Tento pařeztour byl první v Polsku a první strávený na chatě. Do Bukoviny Tatranské, kde jsme byli po celou dobu ubytovaní, přijelo hned několik aut z Čech a Moravy. Z Čech: Pařez, Ondra, Miluš, Kačka, Lojza, Tonda, Mája, Lenka, Barča, Šimon a Katka, Pavel s Idou, Petr a Maruška. Z Moravy: Vojta, Síbřík, Iveta, Vendula, Pavel Princ, manželé Blažej a Pavla a jejich vínko – náš společný přítel, dále Alfi, Vašek, Zbyněk (webmaster a Velký Medvěd) a Monika. Ubytovatelka sestra Gjeňa byla velmi příjemná, dostávali jsme snídaně a teplou stravu večer. Počasí už bylo horší. Nebylo dne bez deště.
První den jsme vyrazili na túru směr Kasprowy Wierch 1987 m. Zde na vrcholu byl i papež Jan Pavel II. Teda ona to túra byla poloviční. Nahoru jsme se vyvezli lanovkou, na kterou jsme půl dne čekali. Fronta na lanovku byla neskutečná, všude plno Poláků, někteří předbíhali a to do té doby, než se do nich obul Lojza. Dlouhé chvíle jsme využili koštováním slivovice a nákupem turistických map. Také jsme byli nuceni vytáhnout pláštěnky a „nepromokavé“ bundy. Skoro by se zdálo, že nemá cenu jet nahoru, když tam prší… Šimon s Katkou nechtěli čekat na lanovku a vyrazili po chodníčku, no.. dost prudké stoupání. Nahoře byli skoro jako my.
Přechod deště jsme přečkali v restauraci na Kasprovém vrchu. Pak začalo svítit sluníčko a my jsme vyrazili na hřebenovku. To byl moc hezký úsek cesty – až po Svinicu. Prudká údolí se zbytky sněhu, zelená travička, kamením dlážděné chodníky. Sestoupili jsme do sedla a pak na vrch Beskid 2012 m., dále do Liliového sedla na Skrajna turnia 2096 m. Lojzu brala choroba a tak sestoupil už v Liliovém sedle a nafotil kamzíky. My jsme dorazili pod Svinicu a Tonda s Juřicou ji dokonce zdolali – 2301 m.
Pak jsme scházeli po černé značce (to v ČR nemáme) kolem několika hezkých ples – horských jezer, z nichž největší byl Zelený stav. Došli jsme až na horskou chatu Murowianec. Chata narvaná, kupujem lahváče a posedáváme venku. Tady máme čekat. Miluš, Pařez, Kačka či Síbřík čekají, jiní však, když začalo hustě pršet, minuli chatu, která je trochu bokem cesty a pelášili ke stanici Kužnice (Zakopane).
Cesta se rozdvojovala na modrou a žlutou – obě naštěstí vedly ke stejnému cíli – do Kužnice. Všichni jdeme po žluté, jen Kačka, která měla problémy s aklimatizací, se vydala po modré. A začalo se stmívat... Tož čekáme všecí dúle a Kačka nikde. Taxikáři s minibusama odjížděli jeden po druhém. Kolem půl deváté se přece jen objevila, podpíraná Síbříkem, který jí šel naproti. No a tak jsme prošvihli večeřu a to bylo řečí a od té doby mám rád zase jen klasické Pařeztoury (kam došmatlem, tam sebou praštíme a tam večeříme a spíme).
Druhého dňa, po ránu zase chčije. Tož dáme enom takú malú vycházku. Zašli jsme si na salaše, kde vyráběli a prodávali uzené ovčí sýry – oštiepky. Od pastvin byl krásný přehled hor a hlavně tzv. Orlí stezka, nejtěžší turistická trasa po špičatých vrcholcích s pomocí řetězů a žebříků. Pařez s Juřicou by mohli vyprávět. Na salaši koštujeme Blažejovo víno a zajídáme ho oštiepkem. Aj místní psík to jí. Poté jdeme navštívit nedalekou svatyni Panny Marie Javořinské – Tatranské. Jedná se o dřevěný velký kostel v lese, kde se denně slouží bohoslužby. Kolem kostela jsme si prohlédli upomínkové desky na zemřelé horolezce a turisty. Něco jako v Slovenských Tatrách symbolický cintorín u Popradského plesa.
Odpoledne vyrážíme za koupáním. Přímo v Bukovině je aquapark, tož super. Dobře jsme se vymáčeli. Přitom se kochali lesnatou přírodou tatranského podhůří. V rámci poznávání místní kultury jsme zašli na pivko. Tady se čepuje hlavně Tyskie a Žywiec, ale mají i jiné patoky. Kačka si koupila jakousi zelňačku s polským názvem. Jaké bylo její překvapení, když stejnou šlichtu dostala potom na večeři a každý si mohl vzít, co hrdlo ráčí. Kromě kvalitní stravy byla výhoda v elektrice, tož jsme mohli promítat kino pařeztour. A že toho bylo!!!! No, Bohu díky. Trochu jsme si zavzpomínali a zasmáli se.
Třetí den pokračujeme tuctovou turistikou – spolu s davy pšonků po široké cestě za divem Tater – pleso Mořské oko (Největší v Tatrách, byl zde papež Jan Pavel II). Ti zdatnější si ho obešli a dostali se ještě k hořejšímu plesu. Tudy vede cesta na Rysy. Lojza tam objevil schovaného daňka. Takové stoupání je pro nás moc, vždyť nakonec vzdáváme i stoupání do doliny Pěti stavů, kde již někteří (Juřica a Pařez) byli a velmi to doporučovali. Místo toho vysedáváme v turistické chatě a pijeme polské pivo. Někteří svačí venku a obtěžuje je pták Ořešník, který se vůbec nebojí a žere vše, co mu přijde pod zobák. Pařez vzpomíná, že tu byli už před 5 ti lety.
Cestou dolů se nabízejí kočí s kočáry a koňmi, že vás svezou po té nudné asfaltce. Peněz to sice stojí dost, ale trochu jsme smlouvali a vyšlo to. No to byl zážitek. Hýkali jsme a byli veselí. Blažej běžel podél vozu. Je to sportovec. Poláci jsou prý buďto kněží, policajti nebo kšeftmani. Tady se v Tatrách vůbec platí všechno. Nejen parkovné, ale i každý vlez do lesa má budku a tam se prodávají vstupenky. Ale i tak sem přicházejí neuvěřitelné davy hlavně Poláků, že se uvažuje o stanovení určitého maximálního počtu na den, jinak by to mohlo nenávratně poškodit místní přírodu. Ještě jednou si uvědomuju – zlaté Slovenské poloprázdné Tatry, o jiných horách ani nemluvě.
Večer končíme v infocentru na slovenské straně a dáváme si po štamprli Dämenovky a díváme se na propagační filmy o přírodě.
Čtvrtý den byl víc turistický. Strávili jsme ho celý pochodováním. Naším cílem byla hora Giewont 1894 m. Mysleli jsme, že cesta bude klidnější, že bude míň lidí, neboť sem lanovka nejede, ani kočáry s koňmi. Ovšem, chyba lávky. Poláci byli jak urvaní z řetězu. Později jsme se dověděli, že hora byla nepřístupná (opravoval se kříž) a dnes bylo první den otevřeno.
Stoupák byl slušný. Někteří z nás sotva popadali dech. Jiní si ještě hráli slovní fotbal – Blažej, Vojta, Pavel, Pavla – snad aby v tom polském davu nezapomněli češtinu. Giewont je skalní vrchol, na který se leze pomocí řetězů. Na vrcholku je vysoký železný kříž a je zde krásný výhled na Zakopané i na slovenské hory, nejblíže jsou Červené vrchy. Sestup nás pak vyčerpal úplně. Pod Giewontem v chatě Dolina Strazyska na sebe čekáme. Mají zde turistické známky! I zde mají oštiepky a polské pivo. Dokonce tu sedí několik turistek – řeholnic z různých řádů. Mája pózuje s obří vařečkou na míchání sýra.
Poslední den je odjezdový. Po rozloučení jsme nabrali levnější polský benzín a vyrazili. Mnozí se pak ještě zastavili na Oravském hradě a zavzpomínali na jeden z minulých pařeztourů. Definitivní závěr se konal v Olomouci v restauraci na radnici a posléze v pivovarské restauraci U Václava. Dost dobré.
napsal: Pařez
Komentáře
Přidat komentář