všecí jsme zpívali. Štěpán Čehún hýkal žalm dle nápěvu Slávka Konečného, bratra pěvecké jednoty z Laškova-Dvorku.
Jen, co jsme vyšli z kostela, potkáváme další partiju - asi 20 mladých lidí, dokonce s velkým křížem z břízy - poznáváme mezi nimi nějaké salesiány a také Lídu a Vaška Brejchovy, kteří s nama už byli několikrát na Pařeztouru. Necháváme se od nich vyfotit.
Z Radhošťa (1129m) scházíme prudkým kopcem přes Velkou Polanu (980m) a Černou horu, kolem poslední beskydské studánky, dolů do Rožnova. Ondra se hodně opožďuje. Sotva leze pro množství puchýřů. Napájíme ho zbytky slivovice, aby zapomněl na bolest. Plete si však turistické značky.. Dole v Rožnově je dost dusno a vedro, jaké jsme na hoře jen stěží mohli předpokládat. Nacházíme tu katolickou faru a snažíme se vetřít. Je tu jen kaplan. Lojza ho nakonec přemluvil a my jsme mohli rozbít tábor pro poslední noc na farském dvoře. Máme k dispozici i celý dům přístavby. Potom, co se trochu vzpamatováváme, jdeme do centra utratit nějaký ten peníz za již tradiční smažený sýr. Je nás moc, a tož se mosíme rozdělit. Scházíme se opět na farní zahradě - tady rozděláváme oheň a dopíjíme zbytky slivovice. A konečně se představujeme... Lidové vypravěč Slávek hýří humorem. Na závěr se modlíme a hurá na kutě.
Po-den
Den odjezdu. Hraničáři a Malo-Hanáci chtějí jet hned ráno. Tož ještě děláme skupinové foto na dvoře fary a loučíme se s hlasitým hýkáním a lkaním. Druhá polovina Pařeztouru si udělala ještě vycházku do proslulého skanzenu valašské vesnice. Tady jsou dřevěné domy z náměstí Rožnova a i z jiných míst Valašska. Je tu i dřevěný kostel svaté Anny (na obrazu ve valašském kroji). Je to neuvěřitelné, ale i zde je nám dovoleno sloužit mši svatou. Pravda, sice jen na starobylé křtitelnici. Je to mše na poděkování Bohu za celý ten čas puťáku, za zdraví a zdar všeho.
Po mši si dáváme v hospodě skanzenu naposledy valašské halušky a valašského Radka a mizíme. Vlakem se rozjíždíme do všech končin republiky. Mačis paří na kytaru. Ve Valašském Meziříčí se odděluje moravská skupina od české. Tož zas negdy příště! Na hýkanou!
napsal: Pařez
Komentáře
Přidat komentář