Vizovické vrchy 2006 aneb „Bohušu, pospěš!“
Letošní valašský tour - s Pařezem a přes pařezy - přilákal šest nováčků. Byli to: Áda, která nahradila už začepenou (vdanou) sestřičku Irmu, Honza z Aussig (Ústí n.L.) (brácha manžela Irmy...), dále známá firma z Boršic - Tomáš zvaný Síbřík, přítelkyně Honzy Zajíčka jménem Lucka, Barča (sestřenice Gunguliša) a z Jirkova benjamínek výpravy Lenka. Ostatní byli asi tak títo: otec Lojza-Lola, otec Mirek-Pařez, Bratr Vojtěch, Lukáš (bratr otce Mirka a bratr bratra Vojty) zvaný Eřuk, Zbyněk Zvíře, Luboš Doktor, Alča, Hanka, Petra, Gu-Gu Gunguliš, Juřica Petr hýk, Alfi, Kristýna, Andřej, Tonda zvaný Mačuda, Ida a Maruška, Mája, Collins, Honza Zajac.
Sraz jsme si dali na východě republiky - v obci Střelná, což je v Lyském průsmyku na Slovensko a zároveň vlakový přechod. Odsud jsme se vydali na 60 km dlouhou cestu na západ - do městečka Luhačovic. Většinu cesty jsme procházeli Vizovickými vrchy. Ty jsou zatím nejnižší hory, které Pařeztour procházel, nicméně jsou též zajímavé a svým způsobem i náročné. Vrcholy jsou kolem 600 - 700 m.n.m., po cestě je několik skalních měst a z mapy jsme se dozvěděli, že téměř každý vrchol byl v dávné minulosti osídlen, byl zde hrad nebo zde na skalách byla dokonce kultovní místa. Jelikož nám hojně pršelo, hlinitý terén se měnil v bahnitý. S dobrou partou Pařeztouru a díky Bohu jsme všechno zvládli. Ale popořádku.
Ve Střelné byl sraz v 10.00 hodin v pondělí 31.července 2006. Hospody byly ještě zavřené, což bylo jistou výhodou a příležitostí, jak si vypracovat časový náskok pro tento den. První den si dáváme na Pařeztouru nějaký bonbónek v podobě strmého kopce, zpravidla toho nejstrmějšího za celou dobu. Letošek nebyl výjimkou. Čekal nás Čubův kopec (720 m.) A tak jsme stoupali zpocení hned z nádraží prudkým kopcem - pastvinami do lesa, kterýžto pokrýval hlavní hřbet. Tady jsme ve stínu mohli trochu vydechnout. Jaké bylo naše překvapení, když nás přepadli - ne střelenští portáši (staletí hlídající zemskou hranici), nýbrž fotografové. Byli to Collins a Zvíře Zbyňa. Leželi ve škarpě a fotili nás. A za nimi vylézali z houštin další. Byla to skupina, která nás měla čekat dole u vlaku. Přijeli už včera, ale nechtělo se jim sbíhat dolů. Tož jsme sa všecí jak se patří přivítali a poprvé hlučně na moravsko-slovenské lesy zahýkali. Hýýíík!!!
Naše cesta vedla přes Čubek (678m) a Střelenský vrch (640m) ven z lesa na vrchol Čubův kopec (720m), kde se nacházela nová dřevěná rozhledna (asi 1 km od hranice). Rozhledna byla pěkná, patrová a z nejvyššího místa bylo vidět na Beskydy, Javorníky a Kysuce. V nižších patrech by se dalo v případě deště spát. Ale neprší. Naopak. Slunce pálí. My ve stínu rozhledny obědváme nebo jen tak odpočíváme a pohýkáváme. Pařez chytá první klíště. Letošní rok jich bude opravdu hodně...
Dál jsme pokračovali směr Poschla. Po cestě jsme mohli pozorovat krásné motýly - babočky, otakárky, modrásky a jak jen se všichni jmenují. Když jsme vyšli z lesa, otevřel se nám výhled na Francovu Lhotu, což je rodiště litoměřického biskupa (během komunismu) a kardinála - Štěpána Trochty. Po cestě, vlastně už na kraji Lhoty, jsme minuli tzv. Kobzovu lípu, která zde stojí již 450 let. Na to nás upozornili kulturně založení členové výpravy Petr Juřica a Tomáš „Gunguliš“. Ve vesnici stojí kostel, kde byl kardinál Trochta pokřtěn a na návsi mu postavili jeho spoluobčané kříž ve tvaru „T“. Tož tady jsme se aj vyfotili (je to naše jediná společná fotka). Dali jsme si čísla - jak je zvykem - a zjistili jsme, že je nás slušných 26 osob. Poté už jsme se vydali na cestu do nejvýše položené vesnice na Valašsku, kterou je Pulčín (675m).
Sluníčko pěkně žhnulo, ale zároveň foukal vítr, takže se nám šlo dobře. Ovšem je třeba dávat pozor na přílišné opálení! V Pulčíně je pěkná hospoda U Wilíka, v jejím stínu jsme přečkali odpolení žár. Wilík nás hostil Staropramenem a párky a v síle těchto pokrmů Zbyňa a Collins vyhlásili cíl příštího Pařeztouru - Veporské vrchy na Slovensku - to když si prohlíželi velkou mapu Slovenska na stěně. Tož uvidíme!
Od Wilíka jsme šli ještě kúsek do kopca pod skaly, jež se zvou „Pulčínské“. Tady je pěkné tábořiště. Za deset korun tady možeme přespat. Najprv je mša, poblíž obrovského totemu. Úvodní slouží zpravidla Mirek-Pařez. Potom rozděláváme stany a jdeme se podívat na skály. Na vrchu skalního kopce, který se jmenuje Hradisko (773m), stával kdysi hrad Pulčín. Dole pod skalním městem teče potůček, ve kterém se mnozí myjí, jiní výše proti proudu nabírají lahodnou vodu.
První den končíme táborákem, k němuž je naše tábořiště jako stvořené. Je to sice přísně zakázané zlínským hejtmanem, ale správcová tábořiště dovolila, že malušenký oheň može byt. Půda je skutečně jako troud. Tož to mosíme byt opatrní. První večer se všecí představujeme, hrajeme na kytaru a hýkáme. To se už léta nepovedlo.
Když v klidu usínáme, přicházejí nočním lesem tři cizí opilci. Jsou to vandráci, kteří se vracejí z Oravy. Tož to známe, tam jsme byli loni. V noci kolem 01.00 hod. začalo pršet, to měli někteří z nás, kteří spali pod širákem, pěkný fofr.
Ráno se opilci rozhlédají, kde že jsou ty děti, jak hartusil Lojza večer, že tady jsou a chcou spat. Ráno je celé mlžné, tak tak že neprší. Tož balíme a jdeme dál, aby jsme nebalili za deště. Scházíme podél Pulčínského potoka k Čertovým stěnám u Lidečka. Potok byl v minulosti dost divoký a sebral kus silnice aj se zábradlím. Motorest pod Čertovýma stěnama je asi nejnižší místo našeho Pařeztouru. Tož včílkaj zase všecko vylézt. To nejde bez energie. Tá sa mosí negde načerpat. Pořádně snídáme a koštujeme smíšaný Pillsner s Gambrinusem, jak nám vysvětlil pozorný Bratr Vojtěch. Hostinský, potem, co viděl, jak si cosik šuškáme, začal čepovat origoš Plzeň. Na každou sviňu jednúc dojde.
Když jsme se posilnili - každý jak uměl, začali jsme lézt do Čertových skal. K těmto skalám se váže pověst o čertovi, který stavěl sedlákovi mlýn - a jak to bylo dál, mosíte si to dojít přečíst. My lozíme po skalách a fotíme se. Hépeme sem a tam. Kolem skal se pak vystoupá na vlastní hřbet Vizovických vrchů; prvním vrcholem je Kopce (699m). Tady skauti zanechali na bojišti koule z novin. Tož jsme to trochu po sobě házali. Tím jsme si to stoupání zpestřili. Ovšem někteří si ho zpestřili družným hovorem a zapomněli na turistickou značku, která náhle uhnula a potem zle poblúdili. Pak procházíme kolem vrcholu Krajčice (729m). Na dalším rozcestníku se scházáme jen obtížně, každý vylézá z houští z jiné strany. Hanka s Barčou se ozývají z Trubisek (3km). Tož to mosíja zpátky. V kopci projevili nečekanou energii Síbřík s Lukášem, kteří všechny předběhli. Tož to jsme teda čuměli.
Na rozcestí Láz, o kterém tu byla řeč, se nacházel asi bludný kořen, který překročili aj Bratr Vojtěch s doktorem Lubošem. Dovedli se ztratit na asi 0,5 km přesunu k Lačnovským skalám. Marně Pařez volal a halekal. Ale jak si říkáme: „Co by to bylo za Pařeztour, kdyby sa někdo neztratíl“. Bývali aj horší ztráty - na Ukrajinu nebo do Polska... Na Lačnovských skalách nás čekal výhled a na jednom vrcholku začal Lojza sloužit mši svatou. Na Pařeztouru jsme sloužili mše všude, ale na vrcholovém skalisku ještě ne. Zážitek to byl hezký. V polovině mše se připlazili aj kajícníci Luboš s Vojtěchem.
Po mši máme oběd mezi skalami dúle v útulném skalním městečku. Ale už je čas vydat se dál. Dnes dobudeme nejvyšší vrchol Vizovických hor - Klášťov. Tož jsme na to šlápli. Ovšem naplnilo se další heslo: „Co by to bylo za Pařeztour, kdyby nám nesprchlo.“ A tak nás přibrzdil hustý déšť. No, aspoň jsme mohli vyzkoušet svoje pláštěnky. V dešti jsme spěšně navštívili Vařákovy paseky - bývalou osadu, kterou vyvraždili fašisti za pomoc partyzánům. Budovy se za komunismu už neopravovaly a dnes je to vlastně jen louka s památníkem a jmény zabitých. Pak jsme šli dál kolem vrcholu Bařinka (716m) a Svéradov (737m) na již zmíněný Klášťov (753m). Zvlášť stoupáček na Klášťov stál za to. Na Klášťově je velký balvan s hezky restaurovaným a pozlaceným křížem. Nepatrný nejvyšší vrchol, něco jako bývalo ve Chřibech Brdo. Zde by slušela rozhledna. Místo toho je tu aspoň altánek, asi tak pro 15 lidí. Zde si dává Collins svůj posvátný doutník, který kouří jen na nejvyšších vrcholech projitých hor. Spolu s ním koštují „dýmku míru“ první příchozí. Zbytek později příchozích musí pobíhat kolem altánku nebo se fotit na šutříku, ze kterého už není skoro žádný výhled neboť ho zarůstá mladý bukový les. Mezitím Juřica čenichá a hledá studánku, která by tu měla být. Vody - mimo té dešťové - už moc nemáme. Bohužel zde pramen už není, i když na mapě zakreslený je. Proto se rozhodujeme trochu sejít do sedla pod Klášťovem, rozbít tábor tam a najít vodu z potůčku, který tam má pramenit. Na to se výborně hodí čenichač Juřica a hrabač Gunguliš. Svůj úkol také na jedničku plní, za což získávají po bodu - do celotáborového bodování. Rozděláváme stany v pauze mezi dešťovými přeháňkami. Jsme promoklí a je nám zima. Na to je výborná slivovice nebo teplý spacák. Někteří ještě vaří a koštují slivovici, jiní už spí.
Dnes se slaví svatý Alfons a tak bylo večer ve stanu u Alfika veselo. Ráno byly ještě dozvuky. Tuto noc byli nejhlučnějším „stanem“ Alf, Zbyněk, Br.Vojtěch. Ještě večer konal Br.Vojtěch zvláštní obřad očisty - běhal v mokrém podrostu a třásl větvičkami smrčků, které mu oplácely hojnou sprchou. Nohy si očistil v malinovém křoví. No, možná to tak konali Slované na nedalekém hradisku. Ráno nás překvapila Praga V3S, která šplhala na vrchol Klášťov. Vezla asi 10 mladých archeologů, kteří konají na vrcholu, kde jsme včera byli a v jeho okolí archeologický průzkum. Dokonce se mluví o pokladu. Študáky-archeology jsme pozdravili zahýkáním a zamáváním. Ti nahoře vykopali - ne poklad - nýbrž Tondu Mačudu, který tam chrápal v jejich altánku. Za chvílu byl dúle.
Tož tak, byli jsme zasej všecí a mohli jsme vyrazit na další celodenní pouť. Oblaky se trochu roztrhaly. Šlo se docela dobře. Minuli jsme další vrcholy - Rovně (702m) a Suchý vrch (693m) až na Doubravu (675m). Po cestě jsme měli „koňský parkur“. Museli jsme přeskakovat padlé kmeny stromů, neboť zde nedávno byla vichřice a lesní dělníci nestihli vše odklidit. Při odbočce na Doubravu už Pařez neriskoval s orientačními schopnostmi týmu a vyhlásil řetězový systém. Tzn. dříve příchozí čekají na pozdější a tak si předávají informační štafetu. Je to praktické v situacích, kdy je náhlá změna v mapě/skutečnosti nebo v Pařezově hlavě. Tak jsme se doškobrtali na Doubravu, kde nás opravdu velmi mile překvapil stánek s občerstvením a mimo jiné i rozhledna, narychlo udělaná z vysílací věže. Ta nás ovšem tolik nezajímala. Než vstupenky, prodalo se napřed všechno pivo. Poslední příchozí z nás už měli smůlu :-( a doplatili tak na řetězový systém. Jo, život je někdy hořký! (Bohu díky! - pozn. webmastera)
Mezitím se vyčasilo. Všude kolem vysílače jsme rozložili pláštěnky a kusy oděvu, aby z nich teplé sluneční paprsky vytáhly nepříjemnou vlhkost. No, vypadalo to jak u cigánů.. Lenka dostala nedávno svou první výplatu, tož nám machrovsky zaplatila vstupné na rozhlednu. Ten rozhled stál opravdu za to!!! Všem doporučuju! Rozhledna-vysílač je hodně vysoká a lze z ní spatřit slovenské hory na východě, na jihu až vysílač Velkou Javorinu v Bílých Karpatech, na západě Zlín a rozsáhlé roviny Hané, na severu Vizovice, Hostýnské vrchy, Vsetínské vrchy a Beskydy s Radhoštěm.
Z Doubravy jsme šli „pařezovou zkratkou“, která je sice náročnější, zato je delší. Ale ke Chladnej studni se nám dostat podařilo. Tady se nachází kaplička zasvěcená Panně Marii a pod ní vyvěrá pramen vody. Vodu jsme potřebovali. Od „Juřicovéj studánky“ už jsme stihli všecko vyslopat. Smůla byla, že voda tekla velmi pomalu, téměř kapala. Než jsme nabrali všecí, uplynulo něco přes hodinu. Pařez si potřeboval omýt plesnivý ovčí sýr, to spotřebuje hodně vody. Pokračoval v konzumaci jen na doporučení odborníka Juřici, který sousto oválel v ústech. Tož to u Chladnej studně vypadalo jako na startu štafety. Jak kdo nabrál a použíl vodu, tak šél, aby sa nečekalo.
Společným cílem byl hrad Sehrad (-ice), nebo také Angelsberg či Tetov. Tento úsek cesty od studánky po hrad byl asi nejhezčí. Krajina se vlnila už méně, držela se v jedné výškové úrovni a hezké výhledy se střídaly s udržovaným smíšeným lesem. Sluníčko nám znovu získalo vládu nad oblohou, ovšem jemně povíval větr. Šlo se nám dobře. Prošli jsme vrcholy Klokočí (622m), Spletený vrch (565m) a Slavický kopec (624m).
Je politováníhodné, že se našli takoví jedinci, kterým krajina dostatečně nevyhovovala a ze Spleteného sešli do Horní Lhoty pro pár hltů rezavého moku. Nutnost zakoupení chleba a polévky s příchutí brokolice se ukázalo jako bohapustá výmluva. Raději nebudeme jmenovat.. :-o
Sraz byl na Sehradu, hradu kdysi velkém, nyní pustém, nicméně ne bez kouzla. Valy zůstaly a to v několika řadách. Nahoře, tam, kde kdysi stávaly obytné budovy, se nacházelo nádherné ohniště a dokonce malý oltář z kamení označený křížem. Tož to bylo to pravé místo pro sloužení mše svaté.
Kázání měl Bratr Vojtěch, neboť slavil kapucínský svátek Porciunkule - Panny Marie z Assisi. Kluci pak nashromáždili něco dřeva a večer mohl vypuknout další táborák. Táborák se trochu změnil na košt pálenej. Bylo nám ale dobře. Myslím, že to bylo zasloužené po náročném dnu, zvlášť když už začínaly působit puchýře a bylo třeba utlumit bolest... Pařez začal nostalgické písně „brontosauří“, pak Gunguliš přidal lidové a Zbyněk rockový basista - ty rockové. Hýkali jsme dlouho do noci. Stany jsme pak postavili různě po zříceninách rozsáhlého hradu.
V noci vzbudil Pařeza plch, který mu prožral tašku s jídlem a taky flanelovou košili. Plchové jsou velmi drzí (jak je známo z minipařeztouru Českého Švýcarska). Většinu salámu se však podařilo zachránit a to je to hlavní.
Ráno bylo na Sehradu fajn. Počasí bylo polojasné. Noc konečně bez deště. Odcházíme směrem na Komonec - nejvyšší horu Vizovických vrchů (672m) západní části. Lojza byl notně vystrašen. Zatímco pojídal při pěšině ostružinové bobule, vyhrnuly se téměř naproti z houští tři mladé ženy! Ovšem ženy na koních, kteří hlasitě ržáli a Lojza myslel, že bude mět nakaděné. Pařez opodál slyšel dusot jako stádo srnců. Naštěstí se Lojza i divé ženy a koně ovládli a žádný incident nevznikl. Jen pěší byli zatlačení do ostružiní, aby mohli projet ti, kteří tu byli koňmo. Kde se však vzali? (Snad z valašského Blaníku Komonca?-svévolné opuštění posádky-viz Veverka z Bitýšky?) Zůstává to záhadou.
Cesta nás pak vedla na pár výhledů směrem na jih - Slavičín, Valašské Klobouky, Luhačovice. Byly hezké, ale bylo jich jen pár. Měl tu být podle mapy kruhový výhled. Na vrcholu všechno zarostené. Jen Pařez sedící na patníku a vytahující si klíště s pomocí „sádla“ z turistického salámu. Nebo jsme minuli odbočku na nějaký výhled? No, co.. Na Komoncu je též obrázek Panny Marie, tož jsme se tu někteří modlili Anděl Páně, poněvadž se blížil čas poledne. Na oběd však musíme ještě počkat. Směřujeme na další zřícený hrad - Starý Světlov. Tento hrad byl ve své době významný. Nyní stojí Světlov (Nový) poblíž Bojkovic. Z toho „Starého“ zůstal jen kruhový val a zbytky po archeologických vykopávkách. Juřica objevíl starobylou maltu - dotyk možná 700 let staré lidské práce. Většinou však hrad - podobně jako Sehrad a jiné ve Vizovických vrších - využíval skalního masívu, který posloužil lépe, než pracně stavěná zeď.
Z hradu Starý Světlov jsme pokračovali dál po hřebenu na Malenisko. To je taková osada, vzniklá při poutním kostele Panny Marie. Patří to pod Provodov. Je zde studánka, fara a hospoda a pár baráků. Je tu však moc hezky. Tady je i moderní venkovní oltář s přístřeškem. Tož jsme tu měli mšu. Každý při ní dostal barevný lístek od Lojzy s duchovním citátem. Taky jsme si nabrali vodu a na louce u kostela poobědvali. Někteří odcházejí směr Řetechov, jiní takticky vyčkávají hodinu do otvírací doby hospody. Osud jim byl nápomocen a paní hospodská přišla o půl hodiny dřív. Zlákat se dal i Pařez. V hospodě se točí pivo Janáček - tož to je jako doma! Na stěnách výčepu jsou i pěkné malůvky. Jsou tu vymalovány hrady Vizovických vrchů v době své slávy. Ještě nám chybí hrad Rysov, ale tam už nepůjdem.
Posilněni Janáčkem vycházíme zpět na hřeben (Brda 600m), poutní cestou s obrazy 14-ti zastavení křížové cesty. Pak už se jde dolů do Řetechova a začíná pršet. V Řetechově jsme si prohlédli nově postavený kostelík, který je stále otevřený (což by se v Čechách stát nemohlo). Cesta vede dolů do Luhačovic, napojujeme se na vycházkové okruhy pro místní lázeňské rekreanty. Přicházíme k prvním pramenům. Známá je Vincentka nebo Ottovka. Procházíme kolonádou až na druhou stranu Luhačovic, kde už Lojza takticky obsadil restauraci Pod zámkem, aby jsme mohli důstojně zakončit letošní valašský Pařeztour. Dáváme si smažený sýr a kdo má ještě hlad, tož aj halušky s bryndzou. Je veselo. Gunguliš vytahuje kytaru a zpívá se aj přes zavírací dobu.
Má to i svůj praktický důvod. Venku se hustě rozpršelo a nikomu se ven nechce... Už tak jsme přišli do hospody většinou mokří. To, do čeho jsme se převlékli, je poslední suché. Síbřík s Lukášem domluvili nocleh s místním kuchařem hned vedle hospody na travnatém plácku. Je zde menší přístřešek, pod který se vejde pár lidí. Většina je však nucena stavit stany v dešti. Nic příjemného. Jak řekl Collins - je to šlehačka na dortu! Dno vnitřního stanu je před spaním třeba vytřít ručníkem či špinavou košilí. Letošní Pařetour byl hodně mokrý. Ze čtyř nocí v přírodě nám 3x prší. K dešti se přidává i tajemné Pařezovo noční chrápání. Ida už to nevydržela a na adresu neznámého chrapouna zvolala: „Vyhoďte to prase!“. Zklidnila se až ji taktně upozornili, že by se mohlo jednat o vedoucího výpravy. Juřica s Gungulišem raději spali na hřbitově... Lojza s Bratrem Vojtěchem spali poblíž kolonády a ráno se myli ve Vincentce, což trochu mátlo lázeňské hosty. Tím Pařeztour oficiálně skončil.
Kdo ještě chtěl, mohl se přidat k Pařezovi a jet ranním autobusem do Zlína. Tady nám místní pařeztourák, inženýr a doktor v jedné osobě - Luboš - ukázal bazén a my jsme se myli a plavali. Někteří se i klouzali po skluzavce - jako Br.Vojtěch nebo Collins - ale roztrhli si přitom plavky na zadní části těla. Ze Zlína jsme jeli na hrad Malenovice, což je starobylý gotický hrad pánů z Tetova, později ze Šternberka. Tady jsme trochu ztropili povyk, neboť jsme se v dešti zahřívali slivovicí. Pěšky do konečné - Otrokovic se už nepodařilo dojit, neboť pořád pršelo a tož jsme jeli kačenou - motorákem. V Otrokovicách byl závěr všeho (jakožto i začátek) - spaní na faře, (resp. ve společenském sále pod nově postaveným kostelem svatého Vojtěcha). Zrovna jsme stihli mši svatou a adoraci, neboť byl první pátek v měsíci.
Večer jsme ještě zašli na pizzu a u kulatého stolu jsme skoro jako ředitelé Baťových závodů ukončili definitivně Pařeztour a i když za okny pršelo, vyhlásili ho navždy jako úspěšný!!!
napsal: Pařez
Komentáře
Přidat komentář