Pařeztour v roce 2013 zamířil do Slovenského krasu. Jedná se o národní park, vyhlášený v roce 2002, na jihovýchodě Slovenska. Hlavním městem této oblasti je Rožňava. K prohlídce se nabízí 6 jeskyní: Jasovská, Krásnohorská, Gombasecká, Domica, Aggtelek, Ochtinská aragonitová jeskyně. Všechny jsme na své pouti navštívili. Návštěva jeskyní byl prvotní cíl, druhotný byly hrady, zámky, kostely, skalní útvary krasu, zvláště ty, které mají turistickou známku – nejznámější jsou hrad Krásná Horka, Turnianský hrad, zámek Betliar, mauzoleum Andrášovců, Zádielská tiesňava, klášter premonstrátů v Jasově.
Na cestu z Brna nás vyrazilo 11 borců – Pařez, bratr Vojtěch, Lojza, Síbřík, Luboš (inža a dochtor), Ondra a jeho manželka Katka, Barča, Mája, Maruška a Tonda. Krajina je pro všechny z nás neznámá a proto nešetříme zásobami jídla a pití. Vedle napěchovaných ruksaků se objevují i obyčejné tašky do ruky se svačinkami a jablky od maminky.
Cílem naší společné jízdenky je městečko Moldava nad Bodvou, maďarsky Szepsi. Zjišťujeme, že lidé na infocentru, v autobuse, v obchodě, sice mluví slovensky, ale že to jsou maďaři. Mezi sebou se baví maďarsky. I místní Romové mluví maďarsky, ačkoli slovenština je jistě jednodušší. To nám ale nebrání v prohlídce Moldavy i s renesančním sklepením, kde mají mnohaleté zásoby tokajského vína. Tato nejvýchodnější část Slovenského krasu už patří do vinařské tokajské oblasti. Jelikož je od rána pěkné horko, kupujeme v místní Bille spíše lehká piva typu Radler (50 procent piva a 50 procent citronové/pomerančové nebo grepové šťávy). Toto pivo, především ve výrobku Zlatý Bažant s citrónem, si získalo srdce Katky, Pařeza, Síbříka a dalších Pařeztouráků. Je třeba zmínit, že počasí bylo po celých 10 dní velmi teplé, přes den bylo běžně 35 stupňů, v noci nešla teplota pod 20 stupňů. Za celou dobu nepršelo.
Místní lidé po celou naši pouť však potvrzovali, že toto není typické počasí pro jejich kraj. V turistickém infocentru kupujeme známku Moldavy a Zádielské tiesňavy. Naším cílem dnes je Jasovská jeskyně. V tom nastalém horku Pařez odvolává první pěší úsek a jdeme místo toho na autobus. Těch tu naštěstí jezdí poměrně dost. Celkem však ještě nachodíme za celý Pařeztour skutečných 100 letních kilometrů. Wau!!! Mnohé nohy a boty o tom budou ještě dlouho vyprávět. Autobusem tedy přijíždíme do Jasova. V putování Pařeztour pokračuje od východu (Moldava-Jasov) přes Rožňavu, (srdce oblasti) až na západ (Ochtiná).
V Jasově přicházíme k bílé vysoké skále, na které je vyhlídka do kraje a pod níž se nachází přístřešek vstupu do jeskyně. Kupujeme lístky a někteří z nás i povolení na focení, abychom měli památku. Prohlídka začíná za 5 minut. Tož rychle vyndáváme foťáky a mikiny, batohy hážeme na jednu hromadu a kdo stíhá, dává si kafe z automatu. Po pobytu v horku se totiž v chladné jeskyni chce rádo spát. Bílé zabarvení krápníků je od kalcitu, červené od železitých zdrojů, šedá až černá od manganu, to se dozvídáme od průvodkyně. Fotografický i video-materiál z jeskyně byl bohatý, odsud máme i společnou fotku, díky Síbříkovi. Interiér jeskyně připomíná Sloupsko-šošůvskou jeskyni v Moravském krasu. Je zde plno klasických krápníků, stalagmitů, stalagnátů a stalaktitů. Jsou dobře vyobrazeny i na turistické známce, kterou si tu Ondra s Pařezem kupují. Je zde také nápis od českých husitů!!! Po krásné a chladivé prohlídce jeskyně šli někteří jako Mája a Tonda na vrchol skály, odkud je pěkný výhled na Jasov a Košice – vidiek.
Potkáváme cyklopoutníky, mladé lidi z Maďarska, kteří se chystají do jeskyně. My už máme prohlídku za sebou a ve vedlejším hotelu Starý Mlýn otevírají restauraci. Tož si dáváme pivko a dobré jídlo. Ve většině restaurací se tu čepuje česká kofola nebo vinea a někde dokonce i radler. Cena půllitru se pohybuje od 1 eura výše – tedy podobně jako cena 10-ti stupňového piva. Pařez si po dobrém jídle hlasitě zdřímnul. Maruška a ještě někdo další si lehli na trávu poblíž nefunkční železniční tratě a zdřímli si. Noční cestování nás zmohlo. Po čase jsme zjistili, že opuštěně vypadající trať u Jasova je vlastně funkční. Přejelo tu pár nákladních vozů. Cestování osob však zařizují autobusy.
Než vyrazíme po žluté turistické značce, musíme se ještě zastavit u starobylého funkčního kláštera premonstrátů v Jasově. Ten se nachází v zákoutí lesa poblíž kempu. Od 12.storočia zde žije stále několik premonstrátů – kněží, ale kostelem nás provázel pověřený zaměstnanec. Velmi ochotný pán nám vysvětlil vše, co jsme chtěli vědět, mohli jsme fotit a také se ochladit v prostorách kláštera. Interiér svými malbami připomíná kostel premonstrátů na Svatém Kopečku u Olomouce.
Pak už jsme stoupali vývozovou cestou lesem po žluté značce do strmého kopce. Bohužel se ukázal jev typický pro Slovensko – neupravené turistické trasy. Museli jsme podlézat padlé stromy a nebo je rovnou obcházet. Bohužel se nejedná o nějakou čerstvou kalamitu, ale letité padlé velikány, na které asi není čas nebo chuť, nebo nevím… Dalším mínusem slovenské přírody je absence odpočívadel a posezení. Sednout si můžete maximálně na svůj batoh nebo do mraveniště. Velká auta přitom odvážejí denně z lesů velké množství dřeva. Tady se neubráním srovnáním s moravskými Chřiby, kde část posezení nechal udělat „kraj“, část přilehlé obce a část podnik „Lesy“. Lavičkami a informačními mapami by slovenská příroda neztratila svou divokost, naopak by si jí lidé mohli více vychutnat.
První den, po návštěvě města Moldavy a jejich sklepů, jeskyně a kláštera v Jasově, přicházíme po asi 8 pěších kilometrech do cíle dne: na Ladislavovu vyvieračku. Je zde rozcestník a vyvieračka vody, prostě silný „pramen“ vody, který je dobře upravený na nabírání- pro turisty i pro lidi z okolních samot. Žlutá pěšina, nás vedla přes náhorní Jasovskou planinu velice ekonomicky a šetřila naše nohy. Jen nás trochu mate tradiční slovenské měření trasy na čas – hodiny a minuty -a ne jako u nás na kilometry. My se nějak nemůžeme s udanými časy ztotožnit. Většinou nám vychází násobek udávaného času...
Abych nějak popsal první zážitky z přírody: už ve vlaku z údolí jsme viděli „stolové hory“ kolem nás. Krajina Slovenského krasu se dělí na údolí a náhorní planiny, kterých je asi osm. S Pařeztourem půjdeme první polovinu. Nejhorší je vylézt tam nahoru, stoupání je příkré a někdy špatně značené. Výška planin je asi 600 – 700 m.n.m. Tam nahoře není moc vody, protože hned uteče skrze trychtýře v zemi, tzv. závrty. Pramenů je tam velmi málo. Pastýři museli dříve využívat i cisteren na dešťovou vodu. Dnes se v přírodě planin pase jen málo, je hodně zpustlá a příliš mnoho lidí neláká. Na okrajích jsou někde zbytky strážních hradů a skalní vyhlídky.
Tak tedy zpět k Jasovské planině, která je nejvýchodnější planinou Slovenského krasu. Tady ve výšce asi 420 m.n.m jsme zakotvili u tzv. Ladislavovy vyvieračky, což je taky krasový termín pro vyvěrající silný proud potoka, který předtím tekl podzemím. Jméno Ladislav je asi odvozené od ruin blízkého kostelíka svatého Ladislava. Dostat se do kostelíka není problém, neboť má zdi vysoké asi jen 1,5 metru. Trochu připomíná kostel na Klimentku ve Chřibech. Je zde ale nový kamenný oltář a staví se dřevěná konstrukce na střechu. Barča marně hledá kůr s varhanami… Využíváme kostelíka ke sloužení mše svaté, jelikož jsou členy Pařeztouru tři kněží, máme mši svatou každý den. Zde večer a i ráno, před odchodem za dalším dobrodružstvím. Lojza s Pařezem dokonce ve zdech kostela sv. Ladislava nocují.
Večer jsme se dobře navečeřeli, kousek od nás nocuje dvojice mladých lidí ve stanu. Nakonec jsou to jediní turisté, které jsme na náhorních planinách potkali za 8 dní. Z horní louky lze pozorovat vzdálené komíny od košických železáren u Velkej Idy. Jelikož usínáme většinou pod širákem, otravují nás do hluboké noci komáři a nejinak to bude po celý Pařeztour. Již kolem páté ranní hodiny projel kolem nás auťák na dřevo a zmizel v porostu. Po svítání přijíždí jiný a nakládá kmeny, ležící nedaleko vyvieračky. Pak projíždí lesní traktor - a my máme po spánku.
„Má být zase horký den,“ upozorňuje nás Tonda, který má přenosný tranďáček se sluchátky. Pařez mění původní plán a cestu si trochu zkrátíme autobusem kvůli tropickému dni. Po mši a snídani sestupují Pařeztouráci kolem potoka Miglinc do Drienoveckých kúpelí a dál na autobus. Tady je prý taky pěkná, zatím nezpřístupněná – Drienovecká jaskyňa. Problém je prý dvojí: (údajně) nezájem turistů o jeskyně a překážky od ochranářů, kteří musí dovolit zpřístupnění. To prý odrazuje případné zájemce o provoz jeskyní pro turisty. Jen na okraj – v Slovenském krasu je prý okolo 1000 jeskyní!
Scházíme strmými cestami a čekáme se u lesního hotela Miglinc – on to teda hotel není, ale na mapách je takto vyznačený. Z jedné části je to teď domov důchodců a druhá je restaurace U Páva. Je zde pěkná fontána. Za hotelem je vybagrována rozsáhlá jáma na nové kúpele. Pak už je to kousek na autobus a v pěkném hicu jedeme do Turni nad Bodvou. Tady si prohlížíme bývalý opevněný kostel, podle restaurátorských prací byl objeven původní - gotický kostelík- v současné sakristii kostela, a také mnohé fresky. Je to velice zajímavé a taky chladivé. Pán, který přiznává, že je maďar, nám vše vysvětluje lámanou slovenštinou. Ondra se ptá na velký zvon, posazený provizorně vzadu v kostele. Ten pochází z Turnianského hradu, který se tyčí nad vsí. Je poledne a tak se společně krátce pomodlíme a navedeni maďarským přítelem, pokračujeme pod Turnianský hrad, teda jeho zříceninu, abychom se v restauraci posilnili na jeho zdolání. Ono to posilňování vede skoro k posilování. Tož, ale popojedem.
První ze dvou posilňovacích zařízení byl penzion Réva. Zdálo se, že na venkovním posezení se lépe dýchá, tož jsme se usadili pod slunečníky. Zuli jsme pohorky a ponožky a těšili se z 35-stupňového teplíčka a také z výhledu, který tu byl na nějaký rybník, lom a cementárnu. Pivo Zlatý bažant nemělo chybu a jídlo bylo též dobré. Někteří si dali slovenskou tradici – halušky s bryndzou, nebo podobné- zapékané halušky s bryndzou a šunkou. Lojza si však stěžoval na nedostatečnou váhu šalátové mísy a byla z toho reklamace. Už si tak nějak zvykáme, že stěžování si na gramáž je Lojzovým zvykem -a dalo by se říct i koníčkem (který- aniž by o to usiloval- zdědil po otci).
Druhá posilňovací stanice byl motorest Pod Turnianským hradem, kde měli Halászlé – speciální rybí polévku. Popošli jsme asi 1 km blíže k zřícenině hradu, která slibovala úchvatný pohled do doliny, ale silné slunko, již kolem 40 stupňů nás zase zatlačilo do stínu. Do 16 hodin jsme museli čekat, než se trochu „ochladí“. Dali jsme si maďarskou specialitu Halászlé. Je to rybí polévka červené barvy z pěti druhů sladkovodních ryb, to sa přecedí a potem se do toho hodí ještě podkůvka z kapra – na chuť. Skvělé. Ve velkém sálu motorestu si Vojta všímá obrazu Objevení těla Ludvíka Jagellonského po bitvě u Moháče. Toto je událost z českých dějin. Dáváme si kafe, kofoly, zelený čaj, piva Šariš a těšíme se, jak se projdeme večerní krajinou. I zde se perzonál mezi sebou domlouvá maďarsky.
Turnianský hrad, teda zříceninu ve výšce 375 m.n.m. dobývá větší část Pařeztouráků, menší jde spodní -méně namáhavou cestou. Při výstupu na hrad pořád paří slunko, stromy nejsou, jen keře a škrapové pole- neforemné vápencové balvany, které hrozí vymknutím kotníku. Výhled ovšem z hradu dává zapomenout na vydanou námahu. Je to nádhera. Bohužel Lubošovi se zde pokazil foťák – dostal se mu hradní písek za skleněnou čočku foťáku. Mája vylezla až nahoru a taktéž někteří další. Je vidět i do Maďarska, které je odsud vzdálené jen 5 km. A protože mají nedaleko vysílač, už jsme chytali na mobil jejich síť.
Pak ještě vystoupat na Velký Ščob 552 m.n.m. a dál na druhou naši náhorní planinu – Zádielskou planinu s vrcholem Zádielský kameň 600 m.n.m. Bohužel, ony ty vrcholy nejsou na planinách upraveny na vyhlídky. Potom se nabízela k večeru salaš na přespání, ale sraz byl domluvený se všemi na Zádielské chatě. Při stmívání bylo třeba opatrně spěchat po hřebenu dál a po tmě si nasadit čelovky a dojít při světle baterek. Trochu nás brzký soumrak překvapil, ale uvědomili jsme si, že se nacházíme asi 800 km východním směrem, tudíž tu dříve svítá a bohužel i dříve přichází soumrak. Tož tak.
Zádielská tiesňava je skalní průrva, asi 3 km dlouhé údolí, skrze které si prorazil cestu Blatnický potok. Dnes zde vede i silnice se zákazem vjezdu. Potok vytváří krásné kaskády a jeho hukot je slyšet zdaleka. V širším smyslu Zádielské údolí je dlouhé asi 10 km. Uprostřed je Zádielská chata, kde máme sraz a doufáme v dobrý nocleh. Dole, při vesničce Zádiel (s českým traktorem Farmář) je vstup a parkoviště s hospůdkou a informačními cedulemi o Slovenském krasu. Pařez čte, že největší šelmou je rys ostrovid, medvědi tu nejsou. Cesta zespodu, proti proudu potoka, se nám velmi líbila. Bohužel chata už tak moc ne, protože podle reklamních cedulí měli jen do 17 hodin a my jsme přišli v 20 hodin. Stihli bysme to jinak v pohodě, ale v tom dnešním vedru to opravdu nešlo… Navíc Pařeza štípnul velký ovád.
Chata v Zádielské dolině patří košickým turistům. Naštěstí na verandě chaty zrovna probíhal soukromý sraz turistických průvodců a místnost s výčepem byla tím pádem otevřená. Tam se nahrnul Ondra s Pařezem a po menším odmítnutí a domlouvání s šéfem chaty- nám nejen natočili pivko, ale aj za 1 euro nás nechal přespat u chaty a počkal, dokud nepřišli ostatní kamarádi z horní trasy. Tonda přišel první, poslední se doklopýtal Vojtěch. Na všechny se pivo dostalo, co kdo chtěl. Dali jsme s šéfem po štamprli. Najednou byl šéf ochoten otevřít ráno už v 8 hod. a uvařit kafe a klobásy. Tak nakonec to dobře dopadlo. Dokonce nám nechal přes noc otevřený záchod, čehož jsme patřičně využili.
Horská hřebenovka po červené trase třetí náhorní planiny, tentokrát s názvem Horný vrch nás čekala na třetí den Pařeztouru. Nedaleko chaty je pramen vody a někteří se umyli a nabrali vody na cestu, jako např. Tonda. Bylo to moudré. Žádná voda celý den nebyla, jen bahno. Ale popořádku: Po snídani, dobré klobásce, a s čepovaným pivkem či kofolou (tekutiny je třeba doplňovat!!!) jsme vyrazili na hřebenovku Slovenského krasu. Nejprve bylo nutné od chaty zase vystoupat na náhorní planinu, naštěstí to byla cesta hlubokým lesem a ten ochlazoval vzduch dostatečně. Bohužel se ztratil Vojtěch s Lubošem a Síbříkem, kteří při nové odbočce na červené pokračovali dál po její staré trase. Ještě, že měli mapu. Bez ní nelze vůbec spoléhat na slovenské rozcestníky, které jsou zmatené a mnohdy úplně chybí. Naštěstí z obou stran Horného vrchu jsou pásy vesniček při potocích, takže člověk by se tu úplně neztratil. Ale zašel by si…
Na Horném vrchu se čekáme mezi stejnojmenným vrcholem Horný vrch 831 m.n.m. a Kresadlo 801 m.n.m. Jsou to nejvyšší partie celého Pařeztouru, které jsme zdolali pěšky. Začíná se oteplovat a tak je třeba spočinout. Posedáváme na kládách, připravených k odvozu a Mája pozoruje, že v jedné z klád ze spodní strany vrtá (asi na deseti místech) nějaký brouk či larva, a dokonce se pod dírkami vytváří hromádky pilin. Když jsme byli všichni potichu, bylo slyšet i jemné chroustání. Co to bylo? Skáčeme po kládě, ale nic nevypadlo. S oblohy se snáší dva paraglidisti, ale nejsou to Luboš s Vojtou. Tak tedy pokračujeme dál…
Po cestě dáváme opozdilcům šanci nás dohnat. Nejprve odbočujeme asi v místech, kde ukazuje mapa, na zarostlou vyhlídkovou skálu po pravé straně – a díváme se skrz stromky na severní hory a údolí s vesnicí Lúčka, dobře je nad ní vidět tzv. Husitský kostel, teda jedna zastřešená věž a nízké opevnění. Husitský kostel používají lidé právě jako vyhlídkový bod na náš hřeben, po kterém jdeme. Po 1 km jsme odbočili na levou stranu, tam už byla shoda mapy s ukazatelem v lese. Sešli jsme trochu níž z cesty a ocitli se na louce, odkud byl výhled na velkou vodní plochu Hrhovského rybníka, kamenný lom a cementárnu v dáli u Turni. S tímto výhledem na jih jsme viděli hraniční hřeben Dolný vrch s Maďarskem - od nás asi 6 km letecky vzdálený a byl vidět i vysílač v Maďarsku Szár-hegy, 521 m.n.m. Jak jsme se kochali, popíjeli radlery, tak nás tu došli Luboš, Vojta a Síbřík. Tož zase jsme všichni pohromadě.
Krasové jazierko (728 m.n.m.) dosahujeme v půli dnešní hřebenovky Horným vrchem. Jazierko uprostřed horských luk už tu vlastně ani není. Protože je sucho, tak zůstalo jen zaschlé bahno. Nedaleko pod primitivní stříškou je asi studna, ale špatnou vodu ani nečerpáme. Dáváme si radši pivko nebo ještě lépe radler v plechu, co jsme koupili na chatě v Zádielské dolině. Nad námi na chvíli přechází mraky a spadne pár kapek, než ale najdeme úkryt lesa, tak přestane. Luboš a Síbřík svačí, ostatní se ani nezdržují a jdou dál. Stejně, Tonda už šel… Cesta prochází střídavě lesem a loukami, kde pozorujeme menší i větší závrty. V těch velkých kráterech se uchytí i několik stromů naráz. Je to neobvyklý pohled.
Mútna studňa je druhá zastávka na hřebenovce. I tady zůstalo zaschlé rozdupané bahno od ovcí či krav. Nedaleko je jakoby vstup do jeskyně. Podle mapy tu má být tzv. Býčia jeskyňa. Ve studni zásoby vody necháváme, ona stéká do připravených koryt pro napití zvířat. Barča zjišťuje, že voda v plechových napajedlech je velmi teplá. My raději pijeme chlazené- slazené minerálky. Beztak už se blíží cíl dnešního putování – motorest v Jablonovském sedle. Ve výšce 730 metrů kolem Mútnej studni už je z luk vidět tím směrem, kam míříme. Pak ale zase vcházíme do lesa, i v pozdním odpoledni jsme rádi za jeho stín. Stále ještě hledáme vhodné místo, kde bychom sloužili mši svatou.
Mši svatou sloužíme na louce nad Jablonovským sedlem, bohužel Tonda už šel. Na mši tedy chybí. Při mši hraje Mája na kytaru. Zpíváme z Lojzových zpěvníků. Na tomto místě je nádherný výhled na hrad Krásná Horka a další kopce a kopečky na sever. Dalo by se tu i spát, ale většina se po mši rozhoduje dojít trasu až k motorestu neboli kolibě, kde doufá v milé občerstvení.
Motorest v Jablonovském sedle se jmenuje Soroška, a to je prý z maďarského slova Soroš, neboli „úzký“, jakože průchod pro povozy skrz hory. Ve výšce 535 m.n.m. tu přechází silnice z Košic do Rožňavy a dál vlastně na Bratislavu. V motorestu se zastavují kočí a řidiči a proto nám servírka sděluje, že tu netočí pivo!!!! Jenom točí kofolu a radlera. Bída, bída a ještě jednou bída! Trochu nám náladu spraví dobrá fazulová polévka. Lahváčem zvláště pivachtiví z nás nakonec nepohrdli a postupně jim vypili zásoby lahví plzeňského Prazdroje, Kozla, Budvara, Heinekenu, Bažanta a já nevím co ještě. Byli jsme tu totiž i druhý den ráno…
Motorest byl jedinou „hospodou“ široko daleko. A nám se už nikam dál nechtělo. Večer ještě pražilo sluníčko na zahrádku Sorošky, po setmění bylo na chvíli dobře – něco jsme pojedli, ale pak nás vyhnali, že už zavírají. Tak jsme šli kousek k vysílači, který je nad motorestem a tam jsme přespali. V noci byla „tropická“ teplota. Protože mnozí z nás nemohli usnout, pouštěl Vojta na mobilu film o Houmrovi Simpsonovi a jeho boji za práva napít se alkoholu. Pro pařeztouráky již klasický večerníček. Mnoho jeho hlášek bylo slyšet ještě ze spaní.
Čtvrtý den pařeztouru byla neděle. Slunko začalo pařit hned, co vylezlo, a vyhnalo nás ze spacáků - a taky proto, že se nacházíme na území národního parku, jsme na nic nečekali a rychle sbalili kompromitující věci jako spacáky a karimatky a na stejné loučce u vysílače jsme slavili nedělní mši svatou. Kázání měl Lojza. Jen co otevřeli motorest, už jsme tam byli znovu. Jelikož si nás na zahrádce vůbec nevšímali, šla je Katka do kuchyně trochu zpucovat, a hned byly servírky jak vyměněné. Posnídali jsme zde kvalitní fazulovou polévku nebo klobásu nebo něco jiného a vyrazili jsme slavit neděli. Kdo utratil přes 15 euro, dostal zdarma energetický nápoj! Wow! To zařídil Luboš.
Neděle to je den odpočinku, glosoval Pařez nástin programu dne po slavnostní mši svaté. Byly vyhlášeny dva cíle – první – navštívit hrad Krásná Horka, druhý – dobu odpolední strávit na koupališti. A třetí cíl – večer zajít do pivovaru na košt piva Kaltenecker. Tož tak. Nebyl důvod tomu nevěřit. Na motorestu Soroška jsme se na to posilnili. První dílčí cíl byl- mauzoleum rodiny Andrášovců poblíž Krásnohorského Podhradia a odtud už je to kousek na hrad. Pěšky po silnici to bude jen 6 km- zpočátku v lese, poslední kilometry na sluníčku. Mauzoleum postavil jeden z rodu Andrášovců, jehož druhá manželka byla obyčejnou měšťankou (myslím, že z Vídně) a nesměla být pochována na hradu Krásná Horka.
Mauzoleum Andrášovců jsme dosáhli všichni. Závěrečný sprint u mauzolea vyhrál Vojtěch! Dochtor Luboš byl až druhý, huhua. Ale před polednem už bylo zase přes 30 stupňů. Po krátkém čekání ve stínu keře nás potěšila průvodkyně tím, že návštěva Mauzolea je tuto nedělu zdarma. Je tam krásná mozaiková výzdoba, drahé kameny a několik druhů mramoru. Bohužel se tam nesmělo fotit. Patronkou hřbitovní kaple je svatá Františka Římská, která je tam též vyobrazena. Andrášovcům patřil také zámek Betliar a hrad Krásná Horka, které jsme chtěli navštívit. Jo a za mauzoleem je u zdi pochován věrný pes Andrášovců. Heslo: „Treue um treue“ – přeložil Lojza jako „věrnost za věrnost“.
Krásná Horka je hrad na spanilém kopci uprostřed doliny, kde leží také město Rožňava (asi 6 km), ale nedávno vyhořel, zvláště jeho střechy. Bohužel, je stále v opravě a nepřístupný. Z Krásnohorského Podhradia jsme po chvíli hledání správné autobusové zastávky jeli kolem 13:00 autobusem do Rožňavy, do teska a na koupaliště. Tam jsme vydrželi až do zavíračky v 19 hod. Mája vyfotila Vojtu, jak se sprchuje v pláštěnce… Ostatní lidé trochu nechápali, samozřejmě šlo o hec. Lojza a Pařez a Mája prali v umývadle trička a kraťasy, a sušili do široka na trávě kolem nás, svačili jsme u mnoha stánků langoše a hot-dogy. Bylo tu sice mnoho lidí, ale areál byl obrovský a nabízel mnoho občerstvení. Vojta zjistil, že úplně vzadu u dětských atrakcí čepují Pernštejn z Pardubic. Voda 26 stup., vzduch 38 stup. Sem se musíme ještě jednou vrátit!!!
Pivovar Kaltenecker v Rožňavě je dobře ukrytý, naštěstí lidé poradili kudy jít. Od koupaliště to bylo asi 2 km. Pivo se značkou KRAS, dělají v místním pivovaru od 90.let 20.století. Dá se koupit jenom zde, mají tu PET láhve od každého druhu. Je zde i velká hospoda s venkovním posezením, což jsme uvítali. Zvláště, když jsme zjistili, že šenkérka umí vyslovit „ř“ a navíc pochází ze Zlína, kde je Luboš jako doma. Vyzkoušeli jsme místní 10-ku, 11,5-ku, 13-ku černou, 19-ku porter, pivo indické ale-pale, řezané, a zázvorovo-medové. Měli tu i dobré jídla a zdarma jsme dostali Čipošku – směs čilli koření. Posléze se komusi v batohu vysypala… Vojta s Lojzou šli po koupání do centra Rožňavy, sehnat hostie ke mši svaté, protože už nám docházely. Měli štěstí, potkali u kostela řeholní sestru, která zrovna zamykala a ta jim potřebné věci dala. Navíc tam stál nějaký taxikář, který je za 2,50 euro přivezl k pivovaru.
Dost těžký úsek na nás ještě čekal v noční etapě. Většina z nás byla posilněna z restaurace a tak se všechno zvládlo. Kdo měl svítilnu, tak svítil, ostatní šli ve stopách nebo po paměti. Šli jsme téměř pískovým polem z Rožňavy do Jovic a ještě dál do Krásnohorské Dlhé Lúky. Kolem půlnoci jsme usínali někdo na zoraném poli, někdo u potoka. Těšili jsme se na druhý den, kdy jsme měli objednanou samostatnou prohlídku Krásnohorské jeskyně. To je totiž jediná jeskyně, která má otevřeno i v pondělí.
Pátý den. Krásnohorská jeskyně má vstup již v 9 hodin, tož jsme byli asi v 8 hodin v penzionu Jozefína, kde se platí vstup do jeskyně a kde dostanete mundúr a baterku, případně holínky. Patřičná výstroj je důležitá. Výjimku dostal dochtor Luboš, když ukecal potřebnou obuv na svoje turistické sandále… Má též nazouváky, ale to by bylo příliš opovážlivé. Než jsme se vydali na asi 1 km dlouhý pochod k jeskyni i s jeskyňářskou výstrojí v gumovém pytli, otevřeli v penzionu občerstvení a my jsme si rádi dali kafé a pivko. V klidu jsme posnídali ze svých zásob. Potom už nastala prohlídka, ale Katka se bála stísněných prostor, a tak hlídala naše batohy v penzionu. Po cestě ke Krásnohorské jeskyni, která patří jeskyňářům z Rožňavy, si můžete pročíst infopanely a také uvidět kapličku. Fotit se tu mohlo, tak máme super fotky, které v jiných jeskyních neuděláte, zvláště přechod přes podzemní jezírko po lanech, po žebříkách a u největšího stalagmitu v Evropě. Ty mundúry z nás dělají téměř odborníky
Po návratu si dáváme v penzionu Jozefína oběd – mají dobrou pizzu, a spousty tekutin, mají točenou vineu a Zlatého bažanta. Ani se nám nechce odcházet. Pan speleolog Stankovič podotýká, že odsud se nechce nikomu. Vojta se ho ale ptá na žlutou značku, která byla v nedávné době přeznačena. My po ní potřebujeme jít. Kolem 15 hod. vedro neustává, ale my musíme jít. Na tuto „naturální“ jeskyni budeme rádi vzpomínat, i když stála 10 éček.
Čtvrtou planinou našeho putování je Silická planina. Na ni vycházíme po svahu od Krásnohorské jeskyně, ale trochu bloudíme, neboť cesty zatarasily stromy z polomů a do toho jsou tu přítomní dřevorubci a kácí další stromy a řežou větve. No, chaos jak sviňa. Radostný pocit z dopoledne je ten tam. Žlutou značku nacházíme až téměř na vrcholu planiny, my jsme šli „zkratkou“. Nahoře na rozcestí „Škridlový košiar“ je klid a horko. Stromy, které nás chránily při výstupu, ty zmizely. Začínají neudržované louky se závrty, planými trnkami a kopřivami. Na jednom místě je odbočka, kde necháváme batohy a většina se jde podívat na Dievčenskou skalu (660 m.n.m.), s krásným výhledem na nedělní okruh s městem Rožňavou, hradem Krásná Horka i mauzoleem, i Jovicemi a Krásnohorskou Dlhou Lúkou. Teď mizíme z tohoto středobodu Krasu na jih, ale do Rožňavy se na závěr vrátíme od severu. Bude závěrečné kúpání a cesta domů.
Silická planina je přece jen zčásti zalesněná a to jsme rádi, že nás chrání před žhavým sluncem. Z Dievčenskej skaly jsme šli na Lukáčovou bučinu, pak na vrchol Žabec (612 m.n.m.), který je odlesněný. Občas se tu pasou krávy nebo ovce. Barča si všímá, že vstupy do nepřístupných jeskyní jsou označeny číslem na kůlu a hromadou kamení ve formě mohyly. Jedna je přímo u cesty - Silická jaskyňa. Na vlezení stačí jeskyňářům malý otvor, jako do kanálu. Jdeme ne po červené ale po modré značce, protože se nám zdá o něco kratší, ale červená je prý hezčí. Nemůžeme posoudit. Každopádně ta modrá se v úseku Žabec – Silica stává hádankou. Lojza sešel z cesty a trochu bloudí. Dohání ho Pařez s Barčou a dál už postupují jen velmi pečlivě se zaujetím amerických stopařů. Značky jsou záhadně rozmístněny na nepravidelných stromech a cestu křižují a matou stopy stád zvířat. Až když začnou na loukách (sice) velmi vzdáleně od sebe železné tyče se značkami, tak máme napolo vyhráno.
Terén mimo les je opravdu příšerný, buďto zaschlé hluboké stopy stád zvířat nebo kamenné škrapy jako malé ostré pomníky na hřbitově. Do toho pichlavé jalovce, trnky a šípky. Nízké průjezdy, jak vypovídá Síbřík a Pařez. Tady se nevyplatí spěchat, jinak si roztrháte boty i oblečení. Před obcí Silica už začínají obdělané kousky země a první úvozové cesty. Ondra s Katkou trochu zabloudili na sousední kopec, ale naštěstí jsme se uviděli a svolali. Tady je velmi lehká země, samý písek. Přesto nás míjí kombajn a nákladní V3S s korbou plnou obilí. V staré Ladě Niva zase převáží mladý muž konve na mléko k ovčímu stádu. Lidé tu jezdí po polních cestách i rovnou po polích. My jsme unaveni a stmívá se.
Nevíme, jestli v Silici najdeme nocleh, a tak uléháme těsně před touto vesnicí poblíž polní cesty, máme výhled na hřbitov a kostelní věž. Vojta, Síbřík, Mája a Luboš stihli dojít až do vesnické krčmy s maďarskou vlajkou. Tam je objevila Maruš a přinesla nám točenou kofolu v pet láhvi a také točený Gemer a spolu s Májou také věci ke mši od Vojtěcha. Za svitu baterek slaví Pařez s Lojzou mši svatou. Po mši koštujeme ten neznámý Gemer - byl trochu víc chmelený. Uléháme tak, aby na nás (aspoň mírně) foukalo, a vítr tak odvál zlovolné komáry. Druhá partička spala na místním hřišti, po zavíračce jim to poradil výčepák. Taky trochu jančili se slovy – tenhle mejdan teprve začíná - a někteří spadli do jámy... V Silické krčmě byli předtím štědře a zdarma obdarováni pokrmy... Vojtěch dokonce dostal řízek se šťouchanými brambory. Místní lidé jsou tu fakt dobří.
Šestý den. Ráno se potkáváme v Silici v potravinách. Vykupujeme všechno pečivo a pivo v plechu. Vojta má naražené rameno ze záhadného úrazu a nemůže nést batoh, ale postupně se to zlepšuje. Naše puchýře na nohách už nás také dost limitují. Naštěstí se ujišťujeme, že to nejhorší máme za sebou a od dnešního dne bude počet kilometrů na den už jen klesat. Je horko od samého rána. Na konci Silice je pumpa s občerstvující vodou. Ještě dál, pár kilometrů je občerstvující krasový jev – Silická lednica, tady sestupujeme a každým schodkem cítíme větší oblažující chlad. Tato propast se podobá třeba Macoše v Moravském krasu. Katka nám hlídá batohy. Dá se sejít skoro až dolů po schodech. U dna se nacházejí krápníky z ledu. Ale dlouho tam nevydržíte…
Gombasecká jeskyně se nachází asi 7 km od vesnice Silica. Většinu jdeme lesem, ale poslední 2 km hodně prudce klesáme a modlíme se, aby boty vydržely. V Německu nebo i v Česku by turistické spolky udělaly praktické schody, tady nic… Přicházíme k jeskyni podél bývalého komunistického areálu pro děti, které se v Gombasecké jeskyni léčili na dýchací cesty. Zatímco obytné chatky po naší pravé ruce ještě stojí, hajzlíky po levé ruce se rozpadají, bohužel, musíme jít těsně kolem. Přicházíme k bývalé kase a posezení. Snad byly problémy s pozemky? Jsou tu informační cedule, 1x použitelná kadibudka, 2x lavička, ale kasa je kus na jednu stranu a vstup do jeskyně pro změnu na druhou stranu. Tož tu necháváme svoje batohy. Maruš do jeskyně nechce. Bude hlídat.
Zjišťujeme, že prohlídka je za 5 minut a tak rychle kupujeme lístky a také kafe z automatu, abychom tam neusnuli. Do jeskyně se vstupuje tak, jako u Krásnohorské, nad vyvieračkou potoka (tam nad potokem Buzgo, tady nad Černým potokem). Výzdoba je výjimečná trubičkovými krápníky, které v jiných jeskyních neuvidíte, nebo jen velmi málo. Mája podotýká, že správě se tomu říká „Brčka“. Je to dobře zpracované i na turistické známce, kterou si kupují Ondra a Pařez. V jeskyni je také spousta malých stalagmitů a průvodkyně z toho vypráví pohádkový příběh pro děti. Když vycházíme z jeskyně ven, úplně nás omráčí teplý vzduch.
Sestup ke Gombasecké jeskyni byl dost drastický a pak hned prohlídka, a proto Pařez vyhlašuje 2 hodiny pauzu. Většina pařeztouráků leží na kraji lesa a na karimatkách spí. Tu a tam se někdo probudí, koupí si v kase nanuka a zase usne. Luboš a Tonda našli dřevěný přístřešek a Pařez si tam dal nanuka a od Luboša zbytek paštiky. Síbřík nechápe. Vše zapíjíme pivem nebo radlerem. Ondra se chladí na betonu. Tonda se vykoupal u vyvieračky v potoce. Přicházejí a odcházejí další návštěvníci jeskyně. Pařez upravuje trasu a místo zpětného stoupání do Silice a Kečova se půjde hezky po rovince do Plešivce.
Cesta do Plešivce (6 km) vedla lesem podél potoka a jen místy holými částmi kolem romských samot. Byla zčásti společná s cyklotrasami, které tu mají na rozdíl od Čech namalované na stromech jako „C“ v barvách podle obtížnosti. V Plešivci přicházíme ke kostelíku, kde píšou, že mše je v nedělu. Vedle hned je římsko-katolická fara! Lojza se ptá na možnost odsloužit v kostelíku mši svatou. Potřebné věci máme s sebou. Pán spravca je bratr faráře, který má zrovna dovolenou, nám to dovoluje. Jelikož se ještě nedobelhal Vojtěch a s ním solidárně Luboš a Síbřík, tak si to domlouváme na později a půjdeme se čekat do místní pizzerie, kterou nám doporučuje správce fary. Zjišťujeme na autobusové stanici, kdy jede bus do jeskyně Kečovo-Domica, to pro zítřek.
Večer v pizzerii v Plešivci byl suprový. Sedli jsme si na zahrádku a vůbec nám nevadilo, že všichni kolem mluví maďarsky a někdo německy (ten pán nám pak nabízel „unterkunft“, ale moc daleko). Obsluha nám rozuměla a pekli skvělou pizzu! K tomu dobré pití: krušovice!, kofola toč. Večer jsme měli v kostelíku Svaté Rodiny mšu a Barča hrála konečně na varhany. Kostel byl též hodně vyhřátý. Protože se už stmívalo, poprosili jsme o možnost spat před farou na trávníku. Bylo nám dovoleno a mohli jsme na faru na záchod a do sprchy. Povykládali jsme s mladým panem správcem- když byl v Rožňavě papež Jan Pavel II., tak hlídal jako voják se zbraní. Pracoval i v Čechách, v Liberci a dokonce v Jablonci! Tam byl Pařez jako kaplan. Pan farár tu má na starosti asi 10 kostelů a 2 starobylé rotundy. Sice nás lákají, ale snad někdy příště. Noc byla trochu chladnější, neboť jsme spali u potoka.
Sedmý den. Vstáváme o půl osmé a za deset minut jedeme busem k nejznámější jeskyni Slovenského krasu – jeskyni Domica. Ačkoli nám v hospodách tvrdili, že je málo vody, tak zde v jeskyni provoz lodiček nebyl přerušen, a to je super. Máme však ještě do vstupu čas, tak slavíme na blízkém venkovním odpočívadle mši svatou. Potom snídáme. Automat na kafe bohužel opravují. Prý bude až po prohlídce. Batohy nám zaměstnanci schovávají do skříněk.
Tato jeskyně je zajímavá tím, že tu teče podzemní řeka Styx a na ní se pořádají vyjížďky na lodičkách. Na jednu se vejde asi 12 lidí, ale tlouštíci musí sedět vyváženě. To už víme… Úplně na špici jsme posadili Barču. Případné naklánění kvůli focení vyvažuje mistrně pán řidič. Ten stojí vzadu na loďce a v ruce má bidlo (jako v Českém Švýcarsku). Mája všechno fotí. Hloubka průzračné vody je 1 metr. Pluje se do tzv. Gotického sálu a zpět. V Domici je bohatá výzdoba a kaskády z podzemní řeky, zbytky guana po netopýrech jsou také vzácné a hlavně stopy po pračlověku, jeho ohniště, figury a velmi staré nápisy nebo kresby uhlíkem? Prý tito pralidé nelámali výzdobu jeskyní- to až v určitém období v 20 stol. si mohli odnést návštěvníci na památku.
Jeskyně Baradlá-Aggtelek je s jeskyní Domica spojená podzemní vodní cestou, ale její vstup je v současnosti z jiného státu, a to z Maďarska. Po naší prohlídce Domici a kávě z automatu a nákupu suvenýrů včetně turistické známky, jsme se tam vydali. Horko bylo velké. Cesta je dlouhá asi 3 km, většinou otevřeným terénem, na hranicích naštěstí nikdo neotravoval, i když jakýsi úřad tam byl. Hned za maďarskou hranicí byl kemp a za kempem vstup do jeskyně. Nad ním se tyčila vysoká bílá skála. Něco jako v Jasově, ale mnohem větší.
My jsme přišli na vstup v 11:30, slovensky tam neuměli, mluvili jsme anglicky-teda Luboš. Vyptali jsme slovenský text, který jsme pak luštili při lampách osvětlení. Lampy jsou umístěné do půl metru od země… V kase nebrali eura, jenom maďarské forinty, což byl průser. Naštěstí se nabídl Lojza, že to vezme na svou kreditní kartu. To šlo. Pak jsme mu dali každý asi 10 éček, ale fotilo se zdarma, což bylo dobré. Tady poprvé dostal Luboš svou slevu jakožto učitel… Čuměli jsme. Slevu jako student dostaly Mája a Barča. Dovnitř nešla Katka, takže nám hlídala batohy.
V jeskyni Baradlá – Aggtelek je spousta podzemních jezírek, které jsou šikovně nasvěcovány, takže vytvářejí dojem další krasové výzdoby. Je zde hodně vysokých sálů, na prohlídku nás šlo v jedné skupině asi 50 lidí a přitom jsme se snadno rozptýlili po velkých sálech – Želví síň, Koncertní síň (kde hráli reprodukovanou hudbu a blikala světla), Černá síň, Síň tygrů, Sál sloupů, Dvorana a další. Mohli by tu jezdit nákladní auta… Lodičky na podzemní řece jsou v současnosti mimo provoz, je málo vody. V národním parku Aggtelek je jeskyní víc, ale nám stačila tato jedna- Baradlá. Vůbec ničemu tu nerozumíte, ach ten jazyk… Když jsme vyšli asi o 1 km vedle ven, tož jakoby nás lištili, horko asi 40 stupňů. Procházíme kempem a mají otevřené záchody a tam se oplachujeme studenou vodou. Zajímavé domky v kempu jsou půdorysem malé jako u nás, ale mají patro. To se líbí Tondovi, neboť si zařizuje v Krušných horách podobný bejvák. Už se těšíme, až nás pozve na návštěvu. Pařeztour by taky mohl do Krušných hor, tam jsme ještě nebyli.
Hladem hnaní jsme si troufli na návštěvu maďarské restaurace. Ta je při kempu hned vedle jeskyně Baradla. Halušky se tu řeknou maďarsky- strápáč. To si dal Pařez. Menu bylo naštěstí i slovensky a anglicky a brali tu eura. Výběr jídel slušný a dobré pivo plzeňského typu – Borsódi. Dávali jsme si klasiku – guláš, halászlé, halušky. Za eura jsme si koupili v suvenýrech pěkná trička s logem NP Aggtelek – s mlokem skvrnitým v kruhu neboli Salamandrem.
Škoda, že podobné tričko s logem nebo aspoň nápisem „Slovenský kras“ nenajdete u slovenských jeskyní… Maďaři jsou v tomto vynalézavější. Stejně tak tu najdete mnohem víc informačních tabulí na hezky vyřezávaných dřevěných stojanech. Asi 20 stánků s langošama, různýma cetkama, jak o velehradské pouti… Pro srovnání – u Domici byl jediný obchůdek se suvenýry a občerstvením dohromady! Co se týká pití, tak jsme ho dokonale vykoupili, alko i nealko…
Uvažujeme, že bysme jednou vyrazili i do maďarských hor. Pařez nadhazuje pohoří Matra. ??? Zatím to ještě necháme uležet. Podle znaku Uher by trojkopec měl značit námi již zdolanou Fatru i Tatru a zostává Matra. Nejvyšší její vrchol je Kekeš, 1014 m.n.m. a v současnosti je to nejvyšší vrchol Maďarska a není daleko na jih od Lučenca či Filakova. Od jihu maďarských rovin jsou to první pořádné hory karpatského oblouku (a mají svou turistickou známku!).
Tož jsme se trochu zasnili. Vracíme se v odpoledním hicu na autobus k jeskyni Kečovo-Domica, který jede v 16 hod. V autobuse bomba – nastoupil tam kontrolor a my jsem museli své pomačkané lístky srovnat a on je orazítkoval. Nebýt naší skupiny, tak cestuje asi 6 lidí. Tož to jsme ještě neviděli… Luboš si ho prostě musí vyfotit. Naštěstí nikdo z nás lístek vyloženě nezničil, tak jsme to přežili. Jenom Katka nemohla najít lístek od jedné ze tří batožin. To jí revizor galantně odpustil.
Naším cílem je dostat se co nejblíže k další jeskyni – Ochtinské aragonitové. Ta je hodně daleko. Musíme přestupovat v Plešivci. Všichni, kromě Máji, ta totiž už končí a pokračuje busem až do Rožňavy, kde přestoupí na vlak, který má zadarmo. Májo, tož, ahoooj! Pokračujeme na další mezistanicu busem – do Štítnika. Máme tu skoro hodinu čas a tak ji trávíme ve stínu hospůdky, kde je puštěná televize a dávají zprávy. Čepujou tu přerovského Zubra! Mají i točenou kofolu. Ve zprávách ukazují lesní požár nad Betliarem – to je zámek, kam máme ještě namířeno!! Doufáme, že zámek bude uchráněn, a nedopadne jak Krásná Horka, ale boj s ohněm trvá ještě několik dní. Nezaprší a nezaprší.
Luboš se potlouká po štítnickém náměstí a zašel do starobylého gotického kostela. Tam mu průvodkyně hodně vyprávěla, ale musel se vrátit, protože už jel autobus a volali jsme na něho, naštěstí to Luboš tak tak stihnul. Ze Štítnika pokračujeme na Gočaltovo, Hrádok, což je v horách a my jsem rádi, že to nemusíme jít pěšky, vždyť autobus to sotva vyjede. Hrádok je 2 km od jeskyně Ochtinské a v současnosti je tu rekreační středisko nějakých slovenských horníků (baníků). Architektonicky je to návrat do doby komunismu. Prosklené stěny, červené koberce, červené ubrusy ve velké restaurační místnosti. Ale my jsme rádi, že se tu můžeme občerstvit. Bohužel fotbal v TV -Plzně s Nomme Kalju nestihneme, brzo zavírají. Dáme ale smažený sýr a pár piv ŠŠ – na Máju a její šťastnou cestu domů. Mají tu hřiště a i bazén. Prý možeme přespat v dřevěném přístřešku vedle hotela, ale je tu moc nacamraných lidí… Někteří se seznamují s Maruškou a Síbříkem.
A tak využíváme, že je ještě světlo a hledáme v okolí místo na spaní. Jdeme do kopce na vrchol Hrádok, ale je tu po vysekaných stromech příliš vysoký podrost, tak se vracíme na soukromou louku, podlézáme pod páskou – naštěstí tam není elektrika a rozděláváme si věci na spaní. Ondra s Katkou staví stan. Ostatní pod širákem, ale jsou tu i komáři. Rekreační středisko máme na dohled. Děcka ještě hulákají při nějaké hře. Spíme ve slušné výšce 665 m.n.m. a kdysi tu stával strážný hrádek, prý jsou někde zbytky zdiva. Vojta teprve teď zjišťuje, že asi na faře v Plešivci zapomněl sportovní tričko za výhodnou cenu. Vyházel všechny věci z batohu a nic… Tento Pařeztour začíná být hodně krutý…
Osmý den. Díky lesu, který nás chránil od východu, jsme si mohli ve stínu přispat. Ještě než začne dnešní koloběh termínů a putování, tak v klidu sloužíme mši svatou. Při doprovodu na kytaru musí Máju někdo zastoupit, a kytary se chopí Luboš, protože je mimochodem jeho. Luboš přidává nové hity. Tonda odmítá vytáhnout zpěvník, protože ho má už sbalený na dně batohu. Jak jinak…
Než dojdeme do jeskyně Ochtinské, tak si dáváme opět v hotelu Hrádok vajíčka a párky s chlebem a zapíjíme Šarišem a kofolou. Spěcháme na prohlídku do jeskyně. Škoda, že jdeme opačným směrem, neboť při návštěvě jeskyně máte na Hrádku 10 procent slevu!!! Batohy nám dnes pohlídá Maruš. Vnitřek jeskyně je úplně jiný než všechny předchozí. Je složena z bílých a modrých stěn, jakoby z mramoru. Ta modrá barva je příměs grafitu. Klasické krápníky tu nejsou. Místo nich jsou tu klíčky od brambor všude ve spárách a tyto téměř živé zakroucené výhonky jsou ozdoby z aragonitu. Roste i proti přirozené přitažlivosti. Typů je víc- další připomíná smetanovou zmrzlinu či zbytky sněhu. Najdeme tu i jakoby normální „srdce hory“, odshora dolů tvořící se krápník. Zajímavý krápník je i na logu turistické známky a na mnoha pohledech. I zde mají jen malý obchůdek zároveň s občerstvením. To jsme vykoupili. No, navíc mají ještě automat na kávu. Za půl eura to jde.
Po občerstvení znovu vyrážíme, tentokrát 6 km po modré značce stále dolů. Klesání je místy brutální, schodovité řešení svahů tu neexistuje. Suché dubové a bukové listí pěkně klouže. Ale pozor: zde poprvé mají při modré značce 3 naučné cedule a považte: 2 a půl vyviklané lavičky bez opěrátka. Ale už to je pokrok, který kvitujeme a usedáme. Scházíme v poledním horku do vesnice s názvem Ochtiná a čekáme se na kraji ve stínu sklepů – boud. Procházíme uličkami, které vypadají jak v rumunském Banátu – rozbité baráky- ale se satelitem v okně. Je zde romská většina. Lidé jen tak lelkují, navzájem se zdravíme a zkoušíme navštívit kostel, který vypadá starobyle. Škoda, že je zavřený. Zjišťujeme, že na faře bydlel nějaký slovenský buditel a nad bočním vchodem je symbol baníků – překřížená kladiva. To by se líbilo našemu Pepovi, kterému přezdíváme „Baník“.
V Ochtiné čekáme na autobus. Jedna mladá místní romka chce jet s námi, ale pak jde domů. Někdo spí pod stromy. Ondra, Katka, Pařez a Maruš hrajou na zastávce karty. Černý pes žere námi nabízenou tatranku. Autobusy tu jezdí ve velkém množství, takže nás občas spletou. Nakonec ale jede ten náš a my přes jedno přestupování v Nižné Slané, nebo jak se ta dědina jmenuje, přijíždíme do městečka Betliar. Sice se nabízely autobusové spoje ještě do nedaleké ledové jeskyně v Dobšiné, ale to jsme nakonec zamítli, to už nepatří do Slovenského krasu. Někdy příště – třeba v souvislosti se Slovenským rájem.
Po cestě do Betliaru jsme viděli, jak se v hoře kouří od toho požáru, co ukazovali v televizi. Trochu se ochlazujeme v místním obchodě chlazeným plechovkovým radlerem a před obchodem je obecní pumpa s příjemnou chladnou vodou. Obecních studní je v tomto kraji mnoho a některé jsou ještě na rumpál (jako v Silici či v parku u betiarského zámku). V Betliaru jdeme na zámek Andrášovců, který má 40 místností a 400 obrazů, mezi nimi 2 od Kupky – hrad Houska a nějaký Nový Zámek?
Zámek je napěchovaný různými sbírkovými předměty z Afriky, Latiské Ameriky a Oceánie, spousta koberců a textilních tapet, dřevěná obložení, intarzovaný nábytek, sochy, atd. Už nás ke konci prohlídky bolely nohy. Katka hlídá batohy a sleduje, jak stále jezdí hasící vozy a také přelétají helikoptéry s vaky na vodu.
Betliar byl poslední cíl Pařeztouru. Nyní zbývá se jenom vyspat, vykoupat, najíst a odjet domů. Po krátké poradě dáváme na Katku, která zjistila podrobnosti o ubytování v blízké chatové osadě. Za jednu osobu v chatce chtějí 5,50 e. To jde. Zabíráme tedy 3 chatky. První mají Vojtěch, Síbřík a Luboš. Druhou Ondra s Katkou a Barča s Maruškou. Manželé Ondra a Katka mají vlastní pokoj. Tonda se dostal do společnosti pořádkumilovných Lojzy a Pařeza a aby s nimi mohl trávit čas v chaloupce, tak je nucen umýt svoje smradlavé ponožky a nechat je pro jistotu venku. Je tu jen pár lidí kromě nás a tak docela milá paní má otevřeny jen 2 záchody a 2 sprchy. To je jediná kaňka na pěkném a levném ubytování.
Hospoda u Křivého potoka nám pro tento den nabízí kvalitní večeři. Po důkladné prohlídce betliarského kaštielu, jak se tu říká zámku, jsme dostali pořádný hlad. Paní z recepce nás posílá do restaurace, která má svou letní zahrádku nad potokem, a je tu vskutku příjemně chladno. Z nabídky doporučují pizzu. Dáváme si různé druhy – s bryndzou, pálivou, s kukuřicí a koštujeme vzájemně. Tonda si chce dát krkovičku. Pivo mají – Kelt a nečekaně - české Krušovice. Tam, kde je v Česku nebo na Slovensku pizzeria, tam jsou Krušovice. Ale pitelné to bylo, i když známe lepší značky. Nepařili jsme ale nijak dlouho, únava z cest a horka nás brzo zahnala do postele.
Nocleh v chatě v Betliaru byl hodně teplý. Chatky byly přes den přehřáté. Měli jsme proto otevřená okna a někdo i dveře. Bylo třeba se dobře vyspat, neboť další noc strávíme ve vlaku. Vstáváme nejpozději, jak to jde. V jedné z chatek sloužíme poslední mši svatou. Lubin válí na kytaru stále nové hity. Máme otevřené i dveře ale nikdo se nepřidává. Pak už musíme předat chatky, jinak bysme platili za další den. Místo toho spěcháme na autobus, který právě přijíždí. Jede do Rožňavy. Někteří z nás nevěřícně koukají od místního obchodu s pivy, rychle balí a dobíhají k busu. Tento úsek jsme měli původně jít pěšky, ale kupodivu ho nikdo, kromě Tondy, nechtěl jít. A tak nemáme 120 km, ale jen 100 km.
I dnes je obdivuhodné vedro. Chceme si projít centrum Rožňavy, je zde několik kostelů a biskupská katedrála. Vojta s Lubošem obcházejí kostely. V infocentru Síbřík a Pařez kupují na památku trička se symbolem slovenských šohajů v kroji. Ondra, Katka a Barča si rádi kupují magnetky na ledničku. V infocentru uměl pán maďarsky i slovensky a když se dozvěděl, kolik jsme toho ušli, tak nám dal asi 7 obrázkových map Slovenského krasu zdarma. V tesku jsme nakoupili potřebné pití a svačiny do vlaku.
V tomto vedru nemá smysl dělat nic jiného, než se válet u vody. Tady na rožňavském kúpalisku se voda trochu oteplila. Teď už se nemusíme snažit vyprat zapocené věci. Už to vydržíme domů. Jen popíjíme lehké osvěžující nápoje a dáváme si langoše s česnekem a domácí klobásu. Jedna paní nás varovala, že po třetí hodině přicházejí tlupy romů a kradou, ukradené věci okamžitě hážou přes plot, takže už je nikdy neuvidíte a nepomůže ani ten policista, který tu hlídkuje. Rozhodli jsme se, že tedy zesílíme naši domobranu. Kolem batohů a cenných věcí se rozložili ti nejsilnější z nás. Vojta to nazval „vozovou hradbou“. Majetek jsme ubránili.
Poslední bod programu kopíroval neděli. Po zavíračce na kúpalisku jdeme na domácí pivo Kras z pivovaru Kaltenecker a dobrou večeři. Po cestě 2 km přes celé město procházíme „Alejí papeže Jana Pavla“, dost dobré. Pařez s hlavní skupinou trochu bloudí a končí za plotem u garáží s výhledem na pivovar. To Luboš měl větší štěstí a je první. Bohužel během večera začaly docházet bečky s normálním pivem. Museli jsme pít speciály. Ondra si kúpil do sbírky krásnou láhev i s pivem. Lojza vyptal jeden krásný 0,5 l krígl pro Pařeza k 40.-tinám. Je zde opět šenkérka ze Zlína. Ale není neděla, nýbrž pátek, a obsluha má tudíž pěkný fofr. Když jsme najezení a psychicky připravení na cestu domů, začíná se blýskat nad horami. Zvedáme se a kdo má funkční baterku, tak jde vepředu. Jdeme potmě při hlavní silnici 3 km směr na Brzotín, kde se nachází hlavní rožňavské nádraží.
U odbočky z hlavní silnice je funkční benzinka Slovnaftu. Na nádraží není nic. Jen automat na kávu. Obrovská hala, ale nikde ani noha. Anglicky mluvící skupina se ptá Luboša, kdy budou prodávat lístky. Někteří jdou raději čekat do klimatizované benzinky. Ale o půl noci už to opravdu přijíždí, rychlík Polana, tentokrát na opačnou stranu – do Bratislavy. Podařilo se nám obsadit několik kupé a tak můžeme pospávat na sedačkách. Přes noc zavíráme okna, neboť projíždíme několika bouřkami. První déšť za 10 dní.
Máme zpoždění, ale naštěstí přípoj do Brna na nás čeká, a tak hezky poklusem klus. Přípoj se jmenuje Slovenská strela a kvůli výluce nás vyklopil v Brně na Dolním nádraží. Zbytek do kláštera kapucínů dojdeme pěšky. Tím jsme taky dovršili stovku letních kilometrů. V klášteře si dáváme kafe na rajském dvoře, vyměňujeme fotky a pomalu se rozjíždíme domů. Tak, zase někdy… Jo, a pro příště: vyčisti si boty od guána - a vyndej si ten stalaktit z pusy! Nejste přece žádná sebranka, ale Pařeztouráci!
Komentáře
Přidat komentář