Naše pařeztourácká expedice byla zahájena na Velehradě. Zde si mohla většina účastníků vyzkoušet stavění stanů na zahradě sester cyrilometodějek. Díky nočnímu dešti jsme mohli vychytávat i jejich různé nedostatky. Ve středu 6.7. jsme vyjížděli ze Starého Města u Uherského Hradiště směr Orava. Celkem nás jelo 19 osob. Vedúcí cestovní kanceláře Mirek Dvouletý alias Pařez, dále jeho bráchové Lukáš (Kuře) a Bratr Vojtěch. Z Jirkova Ondra (Andřej), Kristýna a Tonda, zvaný Mačuda. Z Chomutova Lojza a Mája. Dále čehúni Irma, Maruška a Ida. Z Moravanů zde byli Štěpán Šimon, zvaný Somálec, Zbyňa Majkút (webmaster), Luboš – inženýr a doktor v jedné osobě, Martin, zvaný Alfi a nováček Petr z Brna. Z okruhu hraničářů vynikal svým hýkáním Petr Juřica. Dále kytarista Tomáš zvaný Gunguliš a Honza „Zajac“ Zajíček.
Po cestě na Slovensko se celkem nic nestalo, až nato, že nechtěli pustit Juřicu, jelikož měl prošlý pas a kromě papírů na záchod neměl s sebou žádné jiné. Nakonec se nám podařilo slovenskou kontrolorku ukecat. Museli jsme ale slíbit, že nebude na Slovensku moc hýkat nebo dělat ostudu, a po Pařeztouru bude rychlo pelášit dom. Do Dolného Kubína jsme přijeli v dobrém čase. Bylo kolem půl páté odpoledne. Dalo se ještě ujít slušný kus cesty. Ovšem my jsme potřebovali ještě volačo přikúpit a navíc pršelo, tož jsme zapadli do nejbližšího obchodu. Posilněni plechovkovým Corgoněm a pareným sýrom jsme se vydali do hor. Nejdříve ovšem jsme si dali čísla, jak je naším dobrým zvykem. Jedničkou nebyl nikdo jiný než Štěpa Šimon. Naším cílem bylo dostat se na hřeben Oravské Magury, což je jedno z pohoří na Oravě – poměrně dobře schůdné – ovšem za sucha!!!
Bohu díky se trochu vyčasilo, ale po předchozích deštích bylo podhůří přeměněno na jednu velkou blátivou skluzavku. Vrchol hřebene nám pořád zůstával skryt v mracích. Nicméně po pár metrech stoupání jsme přece jenom měli dost hezký výhled na město i na okolní hory, zvláště na Chočské vrchy se skalnatým vrcholem Veľkého Choče. Ovšem, se svými představami o pohodovém vandrování, jsme se museli rozloučit. Na Pikule jsme zjistili, že tento den už hřeben nedosáhneme – na chatu pod Kubínskou hoľou je to ještě 6,5 km a bylo už 19.00 hodin. Boty jsme měli jako blátivá kopýtka.
Rozhodli jsme se, že přespíme poblíž sezónní chaty Koliesko. Po cestě se k nám pridala mačka – malé kotě, které mělo hlad a třáslo se zimou. Kristýna mu na noc poskytla azyl ve svém stanu. Zbyňa našel na strmém svahu na spaní krásnou rovinku a dostal za to bod. Tady jsme rozdělali své stany. Zajac, Mačuda a Adřej si zalezli do přístřešku chaty. Mohli si zde také dobíjet své mobily či pouštět rádio, neboť venkovní el.zásuvky byly kupodivu pod proudem. Večer jsme slavili první mši svatou na horách – sloužili ji, jako po celou dobu – brat Parez a brat Lolo. Naše modlitby za hezké počasí byly dost vroucí, neboť jen pár desítek metrů nad námi se válely těžké mraky, ze kterých mohlo každou chvíli pršet.
Naštěstí v noci nepršelo. Ráno byl stav počasí identický s večerem. Trochu předčasně nás vzbudili lesní dělníci, kteří šli kolem do práce – „do hory“ a hlasitě hýkali. V noci Pařez chrápal a nad ránem mačka mňaukala. Vzpamatovali jsme se tedy štamprlou slivovice a hned bylo veseleji. To jsme ale netušili, jaký výšlap nás čeká. Před odchodem jsme si ještě v nedaleké studánce nabrali vody a hurá na vrchol. Všechny těšil Pařezův výrok, že pod vrcholem Minčolu je hospoda, kde zapadnem a nevylezem odtud, dokud se nevyjasní – aby byl z Minčolu barjaký výhled. Minčol je totiž nejvyšší hora naší hřebenovky – 1396 m.n.m. Tato věta byla jakousi „krabičkou poslední záchrany“ pro stoupající členy Pařeztouru, neboť stoupání bylo nejen vražedné, ale i blátivé. Svah byl téměř nepokořitelný. Navíc nešlo vidět, než na pár metrů nad sebou z důvodu silné mlhy. Nic depresivnějšího si nelze představit. Byl to vskutku nekonečný příběh – konce jsme neviděli a každou chvíli jsme ujížděli po blátě zpět dolů. Ale i v těchto chvílích měl Šimon po ruce své taškařice – v láhvi od vody nabízel unaveným svahorům občerstvení – jaké však bylo jejich překvapení – když se zplna napili – slivovice!
A tak se nám postupně všem podařilo vyškrábat se k chatě pod Minčolem. Zaslouženě jsme zde zabačovali. Museli jsme si však očistit boty. Někteří, jako Šimon, to řešili rovnou na boso. To se pak ukázalo jako šikovnější při tancích, které před barem vedl převážně Šimon – ať už na motivy lidové (hodové) či zcela moderní. Gunguliš vytahl kytaru a už se pařilo a hýkalo.
Žánry se střídaly, jako se střídali kytaristi – Zbyňa, Gunguliš a Pařez. Pivo – Zlatý bažant – nám dávalo křídla a bylinná Dämenovka také bodla. A opravdu – jako bysme tím hlučným hýkáním a zpěvem přivolali slunce. Hostinský musel kapitulovat. Říkal, že takové počasí většinou vydrží tři dni a nám se vyčasilo za půl dne. Bohu díky! Zlatým bažantem okřídleni, jsme vyletěli poslední metry na jasný vrchol Minčolu. Kochali jsme se překrásným výhledem na okolní horstva – Chočské vrchy, Skorušinské vrchy, Velkou Fatru a Malou Fatru (zde jsme poznali nám známý Rozsutec a Velký Kriváň).
Celé stráně byly posety jakýmsi fialovým vysokým kvítkem. Byla to nádhera. Ani zdatný zahradník Juřica ho nerozpoznal. Ale to nevadí, květena zdejších luk byla opravdu výjimečná a nádherná. Možná, že nejhezčí ze všech Pařeztourů. Šimon měl tolik energie, že běhal po svahu sem a tam. Vynesl dokonce nahoru batoh Kristýně a vzápětí i ji samotnou. Jiní tolik energie neměli.. Krásný výhled nám však při finálním výstupu velmi pomohl.
Tonda Mačuda, Lukáš a Zbyňa dostali bod za dobytí vrcholu. Nahoře jsme si vařili jídlo, odpočívali, jen tak pohýkávali a slunili se. Poté, co byl nalezen a vzbuzen Pařez, který se zašil do jedné drevené chyže, mohli jsme vyrazit dál. Cesta byla teď pohodová, rozhled byl na všechny strany, hřeben už byl jakž takž vysušen od vody a stoupání bylo minimální. Přes jedno horské sedlo jsme se zhoupli na druhý vrchol – Kubínskou hoľu, která se tyčí nad Dolným Kubínem (1346 m.). I tady jsme vychutnávali krásné horské prostředí. Byli jsme i zvědaví na zmije, které tu měly být a mohly teď za slunka vylézat. Zvláště, když jsme se váleli v borůvčí. Zmije jsme ale viděli až další den. Šli jsme dál po hřebenu, chvílemi kosodřevinou, chvílemi zakrslými smrky, přes další vrcholky Čierny vrch (1319 m.) a Dva pne (1204 m.). Na jedné louce se nám otevřel výhled na levou stranu hřbetu – na Oravskou kotlinu a Oravské Beskydy.
Byl tak hezký, že jsme si řekli – pro dnešek dost – a zabačovali tak, abychom mohli mít na očích široké louky, pastviny a hory. Když rozděláme stany, slavíme mšu svatú. Kytaristi se při mších střídají – Gunguliš, Zbyňa, Luboš, Mája. Za jejich službu jim patří dík. Při mši na louce jsme byli málem sežráni od kousavých much. Po mši zase odletěly pryč.
Pak ležíme a kocháme se výhledem na Hornou Oravu. Z Oravských Beskyd se nejvíc vyjímaly dva nejvyšší vrcholy Pilsko (1557 m.) a Babia hora (1725 m.), což jsou hraniční kopce s Polskem. Tonda Mačuda tam jako jediný z nás byl, neboť má příbuzné na Horní Oravě, tož nám o tem vykládal. Juřica s Gungulišem mezitím odběhli hledat a vyhrabkat studánku.
Tonda Mačuda a Andřej jsou jediní z nás, kteří se rozhodli spát pod širákem po celou dobu. Tentokrát našli útulek pod obrovským smrkem na horním okraji louky, kde je rozprostřeno naše stanové městečko. Je to dost riskantní, neboť vidíme opodál na obloze bouřkové mraky. V noci trochu sprchlo, ale dalo se to přežít. Ráno vidíme dole v kotlině inverzní jev - moře z mraků, které přikrylo vesničky a cíp Oravské přehrady, nad ním se tyčí jasné hory. Krásný pohled. Během rána se „moře“ vypařuje a všechno zaplavují sluneční paprsky. Také vidíme před sebou na konci hřebene vysílač kopce Magurka, který je posledním kopcem naší cesty a který se tyčí nad jižním okrajem Oravské přehrady. Tam ale dnes ještě nepůjdem, byť bychom tam byli schopni dorazit. Uděláme si malou odbočku – navštívit slavný Oravský hrad.
Ráno se nám z louky nechce, ale na slunci je brzy poměrně horko, a tak ti z nás, kteří mají radši lesní chládek, vyrážejí na dopolední část cesty a ztrácejí se v smrčinách. Naše cesta vede přes kótu 1160 m. a vrchol Príslop (1032 m.) do sedla Príslop. Sedlem prochází napříč silnice a také je tu motorest. To je super. Doplňujeme energii prostřednictvím lahvového Martiner beer a kávy. Vojta si oblíbil Dämenovku.
Také doplňujeme vodu. Když se tu všichni scházíme, určujeme plán další cesty. Musíme sejít do Oravského Podzámku. Buďto po silnici, kde je velký provoz, ale je kratší, nebo po okolních lesních cestách. Většina jde po vedlejších cestách – odměnou za to byla velká tlustá zmije (jedovatá), jež se opalovala uprostřed cesty. Šimon, Alfi a někteří další šli po silnici a „odměnou“ byly jen odřené a doráňané nohy, když si zkracovali cestu v serpentinách.
Již zdálky vidíme Oravský hrad, jak se tyčí na osamělé strmé skále uprostřed údolí řeky Oravy. Je to jako v pohádce. V zmenárni vyměníme nějaké ty peňážky, aby bylo na kulturu a kupujeme lístky na hrad. Hrad je to veliký, prohlídka trvá hodinu a půl. Součástí prohlídky je i historický divadelní výstup s mečováním, dobová hudba atd. Na jednom z obrazů posledních pánů hradu poznáváme Tondu Mačudu. Asi je skrytým dědicem oravského panství (?!). Mačuda se nezdá.
Po prohlídce se setkáváme s třemi kulturními barbary, kteří odmítli pozvání do hradu. V hospodě pod hradem mají kryté venkovní posezení. Dáváme si různá slovenská jídla, např. oravské zemiaky s bryndzou a slaninou. K tomu čapovaný Topvar 12°. Tady to znovu rozjíždíme. Gunguliš hraje na kytaru a Šimon vybrnkává na žebra (rebra).
Čas běží a musíme opustit výčap, abysme našli někde ubytování, než se setmí. Stoupáme sice prudkým, ale ne dlouhým kopcem nad Oravský Podzámok. Máme teď vesnici i hrad jako na dlani. Tady máme mši svatou. Pak se ubytováváme a rozděláváme oheň. Dnes bude táborák. Alfi koupil špekáčky (lepší než české!) a s Vojtou ještě běželi pro nějaké lahvátory. Získali za to po bodu. U ohně se představujeme a sdělujeme si, co se nového za ten rok stalo. Hezké posezení zakončujeme kolem půlnoci.
Ráno běží rychlý Šimon do vesnice doplnit zásoby vody s flaškama nás všech. Získává za to další cenné body. Něco přinesl také Juřica s Gungulišem. Pak už odcházíme do druhého nejhoršího stoupání našeho vandru. Nejenže stoupání nemá konce, ale navíc začíná po provokativním krápání hustě pršet. Do toho se ztrácejí, díky špatnému značení modré, někteří členové Pařeztouru. Čekáme se na hřebenu na Javorovém vrchu (1060 m.). Dáváme po štamprli.
Čekáním na zbloudilé se vše protahuje a tak ti, kteří dorazili jako první a jsou mokří, jsou již prochlazení a musí konzumovat stále více slivovice. Proto se rozhodujeme jít dál po skupinách, a to tak, aby vždycky aspoň jedna čekala na druhou a vědělo se, kam se má jít. Cesta se nám komplikuje také díky mnoha stromům, které leží v cestě a nedají se jen tak obejít. Připadáme si místy jako na vojenském cvičení. V dešti, v pláštěnkách, s batohy na zádech se plazíme pod kmeny stromů, nebo je těžkopádně přelézáme. (Ale pro strach máme zatím uděláno, slivovice je dost.)
V dešti se nedá nic jiného dělat, než jít a jít. Nebo spát ve stanu. Hospoda tu není. Proto volíme první variantu a jdeme po hřebenovce dál směrem k Oravské přehradě. Přecházíme přes vrcholy Čistý grůň (1082 m.), Prípor (1106 m.) a Šubovka (1127 m.) na Budín (1222 m.), což je nejvyšší vrchol severní části Oravské Magury.
Tady byl původní plán spát. Ale není tu ani plánovaný výhled do okolí, ani místo na spaní. Zato je tu svatý obrázek a v něm tajná skříňka a v ní - vrcholová kniha. Svatý obrázek tu nechali postavit skauti z vděčnosti za pomoc Boží při lapáliích s počasím. Gunguliš – náš zapisovatel vrcholových knih – zapisuje náš výkon. Pořád nám ještě chybí Zbyňa Majkut a Andřej. Dáváme pod svatý obrázek vzkaz. Na zemi před svatým obrázkem jsme našli jiný vzkaz: dvě písmena VM a šipka – poskládané ze smrkových šišek. Tomu ale nerozumíme. (Ovšem byl to skutečně vzkaz od Zbyni – Velkého Medvěda). Pokračujeme tedy dál po červené značce a nalézáme – Andřejovo hnízdo! Zrovna se hrabal zpod svého přístřešku. Mysleli jsme, že je to medojed, ale pak si skládal celtu – tož to byl Ondra.
Scházíme do sedla pod Magurkou. Tady rozbíjíme tábor. Vojta, Lukáš a Tonda Mačuda nám mizí v dáli. Údajně jdou hledat Zbyňu. Ale my víme, že cítili blízkost piva na břehu Oravské priehrady. Se Zbyňou se skutečně nepotkali a každý si šel (pil) svou cestou. Ostatních 15 zůstalo ještě tuto noc v horách, abychom si je užili. Večer přestalo pršet, i když mlha byla pořád – byli jsme v mracích. Mali sme svätú omšu a povečerali sme. Když jsme rozdělali oheň, tož zas začalo krápat. Nad ránem se rozpršelo silně. Andřej svůj přístřešek neopustil. Začínalo nedělní ráno. Tož to si přispíme. Vstávali jsme asi v 10.00 hodin. Prokřehlý Andřej už několikrát proběhl spícím táborem. Uvařil si čínskou polévku a také zjistil, že má tři konzervy zkažené.
Po budíčku jsme slavili nedělní mši svatou. Měli jsme štěstí – přestalo pršet. Ale jen, co jsme vytáhli paty ze základního tábora, rozpršelo se znovu. To byla škoda, protože jsme šplhali na Magurku a tam jsme se chtěli podívat z vysílače po okolí. Bylo to již domluveno. Místo toho jsme na místě vysílač tak tak, že vůbec viděli. To ty husté mraky, které se usadili na hřebenu a nechtěly se hnout. Tož si zase předáváme štafetu v setkávání na Magurce a postupně odcházíme dolů. Magurka (1107 m.) byl poslední kopec naší oravské hřebenovky. Teď už směřujeme přes Prehaliny dolů do Slanické Osady, kde je břeh Oravské přehrady. Cesta dolů blatem byla jak o přeshubu. Andřej a Pařez sebou pěkně lištili.
U Oravské přehrady zjišťujem, že to na koupání nebude a tak si dáváme po štamprli slivovice na zahřátí. Šimon se kasá, že do vody přesto skočí. Na přehradě se nalézá ostrůvek a na něm stojí kostel. Na ostrov jezdí hezká výletní loď. Tož se jdem taky svézt. Tato největší přehrada na Slovensku vznikla zatopením několika vesnic – Slanický ostrov s kostelem bylo vlastně původně návrší s kostelem a hřbitovem. Dnes je zde instalována výstava lidové tvorby – zobrazení svatých – ze dřeva, kamene, na skle, atd. Říkají tomu: ostrov umenia. Šimon pak vlezl do jiné lodi – mnohem větší – která přijela z Námestova. Mysleli jsme, že nás opouští, ale on ten Šimon se chtěl jen na ní vyfotit, vylezl až na střechu – a když se ujistil, že jsme ho několikrát obdivně vyfotili, spokojeně zase slezl a vrátil se k nám.
V hospodě u břehu jsme se občerstvili a trochu zapařili na kytary. Hostinský měl dvě v šenku, tož zvučely kytary tři. Dali jsme si dobrou zelnou (kapustovou) a gulášovou polévku. Tož teď nám zůstal poslední úkol – dostat se do Tvrdošína, kde byl cíl naší výpravy. Bylo to asi 10 km. Pěšky se nám moc nechtělo, navíc začalo zase krápat. Tož byl vydán rozkaz – stopem do Tvrdošína! Hostinský tvrdil, že nás nikdo nevezme, ať tam zůstanem. Netušil, že během 20 minut se podaří všem odjet! Lolovi a Irmě se stačilo krátce pomodlit a už měli taxi. Pařez nečekal vůbec. Nejhorší cestu měl Luboš s Idou a Maruškou, když je vzal ožralý řidič. Bezstarostné stopování se změnilo v adrenalinový sport. Měli jsme vskutku štěstí i v tom, že jsme se v Tvrdošíně všecí našli – aj Zbyňa, aj Vojta s Lukášem a Mačudou.
Tak šťastně skončilo asi 50 km našeho pěšího putování za krásami Oravy. Poslední den jsme vyplnili návštěvou termálných kúpelí v Oravici. Za tento tip dostal Bratr Vojtěch 10 bodů. Voda byla teplá asi 35° a venku bylo 17°C. Samozřejmě, že jsme si pěkně rochnili. K tomu ještě všude kolem byly krásné hory. Po kúpeli jsme zašli do jedné horské chaty na již tradiční vyprážaný syr a pivo. Tím jsme – za velkého hýkání a podivu hostů -slavnostně završili tuto akci a vyhlásili letní Pařeztour za vydařený a skončený.
napsal: Pařez
Komentáře
Přidat komentář