Jarní minivandr v roce 2019 proběhl v prvním týdnu měsíce června do Lužických hor. Přišla teprve první vlna teplého počasí po chladném a deštivém květnu. Příroda ožila. Společné auto, kterým jsme my tři přijeli, jsme ponechali v klášteře dominikánů v Jablonném v Podještědí. Sestava byla následující: Pařez, Lojza a Vojta. Bratr dominikán Pavel nás popovezl ještě do Petrovic, odkud už jsme šli poctivě pěšky.
etapa Sokol (593 m.n.m.) - Hvozd (německy: Hochwald) (749 m.n.m.)
Začínali jsme v neděli navečer, už byl čas najít si vhodné spaní a zalehnout. První cíl a vyhlídkové místo našeho vandru byla kuželovitá hora Sokol (593 m.n.m.) s hradem Starý Falkenburk na vrcholu, teda spíše zříceninou. Od Petrovic to bylo stále do kopce, kolem Kočičí studánky asi 2,5 km. Máme čelovky, které se nám hned první večer hodí a za umělého světla dobýváme první horu naší "hřebenovky". Na vrcholu si každý nachází individuální místo na nocleh, podle toho, kde je kamení nebo prolákliny... moc rovného místa tu není. Nacházíme tu několik ohnišť i s připraveným dřevem, ale oheň nerozděláváme. Hrad Falkenburk, později Starý Falkenburk, vznikl na ochranu obchodní stezky z Prahy do Lužice, ale po požáru v polovině 15. století je už uváděn jako pustý. Kdo sbírá turistické známky, tak se potěší vznikem nového titulu č.2350 s obrázkem ruin a názvem Hrad Starý Falkenburk - dá se koupit v infocentru v Jablonném (stejně jako zámek Nový Falkenburk, ten je přímo v Jablonném). My jsme turistickou známku zatím nekoupili, ale s hradní zříceninou jsme byli spokojeni. Dobře jsme se tu vyspali, ráno jsme sloužili v klidu polní mši svatou za zpěvu nebeského ptactva a když jsme scházeli dolů, tak se objevil hezký dílčí výhled na protější horu Hvozd (Hochwald). Na úpatí hory jsme našli několik hřibů kovářů.
Druhý den vandru jsme měli za cíl dobýt česko-německou horu Hvozd neboli Hochwald (749 m.n.m.). Sešli jsme ze Starého Falkenburku k poloprázdné Kočičí studánce a zde jsme se dali po červené dál na Hvozd - skrz lesy přes rozcestí Na Šestce (bývalá myslivna), cestou jsme potkali jednoho cyklistu, to bylo vše. Další průběžný cíl byl tzv. Kammloch (hraniční bod), rozcestí, kde jsme se později vrátili ještě autem, abysme navštívili vzácnou zříceninu hradu a kostela Oybin, spojenou s Karlem IV. Od Kammlochu to na vrchol Hvozdu bylo po velmi špatné cestě, připomínající pašerácké stezky na Šumavě. Sice byly v cestě velké kameny, ale časem se tak vytočily, že člověk radši jde mimo cestu, aby si nevymknul kotník. Tato cesta začíná být strmá a po určité době začínají menší výhledy - zvl. na blízký Sokol. Podél české trasy je vedena i německá - s tou zajímavostí, že je značena časově a ne kilometrově. Kolem poledne přicházíme nejprve k nižšímu vrcholku rozložité hory, který je ale celý na německé straně - zde je vybudovaná kamenná rozhledna a pod ní menší turistická restaurace a dokonce - zastávka busu (typu "vláčku"), který sem vyjíždí z Oybinu. My máme s sebou eura a tak po chvíli odpočinku stoupáme ještě po schodech rozhledny za skvělým výhledem (za 1,5 euro). Vojta vše natáčí na video. O okolních místech nás nečekaně informuje český elektro-opravář, který je vylezený na stříšce rozhledny ještě nad námi, ale nikdo z nás si ho nevšimnul. Lidí sem přichází dost, zejména aktivních důchodců a cyklistů.
Za eura kupujeme místní pivo Eibauer (hornolužické) a zapíjíme krásný výhled, který tu je z Hvozdu na Lužické hory. Dobře vidíme i vrch Luž, který nás čeká jako příští cíl. Blízko je Ještěd a také Ralsko. Vystoupáme ještě do druhé horní chaty, která je na hranici a tam si dáváme turecké kafe a jiné pivo od Drážďan - Feldslöschen. V této chatě lze zaplatit i českými korunami. Sousedé u stolu dali za tři piva rovnou stovku.
Kolem chaty je několik vydlážděných placů se slunečníky. Dnes tu vyprodáno zdaleka není. Lidé jsou na koupališti. Na nejvyšším placu je dřevěný kříž s nápisem "Jeden druhého břemena neste." Když přešlo největší vedro, uznali jsme za vhodné, opět vyrazit na cestu. Tentokrát skáčeme dolů jak kamzíci po kamenitém chodníčku do Krompachu. Tady mají vzácný tis červený s největším objemem kmene (471 cm) a stáří 450 let (asi).
etapa Hvozd (749 m.n.m.) - Luž (793 m.n.m.), nejvyšší hora
Když procházíme dál po hřebenovce potkáváme nečekaně novou restauraci, která se také jmenuje Na hřebenovce (Am Kammweg). Tož zajdeme se posílit, zvláště když vidíme, že mají na čepu místní pivo z Cvikova. Zde jsme se dobře a levně najedli. Pension je plný lidí, je vidět že se jim daří. Dál pokračujeme po státní hranici, kde míjíme pěší přechod Dolní Světlá - Jonsdorf. Kousek za ním si prohlížíme Krkavčí kameny u kterých býval kdysi hostinec Rabenstein. Potom ještě Falkenstein neboli Sokolí skálu, která je spíše pro horolezce. Je u ní i dřevěný přístřešek, kde by se dalo spat. My zatím pokračujeme dál a už se začíná stmívat. Procházíme rašeliništěm zvaným Brazilka, troubí tu jeleni a mokřejší části přecházíme po dřevěných chodnících. Za Brazilkou nám chybí už jen stovky metrů po silnici a ocitáme se u současné turistické chaty Rübezahl-baude. Zajdeme se omýt na WC a dáváme si černé pivo, zatímco kolemsedící turisté se chystají spát, my po zavíračce v 22 hodin vyrážíme dobýt Luž. Stoupání je zpočátku vražedné, míjíme ještě chatu Hubert a lyžařské vleky a pak už stoupáme tmavým lesem po štěrkové cestě. Máme taky slivovici a dáváme si po štamprli. Okolní hmyz je pořád ještě aktivní. Vždyť teprve těsně před desátou zapadlo slunce.. My jsme tomu rádi, že máme takové dlouhé dny k dispozici. Pomalu stoupáme za svitu čelovek a v 23 hodin se ocitáme na samém vrcholu Lužických hor - Luž - 793 m.n.m.! Po tmě si fotíme svítící město pod námi - je to GrossSchönau. Vojta opět natáčí (tentokrát) slavnostní video. Na vyhlídce není nic, jenom komín bývalé chaty a dvě lavičky na kterých by se dalo spát. Jenže my nechceme být ráno rušeni, a tak přecházíme na českou stranu vrcholu a rozděláváme si v lese stany. Kolem půlnoci tu ještě postupně vybíhají dva vytrvalostní běžci, jeden dokonce se psem. Od české strany začíná foukat a to trochu odvane otravující hmyzáky. Tož to jsme rádi.
Třetí den vandru nás budí ranní slunce a vzápětí (kolem sedmé hodiny) už přicházejí první dělníci. Kolem nás totiž za plotem vzniká staveniště a to německá budoucí rozhledna. Divili jsme se, proč je tu na vrcholu moderní kadibudka. Lehce snídáme u komínu bývalé chaty, kde je výhled na sever, dál od hluku stavebních strojů... Pak už se noříme do lesa a pokračujeme po státní hranici na západ, dnes máme za cíl horu Jedlovou (3.nejvyšší) a hrad Tolštejn.
etapa Luž (793 m.n.m.) - Jedlová hora (774 m.n.m.)
Na této "lužické cestě" během dopoledne nepotkáváme vůbec nikoho. Za tři kilometry je pěkné posezení Pod Ptačincem (640 m.n.m.), kde dříve vykonávali čižbu. V turistickém altánku sloužíme dnešní mši svatou. I dnes nás doprovází zpěv ptactva, zvláště když sousední vrchol a druhý nejvyšší se jmenuje Pěnkavčí vrch. Toto je pro mě nejhezčí část vandru, je tu klid, mechy a borůvčí, ptáci v nízkých korunách zpívají... teplo, ale ne vedro.
Začínáme scházet a je nám líto výškových metrů, kterých se musíme vzdát, ale to je typický případ Lužických hor, že člověk musí na každý vrchol znovu zabrat. Není tu žádný spojitý hřeben, jen kuželovité vrcholy. Tak tedy pod Ptačincem začínáme klesat na Milíře, kde začíná Hornická naučná stezka - údolí Milířky. Také tu definitivně opouštíme hranici s Německem. Nyní procházíme lesnatým krajem, kde bývala ve středověku kovárna, která využívala skalní stěny a také se dozvídáme informace o nejdelším pískovcovém kamenolomu na Čertově pláni. Pak přichází další zajímavost, procházíme tzv. Lužickou poruchou, geologickou linií, která rozděluje pískovec České křídové pánve a lužický žulový masiv. Sešli jsme dolů až k potoku ve vsi Lesné, pak přes rušnou silnici a na protější straně opět nahoru! Stoupali jsme mezi chatami a loukami až k hradu Tolštejn. Bylo kolem poledne a slunko pěkně pálilo. Jenže v hradní restauraci bylo horko ještě větší (asi tím, že je dřevěného původu..?) Raději jsme zůstali venku pod slunečníky a těšili se z občasného větříku, který věštil přicházející bouřku.
Hrad Tolštejn (670 m.n.m.) se jmenuje podle kavky (Dohlen-stein) a je to spíše zřícenina s dílčími výhledy. Naštěstí restaurace funguje a tak se tu zastavují na občerstvení mnozí cyklisté, vandráci jako my, i celé třídy dětí a mládeže ze školy. Na pití tu mají Cvikov 8 stupňů ("osmičku")! Jen trochu předraženou. Dáváme si oběd a kávu a čekáme, až přejde největší hic. Jako pivo silnější tu mají 11-stupňů Falkenstein - vyrábí nový pivovárek v Krásné Lípě. Odpoledne opouštíme Tolštejn a přes horské sedlo stoupáme ještě o sto metrů výš na Jedlovou horu (774 m.n.m.). Na horském sedle je tabule - "Pozor, zmije!", asi pro ty, kteří chodí na horu mimo cesty. My jdeme po zpevněné cestě a míjíme rozcestí u Ranče, kde se červená křižuje se zelenou. Když to vyjde, vrátíme se ještě dnes a půjdeme odtud jinudy. Zatím je třeba zdolat Jedlovou horu a ve finále je asfaltová cesta hodně strmá, ale zato přibývají výhledy na České Švýcarsko.
Na Jedlové hoře zjišťujeme, že tu už žádné jedle nejsou. U volných stolů před hotelem vyndává Pařez dnes již své druhé klíště - za pomoci Lojzova opalovacího krému. Pak jdeme dovnitř do restaurace protože začíná pršet a bouřit. Bydlí tu nějaká škola s mládeží, které jsme potkali předtím na Tolštejnu. Dáváme si opět kvalitní pivo Falkenstein 11. Za 20 Kč lze koupit žetonek, kterým si otevřeme turniket na místní kamennou rozhlednu. Trochu váháme, ale když se zdá být bouřka pryč, tak zdoláváme ještě místní rozhlednu. To se nám opravdu vyplatilo, poněvadž bouřkový mrak už byl kousek dál a krásně přes něj svítilo slunce. Na jiných místech, v hlubokých údolích se odpařovaly bílé obláčky. Na druhé straně rozhledny bylo zase modré nebe. Vše jsme si pečlivě vyfotili a natočili. Také jsme si uvědomili, že teď vcházíme do kraje s mnohem větší hustotou kuželovitých kopců než bylo třeba kolem Hvozdu či Luže. Náš poslední horský cíl je vrchol Studenec neboli Studený vrch, který má na sobě opravenou železnou rozhlednu - ta však z vyhlídky na Jedlové nešla identifikovat, ale jedna z těch hor na obzoru, kde právě zuří bouřka, to jistě bude. Byla zapsána i na kartičce s mapou, kterou tu při vstupu dávají.
etapa Jedlová hora (774 m.n.m.) - Studenec (737 m.n.m.)
Kolem sedmé večer odcházíme z Jedlové hory stejnou cestou, kterou jsme od Ranče vyšlapali. Naše další kroky pak míří do údolí, kde se nachází vlaková stanice Jedlová a kde se rozhodneme, jak dál. Jestli vlakem, či pěšky. Plno cyklistů se tu na nádraží osvěžuje pivem Svijany, no my jsme stihli už jen jedno pivko, protože obsluha lokálu už zavírala. Normálně tu prý jsou do devíti a hodně to tu žije. Vedoucí však má dovolenou. Nám to zas tak nevadí, poté co se lidé rozprchli- ujíždějící na kolech či na nastupující na vlak, my máme celé nádraží pro sebe. Vojta a Lojza se na záchodech umyli, dokonce tekla teplá voda! Jen automat na kávu tu chybí. Za nádražím je studánka plná horské vody. Je to tady pěkné místo uprostřed hor. Podle nové nástěnné turistické mapy zjišťujeme, že se nám vyplatí projet se vlakem. Jede až za hodinu a tak jsme si trochu natáhli nohy na lavičkách. Abysme měli sílu na večerní etapu...
Ve vláčku kupujeme od průvodčího skupinovou jízdenku a dál s ním besedujeme, nikdo další už nenastupoval, a ani v příští stanici Kytlice. My vystupujeme na druhé zastávce s názvem Mlýny. Tímto si zkrátíme cestu asi o 4 km a navíc půjdeme kolem vodopádu. Kdybysme šli pěší variantu po červené, tak po cestě nic zvláštního není. V Mlýnech jsme se ocitli v malebném území říčky Kamenice. Okolo jsou pískovcové skály a v nich jedna výklenková kaplička s obrázkem Panny Marie, hlásící se k roku 1794. My od údolí Kamenice odbočujeme vpravo proti přítoku Lučního potoka a mírně stoupáme vlahým lesem. Pískovce okolo připomínají spíše České Švýcarsko. Kolem desáté hodiny (hned po soumraku) rozděláváme stany poblíž cesty a rychle usínáme.
Čtvrtý den vandru nás probouzí jako vždy slunce a ptáci, kteří ve větvích švitoří svou píseň. Pařez však zaznamenal útok třetího klíštěte. Ještě v chládku mezi stromy jsme sloužili ranní bohoslužbu. Dnešní cíl je dobýt vrch Studenec, což je 6 km. To by se dalo stihnout ještě dopoledne. Podle předpovědi má být dnes opět vedro. Takže v 9 hodin jsme už na asfaltové cestě v plné polní. Rádi na chvíli odbočujeme k Lučnímu vodopádu do stínu skal. Byl prý vytvořen uměle, ale působí přirozeně. Ta trocha vody, která je v potoku, vytváří velmi pěkné kaskády a kdo chce, může se pod tím i opláchnout. Je zde i posezení a malý dřevěný můstek. Vodopád má být vysoký 6 metrů.
Stoupáme dál po silnici až do sedla Křížový buk, kde se zase potkáváme s červenou trasou od Jedlové hory. Naproti nám je špičatá hora Chřibský vrch (621 m.n.m.). Všímáme si, že kromě posezení turistického sem přichází i silnice č.263, Česká Kamenice - Chřibská (a dál na Rumburk, Krásnou Lípu či Varnsdorf) a místy je tu hodně rušno. Kousek od rozcestí jsme navštívili krásný dřevěný dům bývalé hájovny, kde dnes šijou kalhoty a kde nám prodali chlazené lahváče (Plzeň). Víc než jeden však neměli, neboť jsou prý jen První pomoc. Pán nás nabádal, abysme neprodlévali, že dnes má být horko. O víkendech v domě provozuje soukromé Muzeum opevnění za 2. světové války. Mnoho fotografií na informačních tabulích umístil i na samotné rozcestí. Ale za ten chlazený lahváč jsme byli fakt rádi.
Když odcházíme dál po červené na Studenec, potkáváme dva mladíky jak připravují postřiky na lesní stromky a vůbec se jim do toho na otevřeném slunci nechce a žadoní nás dokonce, abysme si to s nimi vyměnili... My trochu stoupáme, ale ne tak abysme vylezli na nějakou blízkou horu, jen do sedla za Širokým kopcem (613 m.n.m.) a po vrstevnici kolem Javorku (686 m.n.m.) stále řídkým vzrostlým lesem, převážně bukovým. Najednou je zde odbočka ke Zlatému vrchu (657 m.n.m.). Jedná se o lom z 19. století, který je částečně vytěžen a jsou zde obnaženy čedičové až 6 m dlouhé píšťaly, které měly být údajně použity při stavbě mořských hrází v Nizozemí. Zdáli připomínají varhany. O zlatu tam nic nepíšou.
Přímo u této odbočky je vztyčen kamenný památník padlým z bitvy pod Studencem, která se datuje do roku 1757 a mělo v ní padnout na obou stranách rakouských a pruských vojsk asi 700 vojáků. Z historického hlediska se jednalo o záchranu rakouské monarchie na poslední chvíli, i když o Slezsko už přišlo. Křížový buk byl vlastně připomínkou jednoho z hromadných hrobů vojáků. Onen kříž na buku se už nedochoval, zůstalo pojmenování rozcestí. Tady u Zlatého vrchu je vztyčen památník - který byl původně dvojitý - pro každou armádu zvlášť. Zasloužil se o to místní rodák Lehman roku 1906. Dnes jsou oba památníky spojeny symbolicky v jeden. Samotná bitva se situuje přímo do sedla pod Studencem, ale rozrostla se asi do širších rozměrů, vždyť trvala tři dny.
My vcházíme do vesnice Líska a mezi roubenými domky stoupáme do sedla pod Studencem, kde je odbočka na vrchol. Tady procházíme krásnými loukami se solitérními stromy a ani by nás nenapadlo spojovat toto místo s krvavou bitvou za třicetileté války. Ještě, že je to už pryč. Přicházíme do stínu samotné hory Studenec a poblíž informační tabule PR Studený vrch necháváme svoje těžké batohy a bereme si jen nejnutnější věci a zdoláváme vrchol. Cesta je dost špatná, kdysi byla dlážďěná, ale na opravu asi nejsou peníze. Při opravě rozhledny se nejnutnější věci vozily skrze helikoptéru. Celý vrch je zalesněný, proto na něm nejde vidět ani opravená železná rozhledna z roku 1888, naštěstí je stále přístupná a ještě zdarma. Z jižní strany jsou suťoviště a mají tu být i kamzíci (již od 20. let minulého století). Hora Studenec měří 737 m.n.m. a je nejzápadnější dominantnou Lužických hor. Název byl snad odvozen od pramene chladné vody. Ze severní strany vytéká Studený potok a na úpatí hory protéká vesničkou Studený. Kdysi byla na vrchu i Kinského chata, ale z té je jen kamenný sklep. Každopádně místa je tu dost.
etapa Studenec - Česká Kamenice
Se Studencem máme splněn poslední pěší cíl našeho vandru. Zbývají už jen kulturní cíle: Česká Kamenice - pivovar, hrad Lemberk - prohlídka, skalní hrad Oybin (autem). Takže se ještě naposled kocháme výhledem, zvláště na západ - je vidět vysílač na Bukové hoře, či Labské pískovce jako na dlani. Při cestě dolů zjistil Vojta, že ztratil sáček s toaletním papírem - našel ho nedaleko úschovny našich batohů. Nikdo v tomto horku horu nenavštívil a naše batohy ležící pod bukem jsou netknuté. Vcházíme na přímé slunce a klesáme vesničkou Líska, kde se ještě opláchneme u volně přístupného pramene u můstku. Trochu se zavlažíme také v rodinné hospůdce v dolní části Lísky, kromě zmrzliny mají kafe, pivo, kofolu a další věci. Přicházejí sem cyklisti a také asi pět borců vandráků jako my... Celou cestu ze Studence jdeme pěšky až do českokamenického pivovaru. V našem nejzápadnějším cíli jsme si nakoupili v Lídlu, dále v nové Pekárně Martin jsme si dali dršťkovou polévku a na pivo jsme zašli do místního pivovaru Kotouč. Každý den je tu otevřená pizzerie a tak jsme si dali i jejich skvělou pizzu. K tomu jedenáctku, dvanáctku a medovou čtrnáctku. Nikde jinde se sehnat nedají. Byl to hezký závěr našeho vandru Lužickými horami od východu na západ. Také okolí města České Kamenice je plné skalních vyhlídek, zřícenin, hradů, které nás sice lákaly, ale to si necháme na někdy jindy. Přednost měl ve výběru hrad Oybin a nejprve návrat na Lemberk. Tak jsme popojeli autobusem přes Nový Bor do Lvové, což je naproti přes údolí hradu Lemberk.
zastávka hrad Lemberk
Ve Lvové jsme stihli jeden žejdlík v penzionu, ale už prý zavírají. Tož jsme se soumrakem přišli k hradu a zjistili otvírací dobu - zítra již od 9 hodin. Kolem hradu vznikla malá vesnička s dřevěnými domky a Bredovským zámečkem. Za posledními staveními začíná alej k hrobce jednoho z hradních pánů a tzv. Zdislavině kapli, tož tam jsme si ustlali. Jelikož nefoukal vítr, hmyzáci nás málem sežrali při stavění stanů ve vysoké trávě - ale pak jsme jim přes síťku jen zamávali a usnuli jsme, jako když nás do vody hodí.
Pátý den našeho vandru jde ráno kolem našich stanů éterická postava svaté Zdislavy. Spěchá z hradu Lemberka do Jablonného a zdraví nás s úsměvem na rtech. Jenže to není asi ona světice, ale žena jí podobná. Potkali jsme ji ještě v Jablonném pod kostelem, když už se vracela zpět. Tolik o pozoruhodném úkazu. My jsme nejprve využili ranního chládku a sloužili mši svatou ve stínu lipové aleje. Vystavěli tu různé umělecké sochy a jedna z nich se kochá výhledem od hradu - směrem na sever - na Lužické hory. My jsme to právě celé prošli. Za odměnu si prohlédneme hrad a zámek Lemberk, protože Vojta tu ještě nikdy nebyl. Kupujeme prohlídku i na hradní věž, odkud se nabízí skvělý výhled. Průvodce nám připomíná, že se zde natáčela pohádka Tajemství staré bambitky a jiné filmy, také o životě svaté Zdislavy. Na ni je zde památka v gotické části hradu, v kapli mají část jejích ostatků. Název hradu Lemberk je z německého Löwen-berg - Lví hrad. Zdislavin manžel Havel pocházel z rodu s erbem lva - Markvarticů. V hradním občerstvení kupuje Vojta štrůdl a kafe v papírovém kelímku.
Přece nás čeká ještě i pár kilometrů, neboť od Lemberka vede do Jablonného pěkná stezka podél Zdislaviny studánky, kde jsme se zastavili. Přichází sem stále hodně poutníků, - umýt se, anebo si nabrat vodu do kanystrů, prý je léčivá. Lojza tu potkává své známé z Liberce. Pařez si nabral plnou flašku na cestu. Podél Markvartického rybníka si všímáme nové kaskádové cesty pro lososy. V bazilice v Jablonném ještě navštívíme hrob svaté Zdislavy a modlíme se zde připravené Litanie za naše rodiny. V sousedním dominikánském klášteře se trochu opláchneme, poděkujeme za úschovu vozidla otci Pavlovi a vyrážíme za dobrodružstvím do Německa.. Míříme do skalního města Oybin.
zastávka hrad Oybin
I v Německu se opravují cesty a jsou tu objížďky, ale nakonec jsme trefili tam i zpět. Neměli jsme však drobné eura na zaplacení parkovného, ale naštěstí je někdo zapomněl přímo v tom parkovacím automatu. Takže jsme měli zaplaceno až do osmi do večera!!! Pěšky jsme vystoupali ke skále, která od náměstí nevypadá nijak zvláštní, než jako hezký přírodní útvar. Celá stavba hradu a celestýnského kláštera je jakoby až za rohem a schovaná do nitra skály. Pod skálou je volně otevřený kostel evangelický.
Oybin byl hezký cíl na závěr. Muselo se sice zaplatit za vstup, ale to stálo za to. Dostali jsme českého tištěného průvodce, pomodlili jsme se v gotické katedrále za zpěvu gregoriánského chorálu a podívali jsme se i na vyhlídkovou věž, odkud jsme zase viděli část Lužických hor - horu Hochwald s rozhlednou či Luž (Lausche) a také město Žitava (Zittau). V palácové části prý rád pobýval císař Karel IV. Kostel stavěla huť Petra Parléře. Byla zde dokonce uchovávána část královského pokladu. Díky Bohu za nečekaně hezký minivandr, krásnou přírodu, výhledy, zdravíčko, teplotu počasí (v noci akorát, přes den kapánek vedro) i zavlažovací bouřky. Někdy příště na nějakém vandru se uvidíme. Váš Pařez.
Zde najdete odkaz na pásmo fotek podbarvených hudbou:
https://www.youtube.com/watch?v=20sVxdkEuO0
