Vandru do pohraničních hvozdů tří států – Česka, Rakouska a Německa – se zúčastnilo 8 odvážných turistů. Ptáte se, kdo jsou ti hrdinové? Nuže: Pařez, Ondra, Pepa, Tonda a Barča z Jirkova, Lojza z Chomutova a Vojta a Petr Juřica z Moravy. Začátek společné cesty byl naplánován na pátek 22. srpna 2014 - konec měl být v sobotu, 30. srpna. Jednalo se o poměrně dlouhou dobu a tentokrát i vyšší hory, a tak měli mnozí dilema, jestli vzít na spaní jen věci pod širák nebo radši celý stan. To se ukázalo později jako zásadní pro průběh Pařeztouru. Totiž po pohodových dvou ročnících ve Chřibech a ve Slovenském Krasu mnozí zlenivěli a možná i podcenili tuto novou situaci… :-(
Tak tedy, většina lidí v pátek startovala z Jirkova, ráno odjížděli vlakem Most – Plzeň na konečnou stanici. V Chomutově se přidal Lojza. Z Plzně jeli do Českých Budějovic. V Budějovicích nasáváme první chutě jižních Čech, dáváme si v nádražní restauraci pivo Dudák ze Strakonic. Z Budějovic jedeme do Vyššího Brodu. Tady většina zajde do místního kláštera cisterciáků a Ondra dokonce zakoupil silnější pivo z trapistického kláštera v Rakousku „Engelszell“ se značkou: „Gregorius“. Obsah obětavě vypil a vršek dal Pařezovi, který tyto věci sbírá. Z Vyššího Brodu, plného vodáků, jsme pokračovali do Lipna. Zde byla konečná vlaku a začátek naší pěší túry.
Vlak zastavil na nádraží a dál už nejezdí, protože před nádražím se zvedá vysoká betonová hráz vodní nádrže Lipno… Tato hráz je vyobrazena i na turistické známce, ostatně občas se konají exkurze do tohoto nezvyklého „podzemí“. My jsme vystoupali po vedlejších schodech a nahoře na hrázi se nám otevřel první pohled na vodní plochu. Tato vodní plocha není nijak rozlehlá, ale zatáčí se několikrát do hadovité podoby, poměrně úzká, ale přesto je největší českou přehradou.. Poblíž Lipna jakožto přehrady se nachází několik kempů a pláží. U Lipna, jakožto města, byla postavena na kopci Kramolín nová rozhledna v korunách stromů. Tak jsme tam vyrazili, abychom se podívali na ten zázrak.
Bohužel, České dráhy nás na příjezdu o dvě hodiny opozdili, a tak přicházíme se zavírací dobou, která tu je v 19 hodin. No, nic. Kocháme se jenom výhledy z vrchu Kramolín (899 m) a rozděláváme naše věci na spaní. Spíme u boudy v sedle mezi vrchy Kramolín a Slupečný vrch. Pepa dělá ohýnek a za silného dýmu něco vaří. Dřevo je prý mokré. Tady ještě nejsme v Národním Parku Šumava a je tu fajn. V dáli na sever vidíme jen zelené louky a háje a vyčnívající věž kostela v Malšíně. Občas po blízké silničce projede na kole děvče Máji hodně podobné. Jinak je večerní klid. Rozpomínáme se, že na Lipně jsme četli plakát o možnosti zdolat Mount Everest skrze šumavské vrcholy. Součtem výšek osmi vrcholů je dána výsledná výška Everestu, totiž: 8848 m.n.m. Je to zajímavá výzva, zakončená oficiálním certifikátem. Bohužel, většina vrcholů je jen v okolí lipenské přehrady. My zdoláme dva z nich: Plechý a Třístoličník. Uvidíme, jestli na konci našeho Pařeztouru najdeme 8 či více vrcholů na potřebné zdolání nejvyšší hory světa… ;-)
Ráno vstáváme a protahujeme údy. Není třeba brzo vstávat, neboť rozhledna otevírá až v 9:30 hodin. Stejně ale vstáváme - spíše zimou a zahříváme se teplým ranním čajem nebo alkoholem. Všichni kromě Pařeza a Barči spali pod širákem. Když sbalíme věci včetně stanů, začíná Lojza u lesní chaty sloužit provizorní mši svatou. Boží požehnání přece potřebujeme… Zima kolem pěti stupňů se rychle vytrácí a lesem prostupuje teplý sluneční svit. Jdeme k rozhledně a vycházíme po mírné točité lávce až na vrchol. Po cestě využíváme všechny možné atrakce (přechod přes různé nestabilní lávky, poznávací soutěže o přírodě). Trvá skoro dvě hodiny, než vystoupáme, pokocháme se výhledem a sestoupáme dolů. Tolik toho je vidět v okolí a hodně informací se dozvíte i cestou. Na zábradlí jsou tu pro fotoaparáty jakési stativy, takže je zkoušíme, abychom se mohli všichni vyfotit.
Se spuštěním lanovky od Lipenské přehrady se na rozhledně objevují davy lidí, převážně německy mluvících. Ti movitější si kupují možnost sjet z rozhledny v tobogánu. My je jenom pozorujeme a obdivujeme jejich odvahu. Pod rozhlednou mají otevřené občerstvení, takže konzumujeme, co se do nás vejde a také kupujeme první suvenýry: turistické známky a magnetky Lipenské přehrady, rozhledny „V korunách stromů“ nebo Vítkova kamene, což je náš další cíl. V tom neustálém lidském mumraji kolem rozhledny a restaurace jsme si ani nevšimli, že z polojasného počasí se stalo oblačné až zatažené. No nic, tož vycházíme na dnešní štreku v dobré pohodě.
Tady se stává pravidlem, že při nudném pochodu zaujímají dva pařeztouráci postavení, které umožňuje sběr hub podél cesty. Totiž Vojtěch a Pepa, na konci konvoje, mají každý svou stranu a bedlivě hlídají, jestli neuvidí jedlou houbu. Jejich systém je jednoduchý a přináší své plody, resp. houby. Na vrcholu Kaliště (993 m.n.m.) začíná pršet. My se schováváme do malého přístřeší a svačíme. Když se zdá, že přestalo, vyrážíme dál, ale déšť přichází zanedlouho znovu a prší s malými přestávkami až do večera. Scházíme z prvního pohoříčka Šumavy k lokalitě U Marty, kde je kostelík a posezení. Kdo tudy prochází, může zapsat údaje na teploměru a hodinách do zdejší knihy. Z ochoty dobrovolných zapisovatelů zdá se, přichází ne bezvýznamný statistický údaj. My jsme zaznamenali asi 15 stupňů Celsia. Od kostelíka je vidět dolů městečko Frymburk, které je částečně zatopeno vodami Lipenské přehrady. Kostel ale zůstal a jeho úzká věž převyšuje běžnou zástavbu a je symbolem Frymburka již zdáli. Mezi Frymburkem a Martou se nachází Křížová cesta s německými popisy. Kopce nad Lipenskou přehradou, především Vítkův kámen, jsou zahaleny do deštivých mračen. Tolik tedy od výhledu u Marty.
Scházíme do Frymburka a než nám pojede první přívoz na druhou stranu, tak dokupujeme potřebné jídlo. Na druhém břehu se domníváme, že to bude se službami slabší… V trafice Rillich nacházíme velké množství turistických známek z celé Šumavy. To je malý poklad. Ale, kdo to má s sebou tahat přes ty nejvyšší vrcholy? A tak kupujeme jen ty nejnutnější. Pepa zjišťuje dobrou hospodu na pivko a kafe. Nalézá se U hřiště. Většina z nás, která tam zasedla natočena čelem k televizi, sleduje film Policejní akademie. Ti, kteří sedí zády, vymýšlí další dnešní program. Musíme přívozem do Frýdavy a z ní vyjít 7 km aspoň do osady Svatý Tomáš.
Díky sledování Policejní akademie nám málem ujel přívoz do Frýdavy, a tak Pařez zavelel – jdem zpátky do lesů! Televize nás jen odvádí od důležitější činnosti, kterou je chůze s batohem. Jenže ve Frýdavě – kousek za přívozem, už na žluté turistické značce, téměř v lese, objevili někteří členové Pařeztouru skrytý penzion i s občerstvením!! Toto nikdo netušil a Pařez místo málem přešel, nebýt červené pláštěnky zakrývající batoh Vojtěcha… Ondra s Tondou to minuli suverénně, a byli naštváni, že se museli vracet. Pařez jen chtěl, aby se osazenstvo naposledy dobře najedlo a napilo, když nás teď čeká krajina, kam dříve mohli jen vojáci, strážící naše hranice. Ondra byl trochu naštvaný a Tonda dokonce chtěl jít dál. Ostatní nad penzionem zajásali – najedli se a napili dosyta. Stejně dnes už ten hrad nestihneme…
V mírném poprchání stoupáme večerním lesem na další vrchol „šumavského Everestu“ – Vítkův kámen, 1035 m.n.m. Nedojdeme tam však. Tma je rychlejší… Navíc se nám někam zatoulal Pepa při sběru hub, asi na skály na Velký Plešný… Naštěstí se zase našel, už potmě a tvrdil, že ho navigovali telefonem lidé ze 112-ky a že po něm šli medvědi (možná… - to si nebyl úplně jistý… byly tam poškrábané kmeny stromů…) Setkali jsme se v hotelu ve vesnici Svatý Tomáš, který je velkolepý a drahý. Objednali jsme si džbán kohoutkové vody za 20 Kč. No, tak po chvíli sušení, jsme vyrazili kolem 23 hod. hledat nocleh. Osadou se plížila mlha nebo mraky… nebylo vidět na krok. Za domy se tyčil kostel a kolem něho slušná tráva, asi bývalého hřbitova a zídka, která zabraňovala náporům studeného větru. Na hrad Vítkův kámen už dnes netrefíme. Zítra ho budeme hledat. Většina z nás si ustlala v okolí kostela. Celou noc samozřejmě pršelo. Někdo si lehnul do louže, někdo pod kostelní okap. Dost hnusné, ale nálada byla kupodivu dobrá. Především proto, že se nám neztratil ten Pepa a že přežil útok imaginárních medvědů.
Ráno nás však překvapila naprosto reálná babka, asi strážkyně hrobu nebo co… Vynadala nám, že spíme na hřbitově (sice bývalém), a ať už se pakujeme. Otevřela mezi nadáváním kostel, tak jsme si ho prohlédli. Dnes je neděle, ale mše tady není. Sice neprší, ale mraky visí proklatě nízko a je zima. Tož jdeme na ten Vítkův kámen. Není daleko, po rozbité cestě asi půl kilometru od Svatého Tomáše. Dříve sem směli jen vojáci, kteří z hradní věže kontrolovali hranice. Ty jsou odsud asi 5 km. Vítkův kámen je nejvýše položený hrad v České republice 1035 m. (V plánu máme ještě dobýt druhý nejvýše položený hrad – Kunžvart u Strážného – 1033 m.)
Nádvoří hradu sice není veliké, ale má to nejdůležitější: občerstvení s točeným pivem. Nejprve však konzumujeme na zahřátí teplou medovinu. Potom vyšplháme na věž s rozhledem. Dnes nejde skrze mraky vidět do Rakouska, tož to máme prý za polovic (25 Kč). Ale přehrada Lipno vidět jde. Ušetřené peníze investujeme do piva, kávy a suvenýrů. Pěkné pohledy posíláme svým kamarádům Lubošovi (inža a dochtor) a Šimonům. A do toho přichází to překvapení… Na malém nádvoří začíná hrát a zpívat Lojza!! Ale není to Lojza náš, jakože Pařeztour, ale je to Lojza – Pták. To je jeho umělecké jméno. Umí svými kousky a vtipy rozesmát příchozí cyklisty a rodiče s dětmi. My s ním spontánně zpíváme a opakujeme refrény jeho písní. No, byla to sranda a dávka pozitivní energie. Bylo to potřeba, protože, když odcházíme, začíná zase pršet…
Cestou na přívoz v Kyselově u rakouských hranic nám krásně prší. Pepa s Vojtou opět čistí prostor od hub. Scházíme po cyklostezce údolím Pašeráckého potoka zalesněnou krajinou. Nikde ani noha. Po osmi kilometrech se obnažuje krajina na rašeliniště a přichází břeh nádrže Lipno. Zde u Kyselovského přívozu je z garáží udělaná hospůdka. Je tu pár cyklistů a pro ně paní hostinská griluje klobásy. Pařez si dává jednu též. Ostatní jen pivko, za chvíli totiž jede ten přívoz. Tady není přesný harmonogram – musíme počkat, až přijede z protější strany od Dolní Vltavice. A tak se všechno krásně stihne – i když – máme pořád to půldenní zpoždění, zaviněné českými drahami. Po cestě přívozem si uvědomujeme, že musíme ujít ještě 15 km, abychom dosáhli cíle. Přitom je už odpoledne a den je krátký. Proto po vystoupení v chatové osadě Dolní Vltavice Lojza s Pařezem nachází jeden manželský pár s velkým autem a domlouvají se na jejich taxi – službě. Naštěstí pro nás mají poruchu vozíku na lodě, takže musí čekat, až jim to někdo ve Vltavici opraví, což je naše šance. Nechávají vozík opraváři a s námi se řítí po úzkých cestách přes Dolní Vltavici, dále Bližnou, Černou v Pošumaví, Horní Planou, Pernek, Želnavu, Bělou až přijíždíme do Nové Pece. Dnes už nás čeká „jen“ 7 km pěšky na první nouzové nocležiště v Národním Parku Šumava – pod Plešným jezerem. Konečně! Národní Park ŠUMAVA!
Po Nové Peci se rozhlížíme jen z autobusové zastávky, protože zase prší… Pepa s Vojtou začínají vařit své nalezené houbičky… Ostatní odcházejí na chvíli posedět do restaurace. Mají tu levné ceny a ochotný personál nechá dobít mobily a foťáky. Ještě asi dvě hodiny vydatně prší, ale my si dáváme smažený sýr a kafe a taky pivko. Po dešti se krásně vyčasilo a je hezky, takže vyrážíme na závěrečný večerní sprint po kopcích šumavských. Připojují se i Vojta a Pepa, kteří venku vařili svou houbovou polévku (nebo kaši?). První dva kilometry stoupáme otevřenou krajinou se sytě zelenými pastvinami a modrými horami přes Laz (osada s obchodem) a dál přes nějaké infocentrum Národního Parku s parkovištěm na Raškov a Rossbach – na úroveň Schwarzenberského plavebního kanálu. Ve stínu lesa se začíná ochlazovat. Kráčíme po vojenských asfaltových cestách. Přicházíme na Říjiště, kde je zavřená bouda s občerstvením, ale mají tu aspoň ve schránce razítka s chlapíkem Jetíkem. Pepa a Pařez razítka sbírají.
Protože je neděle, chceme sloužit mši svatou, ale na Říjišti je rušná křižovatka, počkáme až na cíl dnešního putování, na odpočívadlo a nocležiště pod Plešným jezerem neboli na Jezerní stezce. Když přicházíme, je už slušně zima. Dnes bude kolem nuly… Na jediném dřevěném stole připravujeme věci na mši, kterou slouží Pařez s Lojzou. V průběhu mše svaté scházejí od Plechého na nocležiště hluční burani od Třince a staví si své stany a hulí svoji trávu. Každý máme svoje, no. Po mši, hned jak se trochu pozdravíme, začíná silně pršet. Kdo má stan, rozdělává stan, kdo nemá, ten utíká spát do jakési boudy se stoly u silnice – není to přímo určené na spaní, ale na jídlo, hlavně že to má střechu. Střechu mají také dvě plastové budky – WC, což je docela pokrok!
Teprve třetí den dobýváme nejvyšší horu Šumavy – vrchol Plechý neboli Plöckenstein, 1378 m.n.m. Ráno na tuto cestu nastupujeme od odpočívadla na Jezerní stezce, pak jsme stoupali kamenným chodníkem na Kamenné moře a Plešné jezero. Zde nabíráme síly u posezení a Pepa se fotí u objeveného Fotopointu. Vskutku, fotky jsou uloženy v archivu na www.npsumava.cz a některé se i povedly. Nejhorší je, že nemáte žádnou zpětnou kontrolu. Tak si radši fotíme jezero i svými foťáky. Dobré u šumavských fotopointů je, že ukazují čas a teplotu, takže už víme, že v 9:28 hod. byla teplota u jezera 8,8 °C. Naštěstí jak stoupáme, tak se zvyšuje i teplota. Dnes bude slunečný den. Jen pozorujeme velké škody na stromech, které tu jsou jakožto pahýly dávných pohrom. Ty trochu zhoršují dojem z vrcholových partií. Šplháme Naučnou stezkou „Duch pralesa“ kam je vstup na vlastní riziko. Místy musíme po čtyřech. Asi v polovině stoupání je pěkný dílčí výhled na jezero u pomníku A. Stiftera. Po cestě výš už není takový strmý kopec, nýbrž vydlážděný rádoby-chodník. Skáčeme po kamenech k další vyhlídce: Kučerova vyhlídka – ale i když jsme výše, pohled se příliš nemění, zvláště to velké množství odumřelých stromů na nás působí dost depresivně.
Nejvyšší horu Plechý zdolal jako první – kdo myslíte? No samozřejmě, že Tonda Mačuda alias Rychlonožka! My ostatní ho následujeme. Batohy necháváme pod vrcholovou skálou a lezeme jen nalehko, ale bereme si s sebou bundy a svetry. Výhled na českou stranu připomíná hřbitov stromů. A přes ně vidíme jen slabě trochu zeleně na vzdálených stráních. Tak se raději díváme na stranu rakouskou, kde mrtvé stromy už vytěžili, ale nic tu neroste než tráva, a tak získáváme daleký výhled do doliny a na protější svahy. Na skále je krásný kovový kříž od rakouské horské služby. Fotíme se u něj. Nápis „Hoře zdar“ a „Berg heil“ vyjadřuje totéž. Od kříže vidíme krásně naši další hřebenovku – směr Trojmezí a Třístoličník. Dobře lze rozeznat rozdílný přístup obou států k přírodě. Od kamenné pěšiny vše napravo české – les mrtvých pahýlů, vlevo od pěšiny naopak nízká tráva a balvany Rakouska s dalekými výhledy. Jestli se mají uschlé stromy kácet nebo nekácet, o tom vedou spory i odborníci, natož my. Proto se k tomuto nevyjadřujeme, ale přitažlivější pro nás je varianta: vykácet.
Ve vrcholové schránce na české straně vrcholu Plechý nacházíme razítko s nápisem: „Šumavský Everest Plechý 1378 m.n.m.“ Kromě toho schizofrenního výhledu tady ale nic není a navíc fouká, takže tu moc nelelkujeme, po společné fotce bereme batohy a mizíme s nadějí, že někde po hřebenovce bude občerstvení (v eurech). To předpovídal Pařez. Tady na Plechém není dočista nic, kromě české schrány na razítka. Hřebenovka pokračuje s českou zastávkou „Rakouská louka – 1345 m.n.m.“ a pak horské sedlo „Trojmezí“ – asi 1325 m.n.m., kde se přidává třetí stát: Německo - neboli jeho část: Bavorsko. Trojmezí má své kulturní posezení a taky svou turistickou známku, kterou jsme sehnali v Infocentru v Nové Peci. To je dobré. Škoda, že Plechý nemá svou známku. Jen Plešné jezero pod ním… No, někdy třeba bude, už víckrát jsme s Pařeztourem „předběhli dobu“ a sotva jsme si někde na něco stěžovali, vzápětí byla chyba napravena. ;-)
Na Trojmezí si fotíme hezký trojhranný hraniční kámen a odpočíváme. Vojtěch si vzpomíná, že v roce 1996 zde byl s Tomášem, Jitkou a Tondou Tylšarem, ale Plechý byl ještě v zeleném lese a žádný kříž na něm nebyl. Stejně tak toto Trojmezí mělo jakýsi stánek s občerstvením v korunách i cizí měně. Zůstalo jenom to posezení. Přibývá kolemjdoucích turistů především německy mluvících. Je asi kolem poledne. Pepa komunikuje s německy mluvícími na odpočívadle. Abychom to dotáhli až do kýžené hospody na Dreisesselbergu, musíme přejít přes vrcholek Trojmezné (1361 m.n.m.), kde Tonda vylezl vrcholovou skálu, která tu je na způsob ploché rovné desky. Kopec to není velký, horší je špatný kamenitý terén, který by patřil srovnat a vydláždit – a také množství protijdoucích Němců, kteří se chtějí slušně pozdravit. Občas člověk přestane dávat pozor a pěkně zakopne. Naštěstí si kotník nikdo nevymknul. Shodli jsme se, že toto byla nejhorší cesta celé Šumavy (i s klesáním podobné „kvality“ po červené značce). Tož už vidíme v dáli (za)slíbenou hospodu, obcházíme vrstevnicí pod vrcholem Vysokého hřebene – 1341 m.n.m. a v žaludcích některých jedinců se ozývá hladové kručení.
Brzo po poledni dobýváme další vrchol Třístoličník – 1311 m.n.m. Myslel jsem, že to má něco společného též s třemi státy nebo dříve panstvími, ale je to jinak. Tento vrchol je složen ze tří samostatných skalních celků a na každý se dá vylézt. S tím jsou pak dodatečně spojeny různé legendy. Štěstí je, že na německé straně založil bavorský spolek kvalitní turistickou chatu s občerstvením. A štěstí je, že někteří členové Pařeztouru mají s sebou eura a hodlají se s nimi podělit :-) Zůstáváme na venkovní zahrádce. Je nám tu dobře. Slunce svítí hodně, a tak necháváme sušit mokré části oděvů, spacáky a stany. Někteří Němci nechápou. Ale na to jsme si zvykli. Dáváme si občerstvující pivo, ale taky kafe, koláč a gulášovou polévku a klobásy… další pivo… Někteří z nás se dokonce zuli. Jiní koštují domácí vzorky slivovice. Další vylézají na okolní skály a fotí pěkné výhledy do bavorské strany. Když k tomu přičtu fungující kvalitní záchody v chatě, tak se nám odtud ani nechtělo. Čas na těchto hřebenovkách však letí rychle a proto musíme vše sbalit a jít dál. No - napoprvé to nevyšlo. Šli jsme dál po hřebenu a než nám došlo, že jdeme špatně, stáli jsme pod vrchem s křížem: Hochstein – 1332 m.n.m. a pod ním byla kaplička, zasvěcená českému světci z Prachatic – Janu Nepomuku Neumannovi, kterého místní horalé berou za „svého“ Šumavana. To nás potěšilo, pomodlili jsme se a vrátili se na rozcestí u horské boudy. Jen Tonda chtěl vylézt na ten Hochstein s křížem. My mu to rozmlouváme, s tím, že dnes přece má přijet kamarád Petr Juřica a dlouho by na nás čekal v Novém Údolí.
Od horské boudy Dreissesel klesáme po české červené šíleným strkem, po kterém dříve chodili asi jen pohraničníci nebo ještě dříve pašeráci… Potkáváme i cyklisty, kteří se tu prodírají se svými koly a nezávidíme jim… :-o Až po několika kilometrech se červená značka spojuje se silničkou, je zde pramen vody z hadice vytékající do soudku u malé zavřené boudy. Vojta z vody vaří kávu s příchutí „liguere“ (bylo levnější – z výprodeje…). To nás mile občerství. Kousek dál objevujeme kamenný pomník inženýrovi Schwarzenberského kanálu, Josefu Rosenauerovi (dílo: 1789-1822), který pomocí šumavských potoků dopravil dřevo z hor až do Vídně. Pomník je na začátku této plavební cesty (celkem 44 km) pod vrchem Třístoličník. Tonda s Barčou ochotně postáli k fotografování u první kamenné propusti. Je zde i posezení. Pokračujeme dál po červené do Nového Údolí a cestou míjíme opravený kříž s posezením a několika stromy, připomínající zmizelou osadu Nové Údolí. Zhotovili místní rodáci. Dnes jsou tu jen louky a aleje.
Pojednou se z lesů vynořujeme a na rozcestníku zjišťujeme, že za rohem je Nouzové nocoviště v NP Šumava - což hodláme využít. Naše dnešní cesta by tu měla skončit. Jsme za to po těch 17 kilometrech docela rádi. Nejprve však sejdeme opačným směrem - kolem hotelu k malému Muzeu železnice – pošumavské jižní dráhy. To se skládá ze tří starých vagónů a krátké dráhy s drezínou. Navazuje (jakoby) tratí na konečnou zastávku Českých drah. Tady by měl čekat náš kamarád Petr Juřica. Scházíme do údolí a již zdáli na nás mávají hospodské slunečníky u hospůdky ve vagóně. Náš kamarád však nikde. Po dnešním slunečním dnu máme velkou žízeň a tak do sebe klopíme první půllitry strakonického piva. Mají tu i polotmavý speciál Klostermann. Telefonujeme Petrovi a zjišťujeme, že on večeří v tom hotelu ve svahu, kolem kterého jsme šli (ale venku byli jen dva motorkáři…) a tož za chvílu jakože přijde. Petr za námi přijel vlakem do Nového Údolí, což je konečná tratě z Českých Budějovic. V Novém Údolí je i přechod do Německa do Haidmühle, a vedla tam dříve i vlaková trať (přes Haidmühle do Pasova).
Pozorujeme, jak jiní návštěvníci nastupují do blízké drezíny a pracovnice muzea je ručně roztlačuje, a pak po rovině už to jede samo. Délka této dráhy směr Německo je 105 metrů. Vstupné na tuto atrakci je dobrovolné. Když jsme konečně všichni, tak jdeme taky na tuto projížďku, ale je nás prý moc, a tak se musíme rozdělit na 4 a 4 lidi. Dostáváme čepice pro výpravčí, fotíme se a je plno legrace. Pepa seskakuje a taky tlačí, ale rozjelo se to nějak moc a tak musí pán z muzea použít ruční brzdu, abychom nepokračovali dál tam, kde už nejsou koleje. V parní drezíně se dá topit i senem. Po několika pivech jsou někteří z nás rozhodnuti, že přespí pod vlakem. Proč ne? Vagon (muzeum) je také dobrá střecha… Takže když se stmívá, rozdělujeme se a ti, co mají stany, jdou na Nocležiště NP (Juřica, Mačuda, Pařez, Barča) a Pepa, Ondra, Lojza a Vojta spí pod vagonem nebo na kryté zastávce vlaku. Ráno nás stejně čeká odjezd skutečným vlakem.
Na nouzovém nocležišti bylo docela plno. Opět se tu scházíme s hlučnými burany od Třince. Ti přicházejí až za tmy, ale hlučí dost ... Dnes tu jsou i jiné skupiny nebo rodiny, skoro je tu narváno, ale do vyhražené ohrady se ještě vejdeme. I zde jsou plastové 2 budky WC. Večer začalo pršet a s přestávkami prší celou noc, ráno, dopoledne, v poledne i odpoledne - až do 15 hodin. Ale popořádku. Ráno za deště musíme balit a po ranní kávě ve vagónovém muzeu pak nastupujeme do vlaku, který nás přiveze blíže k dnešnímu cíli – totiž hoře Boubín. Lístek kupujeme až ve vlaku a to do stanice Zátoň, ale paní průvodčí tvrdí, že jí to mašina nebere, jestli se to nejmenuje jinak? Hledáme v mapě a mezitím se drncáním vlaku vylilo pivo, které bylo postavené na stolečku – tož mapa mokrá, Pařez mokrý, všude po vagóně smrad od piva… Juřica to honem čistil, paní průvodčí přinesla papírové ručníky od Českých drah a říkala, že už jí to kolegové vysvětlili, že tu Zátoň bere. Tak nám vystavila lístek. Jednou jsme přestupovali ve Volarech. Pak jsme jeli přes Soumarský most a Lenoru do Zátoně. Tam jsme vystoupili a šli pěšky kolem Idiny pily, kde má NP Šumava jakousi výstavu. Ale zrovna měly polední přestávku, tak jsme nechtěli rušit. Jen kdosi z nás zmáčkl tlačítko na blízkém Fotopointu – a tož jsme byli vyfocení před tou pilou, jako jo. Je to krásný dřevěný barák, div ne vila - ale my jsme byli všichni v pláštěnkách, no tož máme památku. :-i (PS. To bysme neřekli, že naše kamarádka Ida z Ústí má na Šumavě pilu!...)
Šli jsme dál a na rozcestí Amortovka vstupujeme do NPR Boubínský prales. Prvním objektem, na který jsme narazili bylo Boubínské jezírko (na rozdíl od jiných není ledovcového původu, nýbrž je účelové – pro plavení dřeva). Nic mu to na kráse neubírá. Zde je přístřešek s velmi starým kmenem „vidlicového“ smrku (350 let), kterého po mnohaletém boji přemohl brouk tesařík. Potkáváme dost lidí, i když prší, asi též doufají, že na vrcholu hory přestane… Zatím ale stoupáme podél ohrady jádra Boubínského pralesa. Za ní se skrývá nejedna jedlá houba… Na ohradě se občas objevují různé informace o pralese, vlastně je to část Naučné stezky. Naším cílem je ale rozhledna na samém vrcholu, proto opouštíme prales a odbočujeme po modré, nejkratší trase a přes rozcestí Na Křížkách (smrt zbojníka) zdoláváme reprezentativní horu české Šumavy: Boubín, 1362 m.n.m. Nahoře však pořád prší a je mlha, tedy spíše oblaka. Dáváme po štamprli na zahřátí. Je tu i jeden důchodce z Mohelnice na Moravě a dává okoštovat tu svoji. Ti odvážnější z nás lezou nahoru na rozhlednu, která je dřevěná a poměrně nová. Výhledová plošina je ve výšce 1383 metrů nad mořem, a to je o 5 m výš než nejvyšší hora české Šumavy! Ondrovi a Pařezovi se poštěstilo, že se na chvíli rozevřela oblaka a viděli zelenou krajinu směrem na sever od hory. Možné to bylo, vítr foukal ostošest. I pán z Mohelnice po štamprli lezl na rozhlednu a už jsme odcházeli, když nadšeně volal – já vidím!!! Už jsme se ale nevraceli. Dílčí výhledy čekaly i na nás, jak jsme klesali dolů a začínala se ta oblačnost více trhat.
Ani na Plechým, ani na Boubíně nebyla na hoře možnost občerstvení pro turisty. Zde na Boubíně byl aspoň jeden krytý stůl s lavicemi. To je málo. Na rozhledně byla jen razítka s Jetíkem, které si sběruchtiví Pařeztouráci Pepa s Pařezem vzali do svých deníků. Kdo je vlastně Jetík? Příbuzný Yetiho? Asi jo. Na razítku je to zarostlý chlapík, prostě - český Jetík. Ten byl k nalezení i na Říjišti či u Plešného jezera. Je to zase jiný druh sportu – sbírání malých razítek s průvodcem po českých horách. Za nasbírání těchto razítek jsou asi nějaké odměny, ale po tom jsme víc nepátrali. Každopádně Šumava razítky nešetří.
Klesáme dolů po velmi kluzkém dřevěném chodníku a ti otylejší z nás i upadli (Pařez, Lojza)… Jdeme po modré značce dolů do Kubovy Hutě. Cesta je později už asfaltová, ale velmi strmá. Po cestě nacházíme pěkně udržovaný vojenský srub. Ti hubenější z nás si ho prohlédli i zevnitř (Juřica-Kukuřica, Pepa). Vlaková stanice v Kubově Huti se pyšní prvenstvím, co se týká nejvyšší nadmořské výšky – konkrétně: 1003 metrů nad mořem. Tonda to ví a hned se nechá před stanicí na památku vyfotit. Jen kousek od stanice se nachází příjemný Penzion a Restaurant Pod Boubínem. Tady skládáme své unavené kosti. Slunce se tu pěkně opírá a tak sušíme pláštěnky, stany a oblečení. Vojta a Lojza mají dost (mokré oblečení). Tím jak neustále odcházíme od stolů a dáváme sušit věci a dobíjet mobily, mateme vícečlennou obsluhu penzionu a vznikají nejedna nedorozumění. Např. Vojta měl svou kávu jako „na zavolanou“ a naopak Ondřej se své kávy za celý večer nedočkal… To by nám ale tolik nevadilo, jako to, že už musíme jít na autobus, abychom mohli přespat zadarmo na Nouzovém nocležišti poblíž Strážného. Ještě u autobusové zastávky nakupujeme v potravinách důležité věci. Večer krásně svítí slunce. Přes sklo v autobusu fotíme krásnou zelenou přírodu, údolí a kopce a těšíme se na lepší zítřky…
Městys Strážný naznačuje blízkost hraničního přechodu. Vietnamští trhovci a noční bary se srdíčky tu mají převahu. Je tu i ubytovna pro turisty, ale zavřená a odkaz na telefon. To zjišťuje Pepa, jakoby něco tušil… Ale nikdo už po této stopě dál nejde, škoda… Ostatní zjišťují, že je moc pozdě a jelikož jsme dobře najezení a máme nakoupeno, můžeme jít v klidu na Nouzové nocležiště u Strážného v lokalitě U kapličky – je to 1,5 km. Nocležiště NP je skoro volné, nikde žádný hlučný buran… jen 1 tichý stan v rohu. Rozděláváme spaní. Ti kdo nemají stany, hledají ještě po okolí tu zmiňovanou kapli, která je přece v názvu i turistického rozcestí, třeba by se v ní dalo schovat. Ale kde nic tu nic… Možná tu dříve byla, dnes však není… Ano, jedna stojí nad Strážným, ale je to jiným směrem a musí se prudce do kopce. Tam se nikomu nechce… Na jediném stole nocležiště ještě sloužíme mši svatou. Ondra fotí. I zde jsou dvě vkusné budky plastikových WC. Pepa počítá nalezené houby a slibuje na ráno mňamku. Karbaníci Ondra a spol. hrají ještě chvíli karty. Soumrak zábavu ukončí. Jdeme spát.
V noci začíná pršet. Země v ohradě nocležiště je vodou už přesycena a tak vznikají první kaluže a to i pod stany… Do lesa nesmíme, je tu Národní Park. Ani se nám v noci nikomu nechce hýbat, teda kromě Ondry, který si dvakrát (!) zašel do městyse Strážného a zpět. Hledal tam pro svou celtu lepší prostředí, ale opilci z blízkých hospod mu nedávali spát. Ráno jsme Ondru našli vyčerpaného. Voda stoupala i do stanů, ale působila rozdílně a protože jsme nikam dnes nemuseli spěchat, někteří leželi až do 10 hodin s nadějí, že přestane pršet. Zatímco ti kamarádi, co volili spaní pod širákem už toho měli dost po prvních hodinách v noci. Hodně se také ochladilo. Nejvíc to naštvalo Vojtěcha, který brzy ráno odjel domů bez slovíčka rozloučení. Pepa vařil ráno houby s kuskusem a bylo to kvalitní, ale i jemu byla zima a přimlouval se za návštěvu teplé restaurace ve Strážném. Nejpozději vylezl ze stanu Juřica a Tonda. Ostatní už odcházeli zpět do Strážného. Pařez vyhlásil, že uděláme v nějaké hospodě poradu, jak dál. I on byl promočený a jeho spacák jakbysmet. To ráno bylo opravdu hnusné.
V pláštěnkách jsme tedy dorazili za Ondrou do jedné hospody, kam chodí normální lidi a kam ho pustila šenkýřka, když ho viděla venku mrznout. Už pomalu přicházelo poledne a pořád pršelo. Dali jsme si postupně kávu, oběd a pivo. Radili jsme se, jak dál. Ozývaly se i hlasy: „já chci domů!“. Pepa, Lojza nebo Barča už neměli suché věci. Pařez si oblékl to poslední, co uchránil v igelitce. Trochu „za vodou“ byl Juřica, který přibyl poměrně nedávno a měl dost věcí a dobrý stan. Na počasí jsme letos opravdu neměli moc štěstí a studené noci tomu taky nepomohly… Na sušení věcí vždy jen pár minut v hospodě… Předpověď počasí, kterou nám hlásil Tonda byla nejistá, a tak to muselo přijít. Po dlouhém jednání a mnoha pivech se Pařeztouráci rozdělili na dvě skupiny. Odtrhli se už brzo ráno Vojtěch (na omluvu: připravuje se na mnohem delší cestu do Compostely), dále kvůli vyčerpání Lojza (něco na něho lezlo), promočený Pepa (aspoň přiznal, že se stanem by vydržel) a nakonec i Barča, která spala ve stanu (ale jednoplášťovém) a Ondra, který řekl, že se zařídí podle ní (je to její strýc). No vida, po nesmělém oponování Pařezovi nakonec sběhlo z osmi lidí celých pět!!!
Zůstali tři stateční: Tonda, Juřica Petr zvaný Kukuřica a Pařez. Ani nám nebylo do smíchu, protože vody bylo přesmíru, ale měli jsme na sobě ještě něco suchého a dobré pláštěnky a naději, že bude líp. Po rozloučení v hospodě a u zastávky autobusu jsme našli trasu směr Kunžvart, což je druhý nejvýše položený hrad v Čechách. Na konci Strážného jsme si prohlédli zbytky kostela Nejsvětější Trojice a už jsme se ocitli v krajině pastvin, lesů a samot. Pláštěnku jsme po chvíli schovali, přestalo pršet a začalo se dělat polojasno. V tom počátečním dešti jsme přímo na zříceninu nešli, báli jsme se rozbitých stezek, ale viděli jsme hrádek z louky pod ním, kde je samota Orlovka a kde jsme svačili. Tam v údolí byly dále Samoty a Polka, bývalé vesnice. Dnes stojí tu a tam nějaký dům. U Polky jsme museli obejít brod přes Polecký potok, jinak by nás odnesl proud vody. Když jsme pak čekali na autobus poblíž Penzionu Polka, kolem cesty proudila Teplá Vltava (ale moc teplá nebyla…).
Autobus nás odvezl přes Borovou Ladu, Svinnou Ladu, Františkov do Kvildy. Tady jsme si chtěli trochu spravit náladu. A podařilo se. Prohlédli jsme si krásný kostel, který je obložený dřevem. Pařez se vyfotil u kostela přes Fotopoint. Juřica s Tondou zjistili, kde mají dobré jídlo za rozumnou cenu. Hospod je tu spousta. V historických Potravinách jsme koupili potřebné věci. Juřica málem zatajil nákup kartáčku na zuby… ;-) Příjemný personál ve Ski penzionu nás nechal sušit spacáky a karimatky venku na sluníčku. Vlastně něco málo přes hodinu. Věci ještě nebyly úplně suché, když jsme si řekli, že nám to dnes dobře šlapalo a je třeba využít slunečného večera k vycházce (a ne cestě autobusem, jak bylo naplánováno). Dobře teda. Cíl: Bučina - dobudeme po svých skrze zastávku u Pramene Vltavy! Tak jsme se rozhodli a tak jsme i vykonali. Celkem to bylo 10 km. V půl šesté večer jsme vyšli a po osmé už skoro potmě jsme přišli do Bučiny na místo, kde je možné zdarma spát: otevřené Nocležiště NP. Po cestě ještě Tonda poznal jednu chatu, kam jezdili do školy v přírodě. Tak jsme ho tam vyfotili. Lidí po cestě bylo dost, zvláště cyklistů. Kvilda je nejvýše položená obec v ČR a její část Bučina je nejvýše položená osada v ČR 1200 m.n.m. Takže většina cesty k hranici s Německem byla do kopce. Slibovaný výhled na Alpy se ale nekonal. Každopádně byla noc na Bučině klidná a mírně mrazivá. I zde je Fotopoint, který je nastaven na louku u nocležiště s výhledem do Bavor a právě na Alpy, ale byl opar… Na nocležišti NP jsme byli tentokrát úplně sami a i zde byly 2 budky na WC, stůl a přes cestu přístřešek podobný tomu na Jezerní stezce (Pod Plešným j.). Tady mohli naši kamarádi teoreticky přespat…
Ráno jsme počkali na autobus do Kvildy. Fotopoint ukazoval 10°C. Pěšky se nám jít nechtělo. Už v 8:50 jsme odjížděli z mrazivé Bučiny zpět do centra turistiky. Ale přijelo sem ranním busem hodně lidí. Možná pak přestoupili u hranice na německý bus, který by je odvezl na zvláštní rozhlednu v korunách stromů (něco jako u Lipna), v Bavorsku byla postavena dříve. Nám stačila ta první rozhledna a stejně dnes ještě nějaké výhledy budeme mít. V Kvildě navštěvujeme Infocentrum, které bylo včera zavřené a zjišťujeme spoje do Dobré Vody, kde žil poustevník Vintíř alias Günther. Vezeme se cyklobusem s přívěsem na kola přes Srní a Prášily na Skelnou, a pak ještě pěšky po silnici na dřevěnou restauraci Rovina. Tady odpočíváme a před obědem si dáváme skvělého Klostermanna, což je 13° pivo polotmavé. Slunce svítí a my sušíme (jako vždycky), tentokrát však nespěcháme. Když se dobře najíme a odpočineme, věci jsou suché, tak odcházíme přes louky na nedaleký kopec Březník, 1006 m.n.m. Zde žil poustevník Vintíř, patron Šumavy. Je tu i malá kaple, kde se Juřica fotí s Tondou. Ze skály vrcholku je hezký výhled, zvlášť dobře je vidět Poledník. Pak scházíme dolů přes Pustiny, asi 2 km je osada Dobrá Voda. Tu se opravuje kostel, který je jediný svého druhu v ČR. Jednak je jako jediný zasvěcený svatému Vintířovi (původem Durynek – SRN) a jednak je zde skleněný oltář, betlém a křížová cesta od místní umělkyně. Pan průvodce nám i ostatním vše vysvětluje a když už nemůže, tak tu má kazeťák, který mluví za něj. Vedle kostela je kaplička se studánkou, říká se, že voda pomáhá jak lidem, tak dobytku… Ale nepili jsme ji. V sousedním domě bývalé fary je ubytovna: Dům Svatého Vintíře. Pořád jsme zde v Národním Parku (i když na jeho hranici).
Loučíme se s panem průvodcem na Dobré Vodě i paní umělkyní a odcházíme na autobus do Železné Rudy. Je nás teď méně a skupina se pohybuje rychleji. Dříve jsme měli stále zpoždění a dnes naopak, jsme napřed! Mohli bysme tu podle plánu spát, ale když máme ještě půl dne před sebou, tak jsme objednávku zrušili (naštěstí bez problémů) a zkusíme ještě ukrojit kilometry ze zítřejší hřebenovky. Ono taky zítra může zase lejt a bude vše opět se zpožděním. Tyto obavy se ale nenaplnily. Přijíždíme busem do Železné Rudy, kde nás upoutá typický baňatý kostelík s šindelovou střechou. V Železné Rudě vlastně jenom přestupujeme na Špičák. Necháme se vyvézt do kopce, až po zimní lanovky, ale dál musíme ještě pěšky na bike-park Špičák, asi 1 km kolem železniční stanice.
Moc lidí s námi nejde, ale bike-park je pěkné místo. Využívá ho pár cyklistů, kteří sjíždí sjezdovku pod Špičákem na speciálně upravených kolech. Nemůžeme se pořádně na lanovku s těmi našimi batohy vměstnat. Nakonec jede Pařez s Tondou a jejich batohy a za nimi sám Juřica s batohem. Výhled postupně nabírá na kráse. Nedávno postavili na již vysokém Špičáku – 1202 m.n.m. ještě rozhlednu. Pod rozhlednou je občerstvení se stolky a židlemi a je odsud také vidět do dáli. Rozhledna je železná, opláštěná dřevem a vstup je zdarma! Jednotlivé schody mají své sponzory, myslím, že jsou tam ještě volná místa. Výhled je na všechny strany, jen není daný popis, jak někdy bývá (Boubín, Vítkův kámen, Kramolín). My se ptáme lidí, když nevíme. Hned vedle přes údolí (a německou hranici) je Velký Javor, 1456 m.n.m., nejvyšší hora pohoří. Je vidět i Poledník, 1315 m.n.m., s charakteristickou věží z éry komunismu. Konkurenční rozhledna na sousedním Pancíři, 1214 m.n.m., i s turistickou chatou, je též vidět, i celý hřbet dál na Můstek a Prenet a v úhlavském údolí Nýrská přehrada. Hned pod sebou vidíme i Čertovo jezero, dále Jezerní horu (1343 m.n.m.), která odděluje Čertovo a Černé jezero. A to je náš směr: Černé jezero, Velký Kokrháč (1229 m.) a Velký Ostrý (1293 m.). Pěkný výhled zvláště na Železnou Rudu je také od skály u horní zastávky lanovky. Asi původní výhled.
Pod rozhlednou si dáváme klobásu a pivko a kupujeme miniflašky s nápoji – nic už zítra nebude! Po odjetí posledních bikerů - a vlastně skončila i lanovka – už v 17 hod.! – v kiosku vypnuli tranďáček – jsme měli vrchol jenom pro sebe. Je tu zvláštní režim pro klid zvířat. Četl jsem nedávno, že jak jsme tam byli, v těch dnech, někdo vyfotil u cesty mládě rysa. Takže to byla taková večerní pohádka. V klidu jsme dopili a vydali se sluneční pozlacenou krajinou, toulat se Šumavou. Širokou cestou s výhledy kolem Malého Špičáku, přes evropské rozvodí s naučnými cedulemi až dolů k Černému jezeru, kde už byla ve stínu dost vlhká zima. Tam jsme ještě potkali dva poslední turisty. Dál jsme už šli jen sami. Tady od Železné Rudy na západ už není Národní Park, ale jen CHKO, takže režim už není tak přísný. Toho jsme využili a v záři zapadajícího slunce jsme si rozdělali stany na pasece poblíž cesty. Všude ticho jako v kostele. Než zapadlo slunce definitivně, kolem nás proletěl asi bažant nebo tetřev? Ale to už jsme byli ve stanech.
Ráno bylo hezké, a my jsme si uvědomili, že nás čeká poslední celý den na Šumavě. Před námi byla krásná hřebenovka na Velký Ostrý. To byl hlavní cíl dne a druhý byl – zaujmout večer takové ležení, abychom mohli pozítří v klidu dojít na vlak a odjet domů. Vstáváme hodně brzo, nechceme příliš provokovat ochránce. Kolem deváté hodiny scházíme k dalšímu rozcestí: Bílá strž. Jedná se o vodopád na Bílém potoce a vede k němu žlutě značená odbočka z hlavní červené. Na křížení cest je postavený domek s turistickou mapou, tu by se na lavicích taky dobře spalo. Juřica rozdělal na stole vařič a ohřívá konzervu s masem a rýží. Starý pevný líh prská na všechny strany. Netroufáme si ho tu nechat o samotě. Pařez a Tonda se postupně jdou podívat a nafotit si Bílý vodopád, který není jediný v této oblasti příkrých svahů. A potom jde i Petr Juřica. Jídlo je dobré a posiluje nás na další cestu.
Jdeme dnes skoro sami, nebýt opravářů cest, kteří čistí koryta kanálů a připevňují nová zábradlí u mostků. Při cestě jsou po levé straně malé vodopádky. Docházíme na pěti-rozcestí Stateček. Tady je odbočka k pěknému výhledu na Úhlavské údolí a taky je tu odbočka k Oslí studánce. Petr s Tondou jdou nabrat vody, Pařez hlídá batohy. Zatím je počasí polojasné a tušíme správně, že na Velkém Ostrém bude pěkný výhled. Od Statečku jsou to jen 2,5 km, ale pocitově (do kopce, těžkost terénu) je to tak 4 km. Po odpočinku vyrážíme a první je opět neohrožený Rychlonožka Tonda. Za ním Juřica – Kukuřica a pak dlouho nic a nakonec supí Pařez se svými 120-ti kily. Před 15-ti lety tu byl naposledy a byl hubený, ale to všechno odnes čas. No, už ale nemá ani 130 kg, a dál na sobě pracuje, a jde to znát – dokonce v závěrečném stoupání předběhl Juřicu, který fotil a svou pozici ustál i na úzkém kamenném schodišti a byl druhý. Závěr stoupání je bezlesý s krásnými výhledy. Na vrcholu je několik skal. Ta nejvyšší má nadmořskou výšku: 1293 metrů. Na té je kříž, u kterého se fotíme a dáváme po štamprli. Juřica si svoji medicínu schovával pro tuto příležitost. Pařez vzpomíná, že tu byl s Lojzou před 15-ti lety. Pak nás Tonda zve na jedno německé pivko do šikovně schované horské německé chaty. Mají zde turistickou známku – německou, což je super! Pivo jen za 2,50 éček (protože vrchní přelévá lahváče do půllitrů… ;-) Nám to stačí. Sedíme všichni tři na venkovní terase a kocháme se výhledem.
Kolem třetí odpoledne se však zatáhlo a začalo pršet. Zrovna odcházíme, dáváme pláštěnky a mizíme po modré zpět do Čech na Stateček. Dá se jít i do Německa po červené, hodně lidí chodí ještě na Malý Ostrý (1266 m.), který je v Německu. Jdeme hodně rychle a z české strany potkáváme jen jediného turistu. Na Statečku u křižovatky pěti cest se v houstnoucím dešti schováváme na poradu - do podobné velkorysé boudy, jaká byla na Bílé strži. U menšího posezení se choulí další dva Češi v pláštěnkách. Tonda navrhuje jít rovnou na vlak a domů. To mu zamítáme, zdá se nám už pozdě. Tonda opáčil, že nikdy nebylo po jeho názoru. Tak mu teda dáváme šanci, ať něco vymyslí, ale domů že ještě nechceme. Tož, Tonda vymýšlí, když zírá do mapy, vylézt ještě na nějakou horu – přes tisíc metrů. Vybírá Prenet, který je naproti Velkému Ostrému přes Úhlavské údolí. Podle mapy by tam měl být v sedle mezi Velkým (1071 m.) a Malým (1006 m.) Prenetem hotel, kaple a koupaliště. Mapa byla sice nová ale toto bylo špatně. Penzion, který ještě nebyl hotový, stavební stroje a hodně bláta, to byla realita. Koupání žádné. A my tam lezeme v dešti, převýšení přes 600 metrů bylo největší za celý Pařeztour – ještě o sto metrů víc než na Boubín, o dvě stě víc než na Plechý, o tři sta víc než na Velký Ostrý!!! Grrr.. Většinu cesty a dne pršelo. Prudké klesání do Hamrů k řece Úhlavě, pak šplhání kolem vlakové zastávky Hamry – Hojsova Stráž a pak zase dolů k Zelenskému potoku a pak lahůdka – strk jak blázen lesem a loukou a zase lesem.
Na louce navečer se udělalo hezky, to bylo štěstí, udělali jsme nějaké fotky Velkého Ostrého a Špičáku. Šli jsme spát kousek za nějakým pustým kostelíkem svaté Kunhuty na hřebenu Prenetu. Tam byl snad také nějaký penzion, ale asi dočasně zavřený – pes byl puštěný. Aspoň jsme ušetřili, opáčil Tonda. Pravdu měl, tož tak…
V noci po 20-ti kilometrové túře se spalo dobře, ale měli jsme trochu žízeň, neboť už jsme neměli vodu. Jídlo ještě v konzervě bylo a kolem rostly jedlé houby. Ráno se balíme a všude plno mravenců. Pod stany jich pochodovaly celé rodiny – ačkoli jsme si spaní pečlivě vybírali a žádný mravenec tam večer nebyl… :-o
Tak zrychlujeme pohyby a některé věci balíme radši až na asfaltové silnici, tak jsou lesní mravenci agresivní. Máme to teď 4 km dolů ke stanici Zelené Lhotě. Po cestě u potůčku čistíme zuby a někteří kolemjdoucí houbaři nechápou. Naštěstí se Tonda blýskl na vlakové stanici – sehnal nám pivo od sousedního hotelu Zach – do plastového kelímku, a my jsme mohli završit tento Pařeztour, jakožto úspěšný :-) Jeli jsme pak vlakem přímo do Plzně, kde jsme si dali v secesní nádražní restauraci smažený sýr a všichni tři jsme přijeli do Jirkova. Po cestě ve vlaku jsme spočítali, že celková trasa, která byla ujita pěšky, byla 112 km. To jsme šli jen dva: Pařez a Tonda. Výškově tu hru na dobytí Everestu jsme taky dali. I když, kdyby se počítalo jenom čisté převýšení, tak nevím. Ale na Everest se nechodí od moře, ale z určité nadmořské výšky, že jo?... Takže asi tak. Jako poznávací zájezd dosud ne příliš známé Šumavy to stálo za to. Finančně to stálo 500 Kč na den (bez noclehu, ten byl pod širákem). Zkušenosti – k nezaplacení.
Zapsal: očitý svědek Pařez (se zaznamenáním některých hlášek od ostatních). 2.9.2014
Příloha: Dobyté vrcholy
1. Kramolín (rozhledna v Korunách stromů): 899 m.n.m
2. Kaliště (vrchol s vysílačem nad Frymburkem, déšť): 993 m.n.m.
3. Vítkův kámen (zřícenina hradu): 1035 m.n.m.
4. Plechý (nejvyšší hora české Šumavy, kříž): 1378 m.n.m.
5. Trojmezná (hora u Trojmezí - sedla tří států, na skále byl Tonda): 1361 m.n.m.
6. Vysoký hřeben (hora s výhledem na Třístoličník, šli jsme těsně pod): 1341 m.n.m.
7. Třístoličník (hora s německou hospodou): 1311 m.n.m.
8. Boubín (prales, rozhledna, déšť): 1362 m.n.m.
Společně celkem: 9 680 m.n.m., což je víc než Mt. Everest: 8848 m.n.m.
Dále zbytek výpravy:
9. Bučina (okolo pramene Vltavy): 1200 m.n.m.
10. Březník (s kaplí sv. Vintíře): 1006 m.n.m.
11. Velký Ostrý (německá chata, kříž, nejhezčí vrchol Šumavy): 1293 m.n.m.
12. Prenet (sedlo mezi Velkým a Malým, rozcestí): 1006 m.n.m., celkem: 14 185 m.n.m. !
Komentáře
Přidat komentář