S CK Pařeztour kolem světa (aneb Jeseníky - druhá štace)
Jak jistě víte, v roce 1997 pořádala cestovní kancelář Pařeztour přechod přes nejvyšší vrcholy Jeseníků. Jelikož měla akce velký úspěch, byla naplánovana „druhá štace", ve které by se mělo projít zbylou částí Jeseníků plus ještě něco navíc - zbydou-li síly. A tak v létě roku 1998 nastupuje jedenáct dobrovolných turistů, aby si změřilo své síly s velikány Jeseníků a Orlických hor. Vedle loňských borců Šimona – Somálca, Pařeza, Tomáša – Čerta, Petra Juřice a Tomáša zvaného Mountfield, to byli další nadějní turisté: Blažej, Kamil zvaný Houmr. Radek zvaný Gabroško, Aleš, Tonda Tylšar a Eva - jediná žena výpravy. Od všech kluků sklidila uznání za předvedený výkon.
l.den - den drsného nástupu
Druhou štaci jsme zahájili na pohoří Králického Sněžníku. Vyšli jsme z dědiny, která se jmenuje Stříbrnice. Tam jsme ještě nakoupili poslední zásoby a také pohledy. Pohledy si navzájem podepisujem a hážeme je do schránky. Doufáme, že nepřijdou jako loni až v listopadu!
Pak už jsme sloupali lesem při břehu divoké horské říčky, která se tu po kaskádách valí z hor a dál přes lyžařskou sjezdovku. U turistické chaty jsme přelezli na asfaltovou cestu a po ní serpentinama pořád nahoru. Některý jedinec začínal odpadat. Byl to Tomáš zvaný Čert. Ležel dokonce na zádech i s batohem uprostřed silnice. Moc si naložit batoh a včíl ho nemohl unést. Tak už to bývá. Ale je to dobré, máme dovolené 4% ztrát. Tomáš se však z pohledních sil vzpamatoval a klopýtal dál za vzdalující se skupinou. Takže zase je nás plný počet, leda kromě Evy - ta se k nám má přidat až zítra večer v Mládkově.
V prudkém sloupání nasadil Somálec kruté, až vražedné tempo - stejné jakým udivoval své spoluchodce vloni. Somálci majou hodně síly. K tomu sluníčko svítí jako ďas, takže za chvílu z nás leje jak z volů. Při chůzi pozorují staří gardisti v dálce hlavní hřeben Jeseníků, kterýžto zdolávali minulé léto. Mlhavě je viděl i nejvyšší hora - Praděd 1491 m.n.m. Pozorování se neúčastní ze staré gardy jen Somálec, který sleduje jen svou cestu a pádí pařez nepařez.
Pařeza v orientaci matou trochu značky (šipky z klacíků a kamení), které tu zanechali skautíci při jedné ze svých bojových her. Ale neomylný instinkt mu nakonec radí správně - pořád do kopce - pořád do kopce,.,. Pod Sněžníkem se zatím turistická stezka přiblížila na pár metru polským hranicím. A za hranicemi - krásné borůvky........ Šimon neváhá a s ostatními, kteří stačili jeho tempu, se vrháza čáru. Až za notnou chvíli přichází zbytek tlupy. Gabroško už má hubu fialovou od borůvek. Někteří borci se omočením smrčku za hranicemi snaží zvětšit teritorium českého státu - pochybuji ale, že to bude zapsáno do pozemkové knihy. Asi by z toho byla jen mezistátní politická krize. A tak o jménech těchto hrdinů radši pomlčíme.
Jdeme dál, vystupujeme nad pásmo lesa. Už je kolem nás jen hustá tráva, kterou silný vítr učesává hned na jednu stranu, hned na druhou. Opravdu tu dost vyfukuje. Rovněž už jde pěkně vidět na všechny strany.
Blížíme se k vrcholu. A tu narážíme - ne suda - ale na pramen. Pramen řeky, která dala moravské zemi jméno. Koštujeme jakou má Morava chuť. Jo, tož tady sa ešče pit dá. Mountfield ale tvrdí, že je to Bečva. Odsud jdem pak ještě trochu výš, kde nás čeká nejvyšší vrchol celé túry - Kralický Sněžník 1424 m.n.v.
Na vrcholu je hromada kamení a na ní velký dřevěný kříž. Šimon vybíhá ke kříži jako první a získává tak bod. Pak se tam štracháme aj my. U kříža se modlíme Anděl Páně a potom se kocháme výhledem. Blažej má pro tuto slavnostní chvíli malé překvapení - šampus !!! Cizí turisté si mnou překvapeně oči a navzájem se štípají. Pak jen naprázdno polykají, když se musí dívat, jak popíjíme.
Ještě si děláme hromadnou fotku. A pozor, máme tu první zranění. Peťa Juřica, zvaný Zvířena má foťák se samospouští. Pokládá jej na hromadu sutě a spouští, pak musí rychle k nám, ale ouha - zakopává a padá na ostrý kámen. (Trochu to s tím šampusem přehnal.)
Naštěstí je teprve první den - náplastí máme ještě dost. Pro jistotu však zabavujeme Peťovi vinný střik domácí výroby, který vydával jen za neškodnou rybízovou šťávu.
Chvíli zkoumáme trojmezník, který označoval hranice území Polska, Čech a Moravy a potom už scházíme na hřeben o 100 m nižší a po něm jdeme až do setmění. Cesta je povětšinu velmi špatná až ošklivá. Jsou tu nechutné močály a potoky tu pramení přes cestu. K tomu si ještě Juřica roztrhl karimatku o jakousi haluz, když sa toťkaj vyhýbal bažině. Na to, že 14 dní nepršelo, je tu docela mokro.
Když se stmívá, začíná už mužstvo reptat, i když zatím jen potichu. Scházíme z hor do údolí. Tady se upíchnem. V údolí leží zapadlá víska. Je tu jedna zajímavost. Kostel, který je přestavěn na obytný dům, co dům - téměř vilu! Blažej se rozpomíná, že to viděl kdysi v televizi. Před usnutím se ještě pod břízou modlíme a děkujem Bohu, že jsme toto přežili. Zuby si čistíme štamprlou slivovice. Je už pěkná kosa.
2.den - den sváteční
Ráno nás budijou krávy Milky, které nabíhají na pastvu na protější stráni a strašně při tom lomozí zvoncama a bučí (asi takhle: Mů.bimbam.můů.mů.bim.mů bimbambimbam). Na zahřátí si dáváme slivovicu.
Dneska je neděla, náš cíl je poutní kostel na Hoře Matky Boží u Králík. Po cestě jdeme přes dědinu Malá Morava - jak ve správné komunistické dědině -tu majou v nedělu otevřený obchod. Nakupujeme hlavně pečivo, zase se začíná dělat vedro. Čekáme ještě na Blažeja, který si odskočil aklimatizovat se. Kdybyste tomu termínu nerozuměli, optejte se Blažeja.
Jdeme dál. Po cestě přecházíme přes pastviny s krávama. Všady okolo nás jsou dráty s elektrikou. Některé naše odvážlivce už pokopaly. Mosíme také tu a tam dráty podlézt. S batohama na zádech je to dobrá sranda. Přecházíme jednu pastvinu za druhou a cesta je pořád do kopca. Tomáš už zase zaostává, odstup je už hrozivý. Už nemůže. V zoufalství dal na naše volání : „Zahoď grumbíry !". Zahodil teda brambory, ale když už měl otevřený batoh, tak zahodil i mrkev, masové konzervy a jedenáct paštik. Pak už nás dohonil. Věci jsme tam už nechali. Bude to pro baču hezký Mikuláš.
Na poutním místě jdeme nejprve na mši a potom regenerujeme organismus v restauraci poutnického domu. Na louce sušíme provlhlé spacáky. Poutní místo je to opravdu velké. Také tu z pramene nabíráme vodu do flašek. Před odchodem ještě modlitbou Anděl Páně prosíme Pannu Marii o ochranu na dalších cestách. Dál směřuje naše nedělní odpočinková cesta dolů, do Králíků. Šimon vede údernou skupinu, která odvážně sbíhá kopec až do města.
V Králíkách posíláme Juřicu, ať jde zjistit vlakový spoj do Mladkova a sami odcházíme na místní koupaliště, trošku si zacákat. Voda v bazéně je však pro některého z nás příliš studená a tak Štěpa uléhá aspoň do odtokového járku, kde je voda o poznání teplejší. Pak tu Štěpa tak trochu řádil. Skákal do vody a chytl pod vodou jednu místní děvčicu za nohu. Ta vzkřikla a byl z toho malý incident. Raději jsme Štěpu uklidili do stánku s občerstvením. Vše dobře dopadlo, pak i Juřica se na pět minut smočil, a odcházíme směr Mladkov.
V Mládkově jsme na vlakové zastávce čekali na příjezd Evy. Čekání bylo dlouhé. Starší členové výpravy začali podřimovat, ale mladí naopak, začali kout pikle. Houmr, povzbuzován Gabroškem, Čertem a Blažejem, rozvázal spícímu Šimonovi botu a vyvázal úplně jednu šňůrku. A potom ho vzbudili. Simon zuřil a běhal v ponožkách po zastávce a honil ty pařeze. Podařilo se mu docela dost polet Gabroška vodou z poutního místa. Tu už musela zasáhnout paní výpravčí a uklidnit bosého Šimona a hordu opodál stojících povykujících mládenců. Pařez to už nevydržel a zavelel odchod z nádraží, aby nebyla ještě větší ostuda. Na nádraží zostál jenom Štěpa, ostatní jsme šli čekat do hospody.
Byla to hrozná hospoda. Mohla by se přejmenovat na „Hospoda u zpomaleného filmu". Každý z nás tu získal Bobříka trpělivosti. Číšnica hrála s chlapama kulečník a chlap u pípy se furt kdesi zašíval. Tož teda, tady jsme se seznámili s Evou, Tondovou kámoškou, vypili jsme něco symbolického a vyrazili na stmívající se cestu.
Vyškrábali jsme se při lyžařském vleku na veliký kopec a na něm jsme objevili vojenský bunkr. Dveře byly vyvalené a tak jsme ho pořádně prozkoumali.
Houmr, který se hlásí na vojenskou střední školu prohlásil, že v něm musí přenocovat. Přidali se k němu ještě dva vojensky založení lidé -Gabroško, který má doma maskáčovou soupravu a kanady, a ještě Blažej, který se v pohodě umí zakopávat do země jenom s nožem přežití. O půlnoci k nim dolezl ještě Pařez, který při spaní sjížděl z meze na cestu a nepřál si, aby mu ráno přejel Lojza s traktorem přes nohy.
3.den - den turistický
Ráno jsme dorazili Bechera, kterého Eva přivezla na seznámení. Ti co spali venku, sušili mokré spacáky, protože v noci byla strašná rosa. Navařili jsme si trochu chutné polévky ze sáčka a taky kafíčko a pak už scházíme z kopce směr Zemská brána a Orlické hory. V tomto okamžiku druhé štace přecházáme z Jeseníků do Orlických hor.
Jdeme část cesty po silnici, tu nás předjíždějí kolony cyklistů na horácích a s přilbami na hlavách. Zdravíme je potleskem a pokřikem. Abysme je povzbudili, když těžce vyjížděli náš kopec, lehli jsme si na zem a dělali jsme, že už nemožem. Někteří z nás se pokoušeli i stopovat. Štěpa Šimon zkoušel vyměnit svůj bágl za rychlejší kolo. Ale neuspěl.
Na Zemské bráně vyhrál Štěpa rozhodujících 30 bodů. Odhodlal se vydržet ve vodě ledové horské řeky přes 10 sekund, a to zalezený až po krk. K údivu všech nás, kteří jsme se na to dívali z uctivé vzdálenosti z kamenného mosta. Somálec ve vodě nejen vydržel oněch dlouhých, ale pro něj trapných 10 sekund, ale začal po seznámení s vodou dokonce v horském proudu plaval sem a tam. Měl sice trochu problémy - málem ho odnesl proud, ale Štěpa nezaváhal a zachytil se na velkém balvanu. Somálci jsou otužilí..!
Pak jsme šli dál a cestu nám lemovala spousta pěchotních bunkrů. Až jsme došli k pevnosti Hanička, ale prohlídka nebyla možná, jelikož byl zavírací den. Tímto se CK Pařeztour omlouvá všem účastníkům za způsobené nepříjemnosti. Houmr se jal prozkoumávat okolí tohoto střeženého objektu. Při předchozí aklimatizaci si všiml v lese těžkých deklů do podzemí ! Našel však jenom slepou chodbu. Podle větracích komínů musí být podzemí Haničky obrovské.
Šli jsme tedy dál. U studánky jsme celí vyprahlí nabírali vodu, když tu se řítil lesní cestou Indián Jones se svým džípem. Než jsme se vzpamatovali byl pryč. Ale za chvíli slyšíme opět burácení motoru. Indián Jones se vrací! Gabroško a Tonda si stoupli do cesty a chtějí se pokusit Indiána Jonese stopnout. A daří se to! K nim ještě nakládáme Evu a všechny bágle. Gabroško pak dostává za nápad bod. Když Indián Jones zmizel i s nákladem v prachu lesní cesty, všimli jsme si. že Štěpův batoh jsme nenaložili. Tak jsme aspoň Štěpovi uznale poklepali na rameno, že je borec a zlehka jsme vykročili ve stopách kol.
Za dva kilometry - pod Anenským vrchem jsme našli naše vyložené kamarády a batohy. Šli jsme se ještě podívat na Anenský vrch, kde je taky jedna z pevnůstek a hezký výhled na Kralický Sněžník. A ejhle -je tu Indián Jones !! A ještě nějací trempíci s ním. Gabroško požádal Indiána Jonese o prohlídku zamčeného bunkru a o zasvěcený výklad. Indián ochotně vyhověl. Snaží se tu s partou všechno opravit a vybavit původním inventářem. Indián Jones nám ještě poradil, který další bunkr po cestě stojí za prohlídku. Navštívili jsme ho tedy. Byl už z části vybavený a měl i okno s mříží na minomet. Obe prohlídky byly velice pěkné. Bohu díky. Tímto se CK Pařeztour snaží trochu vyrovnat neúspěch na Haničce.
Ještě chvíli chůze po pěkném hřebenu Orlických hor a už tu byl cíl dnešní pouti - Pěticestí -1005 m.n.v. Tady u macatého kamenného stolu jsme si začali rozdělávat své bufety. Podívali jsme se následně na hezký západ slunka a už jsme se vrhli olamoval větve stromům. Proč? Abysme si vytvořili hotelové pokoje pod hustým smrkáčím. Srnky a drobná zvířena zděšeně prchaly, bylo slyšet jen sekání nožů a praskot haluzí.
Jelikož se rychle v horách ochlazuje, zalezli jsme brzo do spacáků. Tu se Gabroško ukázal v pravém světle. Pařez mu odmítl jeho dávku slivovice a Gabroško strašně zuřil. Začaly se objevovat abstinenční příznaky - klepaly se mu ruce a zvýšila se agresivita. Musel se s tím ale smířit, Pařez mu nenalil. Až ráno - a Gabroško zase nabyl dřívější pohody. Dali jsme pak Gabroškovi přezdívku „bojovník za práva 15 letých absťáků.". To mu zůstalo po celý puťák, i když Gabroško říkal, že už je to staré. Ale už dost, nechme Gabroška.
4.den - den nejvyšších vrcholů
Noc byla jak v pěti hvězdičkovém hotelu „Širák" a už je tu nový krásný den. Rosa vůbec nepadla a hned po rozednění se otepluje. Vaříme něco chutného k snídani a vycházíme z lesa na cestu. Po červené značce pokračujem v hřebenovce, míjíme hezkou Kunštátskou kapli, pak ale vyschlou studánku, kde jsme měli brát vodu. Mnohým povadl úsměv, neboť předtím po cestě na Pařezovou radu - všechnu vodu vypili. Pařez však tušil něco lepšího. Vskutku, asi za 3 km se před námi objevil přístřešek horské služby, ve kterém prodávali lahváče a sodovky. Kluci utíkali jak šílení. Zas to vypadalo, že vyhraje rychlý Somálec, ale v rozhodující chvíli zakopl a natáhl se jak dlouhý tak „široký". Toho využil Blažej a Čert a ještě zrychlili. Šimon tak doběhl až třetí.
Pak jsme vystoupili na nejvyšší vrchol Orlických hor - na Velkou Deštnou -1115 m.n.v. Na rozhledně vrcholu byl první Blažej a tak získal bod. Byl tam taky jeden pán s kamerou a filmoval si nás jak se cpeme na rozhlednu. Byl překvapen, když viděl, kolik lidí se může na takovou chatrnou rozhlednu vejít.
Z Velké Deštné směřovaly naše kroky na Šerlich, kde jsme chtěli poobědvat. Cesta šla dolů, a tak se lepším borcom zdálo nudné scházet kopec pomalou chůzí, a s radostí se rozběhli A Štěpa první. Když tak pádili dolů, míjeli skupinu z dětského tábora. Děti se podivovaly, cože to je za závod. Houmr, který zrovna utíkal okolo, jim za běhu křičel, že je to „Závod kdo chytne Šimona". „A kdo je to ten Šimon", se ptaly děti. „No přece Somálec, vy neznáte Somálca?" volal ještě Houmr. „Á další závodník" volali nadšeně děti. • No, zase trapas.
Na Šerlichu je Masarykova chata a tam si v restauraci trochu dopřáváme. Juřica píše svému faráři pozdrav z hor na pivním tácku, přidává známku. A to vše před číšníkem. Juřica je klasa. Blažej, Čert a Gabroško se tu pokoušejí opít novopečeného šestnáctníka Houmra. Naštěstí Houmrovi přichází v pravou chvíli na pomoc Pařez... Když jsme popravili žaludky dobrým jídlem a pitím vycházíme na poslední velký kopec hřebenovky - Vrchmezí. Po cestě nezdolný Štěpa závodí svou rychlou chůzí s dvojicí cyklistů. Docela jim stačí. V prudkých kopcích je ještě předhání.
Na Vrchmezí se naposledy díváme na polskou stranu hor - je tu pěkný výhled - a taky se u hraničního patníku opalujeme. Hlavou v Čechách a nohama v Polsku. Ještěže tu není žádný pohraničář. Naposledy vychutnáváme horský vzduch a rozhled. Tu Tondu napadne vyviklat hraniční patník a vzít si ho s sebou na památku na Orlické hory. A už s ním i zdárně klátí. V zahrádce by se hezky vyjímal... Ale nakonec mu to přece jenom rozmluvíme a radši opouštíme hraniční čáru.
Teď už zbývá jen sejít z hor a někde u dědiny Olešnice se upíchnout. V Olešnici jsme už odpoledne a proto ještě zalézáme do osvěžovny U poštmistra. Zde jelikož nemají ani utopenců, ani tlačenku, kolíme do sebe pivo s tatrankami.
Potom jsme za kostelem našli pěknou louku. Tady přespíme. Místo vybírá Štěpa. který teď přejímá od Pařeza velení, jakožto muž s nejvíce body. Všichni si chystají večeřu, jenom Blažej zamířil na zgarbiště... S údivem na něho hledíme. Snad si tam chce najít něco k snědku ...?(!) Ale ne. Blažej je šibal. Na zgarbišti rozdělává oheň a do popela vhazuje grumbíry § Ej, věru to bude dobrá večeřa. Když naháže pořádnou hromadu větví na oheň, vylézá si na rozmlácenou oktávku a ze střechy kontroluje situaci. Blažej je mazaný.
Se stmíváním přicházejí kupy bouřkových mračen, naštěstí ale zatím neprší. Jak to tak vypadá, bude nejlepší z těchto hor zmizet. Ještěže zítra zájezd končí. V noci nás budí často déšť - ale není to déšť, to tak jenom šumí koruna lip pod kterou chrníme.
5.den - den loučení
Ráno dojídáme zbytky zásob a prcháme domů. V Novém Městě nad Metují se naše sehraná parta rozpadává. Eva s Tondou odjíždějí na další dovolenou a tím naše akce končí. Bohu díky - Druhá štace se vydařila. Cestovní kancelář vám tímto děkuje za účast a přeje mnoho úspěchů.
upozornění: 1/ tato tiskovina je určena jen pro členy zájezdu !
2/ jazyk a sloh textu nebyl záměrně konzultován s odborníkem na Jazyk Český
napsal: Pařez
Komentáře
Přidat komentář