Jarní vandr byl namířený do Českého ráje a zúčastnili se ho čtyři zkušení Pařeztouráci: Petr Juřica, Lojza Heger, Vojtěch Drahomír a Miroslav Dvouletí. Vandr se konal kolem 8.května, což byl jediný slunečný den a přes den se teplota vyšplhala na 15 stupňů Celsia. Přijeli jsme už v neděli večer 7.května do Malé Skály, která se nám při posledním vandříku velmi líbila. Zvláště její stále otevřená pivovarská restaurace. Předtím jsme navštívili výstavní Boučkův statek (roubenka), ale jednak byl plný lidí a jednak už měli zavírat. V další dny tam měla uzavřenou společnost nějaká parta... Proto jsme zamířili od auta, které jsme nechali na parkovišti u vlakového nádraží, směrem přes řeku Jizeru a do Maloskalského pivovárku. Tady jsme si dali pořádnou večeři a zapili to všemi druhy jejich piv. Jedenáctka i dvanáctka jsou dobré. Tmavá třináctka taky, i když tmavé piva moc nepijeme. No a když už byla tma jako v tmavé třináctce, tak jsme vylezli z hospody a při svitu měsíce jsme šli do kopce na patu Suchých skal. Šli jsme radši po hlavní silnici a svítili si baterkami. Díky nim jsme si našli dobrá místa na spaní mimo chráněné území a vyčkali příchodu slunce na druhý den.
Sváteční den jsme začali koštem domácích slivovic. V noci bylo asi nula stupňů. U vody Jizery -7 stupňů. My jsme naštěstí vystoupali trochu výš a spali jsme v lese. Na Suché skály se přicházíme podívat zblízka. Nešplháme nahoru jako horolezci, kteří tu mají boudu a připravená nouzová nosítka. Dalo by se možná po některých schůdcích, které vypadají jakože pro všechny. Netvoří však spojitou vyhlídkovou trasu a prý je nejlepší pohled na Suché skály od protějšího vrcholu Sokol. Tož to je výzva! Lezeme na vrchol bývalé stolové hory s nejvyšším vrcholem Sokol 562 m.n.m. (a vysílačem). Opravdu, už z menší výšky Sokola je nové odpočívadlo pro pěší turisty s krásným výhledem na vyčnívající Suché skály, které jsou šedobílé a vystupují ze zeleného lesa a nad nimi je sytě modrá květnová obloha. Nedivím se, že turistická známka, která byla vydaná k Suchým skalám, má pohled na logu právě od našeho místa. Tu jsme později koupili v Besedickém hladovém okénku.
Sokol je vrch, ze kterého je vyhlídka se zábradlím a na Suché skály se díváte víc zhora, takže vidíte i krajinu a kopce za nimi. Po obvodu rozpadajícího se kopce jsou zajímavé výchozy. My jsme zamířili do skalního bludiště s názvem Chléviště, kde bylo plno různých vyhlídek, soutěsek, skalních skrýší a vyhlídka s názvem "Kde domov můj". Tady ta trasa po žluté byla super. Jak přicházelo poledne, přibývalo na trase lidí, že jsme se tak tak míjeli. Dokonce lidé se psy a malými dětmi! No, místy se opravdu muselo dávat pozor, aby člověk nezahučel do propastí nebo průduchů. Tak jsme ještě šli kousek do skalní skrýše poblíž Sluje českých bratří a tam jsme sloužili provizorní bohoslužbu. Trochu začínalo pršet a ochladilo se. Lidé se psy zmizeli z lesa - najednou jsme tam byli sami.
Měli jsme žízeň a do noci bylo ještě daleko. Kromě Besedických skal, jak se to tu jmenuje, jsme chtěli zdolat ještě nějaké další, než půjdeme spát. Byla stejně slušná zima, pod deset stupňů, dalo se buď dívat v hospodě na hokej MS, nebo prostě jít a jít. Našli jsme v mapě v besedické hospodě, kde čepovali Krakonoše, místo s názvem Betlémské skály a vydali jsme se tam, jen co jsme si dali po štamprli něčeho ostřejšího. Zvečera se vyčasilo a my šli přes pole a osady Michovice a Betlémský mlýn - a ještě se zastavíme na jedno na Zrcadlové koze (chata u Jizery), kterou už známe z loňského vandru. Trochu se tu vyměnili majitelé. Dali jsme si guláš a svijanské pivo. Potkal nás nějaký pán na kole a šel s námi drahný kus cesty. Od Jizery jsme chtěli na noc vystoupat do skal a to se podařilo přes vísku Myšina a Záholice. Nikde nebyla vhodná hospoda na sledování hokeje ČR vs. Finsko a tak jsme šli až do Betlémských skal a kousek od Zdenčiny vyhlídky jsme to sledovali přes rádio. Naši hokejisté prohrávali, ale nakonec to otočili - jenže to už jsme únavou usnuli a dobrou zprávu se dozvěděli až od Vojtěcha ráno. Tak jsme to oslavili lokem dobré domácí slivovice.
Tento den 9.května jsme měli všichni celý volný, teda až na Petra, který musel po poledni na vlak směr Hranice na Moravě. My ostatní jsme jeli autem a mohli ještě využít odpoledne k auto-turistice. Tuto noc byla stejná zima kolem nuly, ale rychle jsme se rozešli a kochali se výhledem z Klokočích skal. Na jedné vyhlídce jsme snídali. Škoda, že tu byla taková zima. My jsme šli většinou v kraťasech. Vítr naštěstí mraky rozehnal a nás čekal hezký den. Sestoupili jsme klokočským průchodem do Klokočí a hledali autobus jak se dostat zpět na Malou Skálu. Nic nejelo a tak jdeme 8 km pěšky. Nejdříve podél skal kolem Husovy kaple vytesané ve skále a pak podél řeky Jizery. Jdeme po silnici a nikde žádné auta, prostě klídek. Lojza obdivuje bukové lesy. Procházíme pod hradem Zbirohy, kde jsme při loňském vandru spali. Opravují tu silnici. Petr původní vlak nestíhá a tak jdeme do Malé Skály do pivovarské hospody, která se stala naším zázemím. Tady prohlašujeme vandr za úspěšný.
Po odjezdu Petra na Moravu ještě zkoušíme autem vyjet na Kozákov. Vojta, který tu nikdy nebyl, obdivoval výhled odsud. Lojza si fotil sníh, který sem navál vítr od Jizerek. Jsou to jen jednotlivé vločky... Po cestě ještě zastavujeme v středověké restauraci Dětenice a dáváme si místní pivo a kafe. Také využíváme možnost k prohlídce místního zámku, který je do červena opravený s menším parkem (a dá se pronajmout...). Dříve zde byla škola pro zahradníky. Ještě dříve to byl zámek nějakého Maltézského rytíře a ještě dříve patřil Valdštejnům. Víc už si nepamatujem. Díky Bohu za hezký vandr a za to že jsme přežili. (zapsal Pařez) (prohlédněte si i fotogalerii níže)