O mě

KDE  SE  PAŘEZ  VZAL?

Narodil jsem se v srdci Slovácka, v Uherském Hradišti. Vyrůstal jsem mezi věřícími lidmi. Pokřtěný jsem byl ve Stříbrnicích, svaté přijímání a biřmování jsem přijal v Boršicích, kde su hlášený pobytem dodnes. 

Pařez v kroji při slavnosti Prvního svatého přijímání v kostele v Boršicích.

(Vlevo je Jura, vpravo Jaryn.)

 

Učil jsem se 4 roky v Břeclavi na mechanika automatizační techniky pro cukrovar ve Starém Městě. Mezitím přišla sametová revoluce a svoboda. Nastoupil jsem na civilní službu - místo vojny - ke známému knězi do Prostějova, tam jsem byl asi 3 roky, především jsme brigádnicky opravovali kostely v Prostějově U Milosrdnéch, Cyrilek, zimní kapli, a okolí. V drsném chlapském prostředí v cukrovaru a později u zedníků na civilce jsem se snažil nebýt tak hrubý jako ostatní kolektiv - a tak jsem si vymyslel inteligentnější formu zaklení: "do pařeza". Lidé z kolektivu mi na to odpovídali: "sám jsi Pařez", a už mě to zostalo. Tož tak.

 

Pařez na civilní službě v Prostějově, ustrojen při oklepávání omítky v roce 1992.

(Ještě chybí sekera...)

 

V našem rodu po otci - rod Dostálů - byli před 100 lety ve větvi, která odešla do USA, tři řeholní sestry a dva kněží. Tak není divu, že jsme se dal také na studia na kněze. Posléze i můj brácha Drahoš přes kapucínskou řeholi, kde přijal jméno Vojtěch, byl vysvěcen. Takže jsme v rodině dva kněží a dva manželé Josef (s Ilonkou) a Lukáš (s Petrou), mají rodiny (3 a 4 děti). Během studijních prázdnin byl čas rozvíjet Pařeztour a další akce. Rok jsem studoval v konviktu v Litoměřicích a 5 let na katolické teologické fakultě v Praze. V roce 2002 jsem sloužil primiční mši doma v Boršicích. Byl jsem ustanoven do Jablonce nad Nisou jako kaplan ke vzácnému knězi, páteru Bratršovskému (r.i.p.) na zaučení a odsud jsem se stěhoval naposledy - do Jirkova, kde su od 1. srpna 2003 dodnes. 

 

VZPOMÍNKY  NA  PREHISTORII  PAŘEZTOURU

K přírodě a cestování jsem měl vztah vždycky. Už jako malé dítko s rodiči na poli a v sadu, jsme si hráli na mezi nebo v koruně velké třešně. Nebo chodili hrát si na vojáky nebo fotbálek (později na bečku) do lesa Chrástky. Když jsem pak začal ministrovat v kostele, chodili jsme na ministrantské výlety - hlavně do Chřibů, na Buchlov, na Velehrad, na Klimentek, na Kazatelnu a tehdejší malí kamarádi jsou někteří dodnes, kteří jezdí na Pařeztoury - jako jsou brácha Vojta, inženýr a dochtor Luboš a Tomáš zvaný Síbřík. Jiní až donedávna - Zbyněk - vypravuje zájezdy do Dolomitů, Gabroško - dává přednost lezením po skalách, Štěpa - má rodinu, Tonda Tylšar též. Blažej či Alfi jakbysmet. Ta ministrantsko - turistická parta a pak holky z kostelní scholy byl základ Spolča dospívajících. V Chrástce jsme koncem léta slavili na palouku moje narozky a jiných, byly čteny zápisky z různých akcí - kdo kde byl, popíjelo se pivko a grilovaly se makrely. Na to byl odborník Tomáš Frýbort, se kterým jsem prošel Západné Tatry. Z těchto akcí přidám fotku, ale jsou někde doma u rodičů v Boršicích. Přidám později.

Zdravé jádro boršických ministrantů: Pařez, Lukáš Frýbort, Drahoš - Bratr Vojtěch, Tomáš Frýbort, Martin - Alfi, Tonda neministrant ("kůrovec"), Luboš inža a doktor. Rok 1995 ve Slovenském ráji.

 

BORŠICKÉ  ZDRAVÉ  JÁDRO  PAŘEZTOURU

Jako dítě jsem též jakožto pionýr musel chodit do kroužku, tak jsem chodil do Turistického oddílu Kamzík v Boršicích. Tam jsem se naučil první trempské písně a učil poznávat turistické značky a jejich význam. Také jsme stavěli stan (áčko) na čas a dělali uzly. Což se mi pak při Pařeztouru náramně hodilo. Další dovednosti jsme se učili na prázdninových chaloupkách, většinou v Beskydech. Přes pana faráře se domluvil pobyt na staré chalupě někde na stráni a vše jsme si tam museli dělat sami - chodit ke studánce pro vodu, rozdělat oheň v kamnech, připravit petrolejku tak, aby hořela, štípat dříví  (a napřed ho přinést z lesa). Dnes, když se někomu pobyt nelíbí, jednoduše se sebere (zavolá mobilem - rodiče přijedou autem) a odjede; to my jsme tam museli vydržet třeba 14 dní! Tyto chaloupky pak po sametové revoluci trochu zanikly, začali jsme tomu říkat ministrantský tábor a bylo to většinou na nějaké faře, kde nebydlel přímo farář. Sedm let jsem tomu sám šéfoval. To už ale nebylo ono. Také pokud se na to bral příspěvek, bylo třeba vyhovět Hygieně, takže se ty staré chalupy opustily. Ale chodilo se vždycky, hodně kilometrů. Po cestě hry. Pak hrady, zříceniny, zámky, muzea, to bylo naše. Takže tak. Když se pak pořádal první pořádný Pařeztour v roce 1995 do Slovenského ráje, nás bylo ze 7 kluků 6 ministranty, jediný Tonda se chodíval zašít nahoru na kůr...

 

JUŘICOVCI  NA  SCÉNĚ

Na civilní službě nebo na vojně potká člověk nezapomenutelné lidi. Jedním z nich byl Petr Juřica, vyučený zahradník z Hrabůvky u Hranic n.M. Na civilce nás bylo postupně až 6 osob: Já, Petr, Martin ze Svitav, Laďa z Prostějova, Vítek z MorBudek, Petr Tes-Pes z Dobré u FM,  Co jméno, to pojem. Nezapomenutelným zážitkem bylo tajné kvašení ovocného vína v demižonu ve skříni. Ovšem jednou, když byli civiláci pryč, to bouchlo, všude smrad jak sviňa, všecko polété, bordel... Tož nám to pak dovolili vyrábět jako oficiálně, aby to bylo pod kontrolou. Už tehdy v tom měl prsty Petr Juřica. Po skončení civilky jsem ho brával na boršický ministrantský tábor, jako nouzového kuchaře. Na civilce mu to docela šlo. Na Pařeztour v roce 1997 do Jeseníků už jel s námi nejen on, ale i jeho kamarád Tomáš z Drahotuš, zvaný napřed Mountfield (podle kšiltovky) a později Gunguliš (podle gunguliša, kterého měl na batohu). Rok nato ještě vzal Aleše. Tito tři tvořili sehranou partu na Orlických horách, Velké Fatře i Nízkých Tatrách a na jiných, vedlejších akcích. Dohromady jim říkáme: Juřicovci. Petr je dobrý kamarád a za mnou do Jirkova jezdí každý rok i s některými bývalými civiláky a šlechtí farní zahradu.

Petr Juřica při dobytí Králického Sněžníku 1998. První jeho pořádné foto, úplně vlevo.

 

Juřicovci v základní sestavě: Aleš Šlosar, Petr Juřica, Tomáš Voldán - Gunguliš

Z éry civilní služby se přidala ještě jedna osoba k nám - civilák mladší generace - Slávek Konečné z Laškova, kuchař na faře během civilky a řezník v současnosti (u Makovca?). Ten s námi prošel Bukovské vrchy - Poloniny a Beskydy. Jeho vypravěčský styl a humor jsou nezapomenutelné. (Naštěstí mám nahrané oba díly "Civilácká show" a když je mi v zimě smutno, pouštím si je.) Jestli mě něco na Pařeztouru mrzí, tak to, že s námi víc nechodí tato osobnost hanáckého světa. Fakt. (Slávkovi jsem byl na svatbě a mají už více dětí, nevím přesně.)

 

Na fotce květen 1999, zkouška Lojzy, jestli je schopen Pařeztouru. Když zdolal šumavský Grosser Osser, ve výšce 1293 m.n.m. uznal Pařez, že Velkou Fatru Lojza dá.

 

LOJZA  A  LOJZOVCI  OVLÁDAJÍ  PAŘEZTOUR

Během studijních šesti let jsem se seznámil asi s 100 bohoslovci a jedním z nich byl Lojza. Byli jsme v užší skupině těch, kteří chtěli pracovat po vysvěcení někde v Litoměřické diecézi. Pořád do mě vandroval, ať ho vezmu s sebou, poté když viděl fotky z vydařeného Pařeztouru do Orlických hor a na Králický Sněžník. No tak jo, ale on si vzal - aby se nebál - ještě dva známé - bratrance Honzu a Petra Brejchu od Litoměřic. Takto vyrazili na Velkofatranskou magistrálu, a nástup byl vpravdě vražedný. Chtěli utéct, ale neměli mapu. Navíc jsme byli bez vody. No, byla to krize. Ale vše se urovnalo a všichni tři pochopili, že Pařeztour jim nakonec více dal než vzal. Jenže za rok si každý vzal své další známé a boršičtí ministranti jako zdravé jádro Pařeztouru byli rázem v menšině. Od Lojzy přišel jeho brácha Jára, jeho známé Ida, Maruš, Irma, od Honzy jeho brácha Jirka, zvaný Collins - dobrý fotograf, další brácha Jakub, společní bratranci - Standa a Zdenda z Opatovic, jejich známí Lenka a Martin, z jiného kolena Honza "Zajac", a Aneta zvaná Any. Od Petra od Litoměřic přišli sourozenci Vašek a Lída. Irma, protože byla z Ústí, pozvala Drahušku z Ústí, pak si přivedla svého manžela Pavla a svou sestru Ádu, ta si přivedla manžela Honzu. Tož to byl pěkný guláš.

Typická ukázka Lojzovců: Any, Lojza, Irma, Jára

 

I zde jsou samí Lojzovci: Any, Lojza, Zdenda, Jakub, Honza, Standa

 

KDO BYLI  HRANIČÁŘI?

Toto je otázka, která mě trápí dodnes... V několika ročnících se v Pařeztouru objevují takto titulovaní jedinci. Otázka zní: Kdo je pozval? Možná na to přijde někdo, kdo na toto téma jednou bude psát diplomovou práci. Je třeba se ptát historiků, shánět fotografie (já jsem fotil na DIA), očité svědky vyslechnout, no bude to těžké. Matně si vzpomínám, že Gunguliš něco plantal o svých "známých" nebo dokonce "příbuzných", ale co je na tom pravdy? Zhruba lze říct, že Hraničáři měli jak ženskou tak mužskou složku - a pocházeli z kraje pod Hostýnkem. Narozdíl od volnějších Lojzovců, kteří se s léty implantovali do zdravého jádra, tito drželi zásadně pospolu. Asi poprvé se objevují neznámá děvčata na Bukovských vrchách v roce 2003, a jelikož na seznamovací kolečko nebyl čas, až večer před odjezdem, ani nebyl čas tato děvčata pojmenovat. Rok nato v Beskydech se objevují i kluci a některá děvčata znovu, ale jsou i nová.

Typicky hraničářská uzavřená skupinka, do níž se snaží vloudit Colins (se šátkem). Močící turista pravděpodobně nepatří k nikomu. Beskydy 2004.

Pro omluvu musím říct, že ono "skupinkování" bylo i vynucené- zvláště v Národních Parcích a chráněných územích. Až na výjimky jsme zásadně nechodili spát všichni spolu, ale drobili jsme se na menší skupiny a zde třeba do jednoho stanu se vešli 2-3 a ti měli ten stan rozebraný, každý nesl část. Už to je spojovalo a nutilo, aby se drželi pohromadě. Pak vaření a jídlo. I zde jsem doporučil menší skupinky a rozdělit si jídlo, třeba velkou konzervu, pro 2-4 lidi, někdo vezme vařič, někdo bombu, vodu, atd. Po Beskydech 2004 už se zase objevují jen děvčata-  v roce 2005 na Oravské Maguře - Petra - to byla asi jediná, která se implantovala do zdravého jádra. Navíc též tím, že si vzala za manžela mého mladšího bráchu Lukáše alias Eřuk. Ale to je z jiné pohádky. Pak ještě větší skupina s Hankou, Alčou, Petrou a novou Barčou byla ve Vizovkách 2006. Od té doby už o nich není ani vidu ani slechu. Možná, kdyby jsme se objevili poblíž jejich rajónu, že by se přidaly?

Barča, Hanka, Alča a Petra (dnes Dvouletá) na Vizovických vrchách 2006

 

PODLE TOHO , KDE ČLOVĚK ŽIJE,  SE REKRUTUJÍ  AKTUÁLNÍ ČLENOVÉ

Když jsem byl v Jablonci po dvě léta (od vysvěcení na jáhna po 1 rok kněžství), tak jsem o Pařeztouru samozřejmě nemlčel. Ale jak už to bývá, první rok zachytí a zareaguje málokdo. Lidé jsou ještě ostražití, jakoby něco tušili... Ukazoval jsem mladým diapozitivy, které byly tehdy vzácností a promítání nás uvádělo přímo do přírody Malé Fatry v roce 2001. To byla nejkrásnější túra. Rok 2002 jsme dokonce šli Jizerskými horami, a Pařeztouráci spali na faře v Jablonci. V roce 2002 pořádal Pařeztour také putování do Žďáru n.S., kde bylo celostátní setkání mládeže a to už se ke mně a Lojzovcům přidal Tomáš z Jablonce, Lída z Liberce, jeden bořík z Mladé Boleslavi a jeden kluk z Turnova. Šli jsme pěšky přes Český ráj, Libici, něco vlakem (v Praze byly povodně), pěšky po Kutnohorsku, spali jsme na farách. Až v roce 2003 se přidal z Jablonce onen Tomáš, přezvaný Dochtor, (protože přednášel středověkou češtinu na VŠ). V roce 2004 se přidal ještě Jakub Kříž a Štěpán. Jenomže to už jsem zase já nebyl v Jablonci, další ročníky nic...

 

Andřej vytváří kolem sebe tzv "Gunter-family", skládající se z jeho ženy Katky a jeho neteře Barči. Občas, kvůli své pomalosti, mezi nimi končím i já.

Z Jirkova postupně začali přicházet zájemci v čele s ministrantem Ondrou- protože má v polsku strýca kněze Andřeje, začali jsme tak říkat i Ondrovi. První rok 2003 nešel nikdo. Rok 2004 šel Andřej a chodí dodnes! Od roku 2005 chodí Tonda Mácsodi, my mu říkáme Mačuda. Vícekrát chodily i děvčata: Kristýna (dokud bydlela v Jirkově) a Lenka ze Sušan. Do Polských Tater 2009 jely i Miluš s Kačkou a Katkou - jedinkrát. V roce 2010 začala chodit Barča, která chodí dodnes. V roce 2012 se přidala Andřejova žena Katka z Prahy a jirkovák Pepa Müller- tesař.

Z Chomutova je účast slabší. Poté, co tam Lojza dělá faráře od roku 2002, tak jednou v roce 2003 jela trojice Petr D., Áda a Tereza. Je fakt že ten rok byl dost brutální (Bukovské vrchy - země nikoho). Od roku 2005 jezdí Mája Šnajdrová dodnes. Ale má zálusk na vyšší hory než může nabídnout Pařeztour a 2x už byla na Kavkaze. Uvidíme, jak dlouho ji  v sestavě udržíme.

​

Mája je velmi rychlá a hbitá.

 

LOGO  S  PAŘEZEM

Pařez jako takový - zbytek stromu, bereme jako symbol pozitivních hodnot. I ze starého dřeva zase vzchází nový stromek, jak je to vidět v pralesních typech lesů. Dokonce i v knize knih - v Bibli - je zmínka o pařezu, "který jak ucítí vodu, pučí znovu"- zmínka o vyvoleném Božím lidu. V tom se vidíme my, kteří po krizích v terénu, nebo v životě, znovu nabíráme dech a (s pomocí Boží) jdeme dál. My přežijem všechno, spokojíme se s málem. Kdo je odchován Pařeztourem, ten je vychován pro život. (Aspoň doufám.) Tož tak.

 

PAŘEZTOURÁCKÁ  VLAJKA

V roce 2013 jsem dostal od manželů Kočových krásnou vlajku s nápisem Pařeztour. Trochu sice připomíná argentinskou, ale tam taky šli předkové mých příbuzných za prací před sto lety a viděl jsem ještě pohledy z La Plata, které posílali našim. Musím pro tuto vlajku najít využití, má i tunel, dá se navléct. To aby jsme zřídili vzpomínkovou místnost.

 

PAŘEZTOURÁCKÝ  ZPĚVNÍK

Vytvořili jsme také své zpěvníky, abychom nezapomněli nejrůznější hity z dob minulých. Chybí mu trochu aktualizace, ale jinak je dobrý. Bereme ho s sebou na Pařeztour či jiné soustředění, oslavy či pařby. Zpěvník je řazen abecedně a jsou v něm křesťanské i trampské písně. Smůla je, že jsou tam jen akordy ke kytaře, s notami jsme měli v tom roce 2001 ještě problémy. Asi 430 písniček je v silné vazbě, takže je odolný a v nouzi se hodí na spaní pod hlavu (v krajním nebezpečí byste s ním mohli ubít i medvěda).