Pařeztour 2016 se nesl v duchovních intencích dvou poutních míst: Turzovka (SK) - Svatý Hostýn (ČR). Na těchto dvou místech byl kdysi Pařez a chtěl se podívat, co je zde nového. Zvláště, když v roce 2015 ukazovali na televizi Noe, že se na Turzovce světí uprostřed lesů nový poutní kostel. Tento v pořadí 20. pařeztour musel mít nějaké extra - a tím bylo to, že se stal nejdelším časově, možná i kilometrově. V Hostýnských vrších zase otvírali novou rozhlednu na Kelčském Javorníku, taktéž v roce 2015 - a toto byly důležité dvě výzvy pro plánování trasy.
Pařeztour začínal ve středu, 3. srpna a byl to nejdelší pařeztour co kdy byl, čítal 11 dní a 10 nocí a končil v sobotu 13. srpna. Myslím, že pro většinu z nás to byla krásná procházka stále se měnící zelenou krajinou slovenských a moravských beskyd. Chvíli nám po návratu trvalo, než jsme přeřadili na běžný život. Kdo se tedy zúčastnil letošního pařeztouru? Byli to zkušení borci z jirkovského tvrdého jádra: Pařez, Ondřej, Pepa, Tonda. K nim se připojil Lojza z Chomutova, Marta z Údlic, Maruška z Ústí a Vojtěch, momentálně v Praze. Společně pak rychlíkem Hukvaldy nabrali ještě po cestě Luboša alias dochtor či inženýr ze Zlína, prvního nového člena Pavla z Újezdca a Tomáše Síbříka z Boršic. Později se k této partě připojil Petr Juřica z Hrabůvky u Hranic. Celkem tedy 12 turistů a odvážlivců.
Druhý nový člen byla Marta, která měla tuto cestu za svatební - a to spolu s Tomášem Síbříkem z Boršic, neboť se vzali teprve 9. července (v Chomutově). Celkově jsme jako parta ušli 120 km s průměrem 12 km na den.
1. den – den příjezdu
Nejdříve vstávali na cestu Jirkováci. Ti odcházeli z fary ráno v 5:30 hodin. Z Prahy už se jelo společným vlakem až do Čadce, kde jsme přestupovali. Museli jsme tam opustit budovu nádraží a popojít kousek na kusou kolej, ze které se odjíždělo na Turzovku, a jelikož jsme měli zpoždění, všichni jsme přesun s batohy zvládli mírným poklusem... V klasickém motoráčku jsme se pak vydýchali, až se okna zarosila. Po cestě jsme projížděli zastávkou Staškov, kde měl při trati rodný dům herec Kroner. My jsme vystupovali v Turzovce, hlavnej stanici. Turzovka je městečko s několika obchody a restauracemi. Byly 4 hodiny odpoledne. Někdo potřeboval ještě dokoupit chleba či jiné potraviny (radler v plechu od Smädného mnicha) a někdo doplnit zásoby tekutin přímo do (velbloudího) hrba. Poseděli jsme v reštaurácii Bohumín, kde měli na čepu banskobystrický Urpiner. Tož tuto značku jsme mnozí ani neznali, ale Tom Síbřík ji tak trochu předpovídal. Takže získal bod.
Konečně do hor! Po celoroční přípravě a předlouhé cestě vlakem z Jirkova konečně neseme batohy na zádech a začínáme stoupat do lesa. Kolem nás občas projde houbař s košíkem. Prý rostou. U sportovního střediska se u mapy fotíme a ptáme se na cestu dál. Tady z Turzovky na Živčákovu horu nevede žádná turistická trasa. Je to o instinktu (důležité je jít nahoru) a případných náznacích (nasprejované jednoduché křížky na některých stromech). Celá cesta si vzala asi prvních 7 km našeho putování. Stoupali jsme přes Rusínov vrch 687 m.n.m., pak trochu dolů a znovu na bezejmenný vrch nad poutním místem 775 m.n.m. Někdo tu má chatičku, že by se tu dalo přespat - tráva posekaná, ohniště ještě doutná, ale my jdeme dál. Doufáme, že přespíme v dřevěno-skleněném přístřešku u kapličky. Naše namáhavá cesta nemá konce a už se stmívá, naštěstí houbařky, které šly kolem slibují, že jdeme správným směrem.
Také nacházíme nějaké hříbky a masáky a schováváme si je do rezervy. V hustém lese už je skoro tma, když tu nedaleko nás začínají vyzvánět zvony. Mnohým z nás to připomnělo zvonění uprostřed lesů na Pařeztouru 2011 na Pieninách - poutní místo Litmanová - hora Zvir. Podle zvonů už snadno nacházíme kostel Panny Marie, Matky národů, který byl vysvěcen teprve loni v létě. Je v moderním stylu, hodně prosklený a s vysokou věží (na kterou se půjdeme zítra podívat). Od kostela je krásný výhled na Korňu a Beskydy s Lysou horou. Jelikož zjišťujeme, že zvony zvonily asi automaticky a kostel je už zamčený, tak prudce klesáme novou asfaltkou kolem pramenů ke kapličce, kde hodláme přenocovat. Ještě potkáváme pár posledních poutníků, kterak se vracejí ke svým autům u kostela a odjíždějí domů. My tu budeme mít na noc klídek. Jediný tvor, který tu s námi přes noc pobýval, byl místní hlídací kocour. Ten nahradil patrně psa, který se zaběhl a po němž tu zůstala cedulka a miska.
Na dřevěných lavičkách si v rozsáhlém přístřeší rozděláváme věci a chystáme večeři. Na spaní se dají využít molitanové podsedáky z laviček. Lavičky samy jsou ale úzké a tak si usteleme radši na zemi (betonové dlaždice). Trochu sem fouká od země, ale je to lepší uvnitř, než spát venku, kde hodně fouká a padá rosa. Navíc je tady terén hodně podmáčený a do lesa chodí poutníci na malou stranu (a nejen na malou...). Venku spí také někteří naši stanaři (Vojta) a Tomáš s Martou. Ještě za soumraku slavíme první mši svatou - na dřevěném stole a při baterkách. Kromě kaple, ve které se stále svítí - i přes noc, jsou vedle našeho přístřešku ještě zamčené dřevěné boudy. Ty ráno přijíždí otevřít jedna paní, která se zdraví s kocourem, bere ho dovnitř a odemyká i toalety. V dřevěném domku se skrývá neuvěřitelné množství věcí na prodej: svaté obrázky, hrnky, oplatky, trička, na občerstvení kávu, pivko, tatranky a další věci. Toho hojně využíváme.
2. den – poutní den na Turzovce
Po ránu se sem začínají trousit první poutníci. Radši balíme své věci a dáváme do batohů. Molitany vracíme na svá místa. Pan kostelník přijíždí otevřít poutní kapli. Zde se nacházíme na místě, kde se lesník Matúš Lašut (z Vysoké nad Kysucou) setkal s Pannou Marií, 1. června, roku 1958. Ukázala se mu jako Panna Maria Lurdská. Lojza vzpomínal, že se s ním při návštěvě tohoto místa potkal, když byl ještě malý. Matúš Lašut se dožil 92 let. Zde měl také pohřeb, roku 2010. Je pohřben v městě Turzovce. Mají tu novou zeď, na které jsou originální poděkování Panně Marii na kamenných cedulkách, nejen ze Slovenska ale i z Německa. Chvíli se modlíme, ale máme na paměti, že hlavní mše svatá bude v 11 hodin v novém kostele. Jelikož se jedná o necelý kilometr, zato do prudkého kopce, tak s předstihem vyrážíme s plnou polní a naši slovenští spoluvěřící nechápou. To už se dneska málo nosí. Nahoře v moderním kostele se zatím předmodlívá růženec náš Pepa, sice česky, ale jeho Slováci mu rozumí. Ondra ani Tonda nechtějí mluvit. Lidé si mezi sebou podávají přenosný mikrofon. Pařez, Lojza a Vojtěch jdou do sakristie, aby se představili místnímu knězi. Už tu čeká jeden slovenský kněz. Dnes ve čtvrtek je zrovna svátek Jana Maria Vianeye, patrona farářů. Pánko farár slovenský - z obce Korňa - kněze hezky přivítal a dovolil, aby koncelebrovali. Po mši svaté však ještě museli zasednout do zpovědnic a vyzpovídat zbylé kajícníky. Mezitím se udělalo krásné počasí. Už z kostela bylo vidět přes sklo, na zelené lesy a modrou oblohu. Teď jsme vyšli ještě na kostelní věž, za dobrovolný příspěvek, a měli možnost spatřit dokonalý kruhový výhled. Teda směrem k Turzovce byl kopec s lesem, kterým jsme včera přišli, ale na jiné strany byly daleké výhledy. Nejvíc nás zajímala naše dnešní a zítřejší trasa: směr na slovensko-moravské hranice. Krásně byla vidět Lysá hora, nejvyšší vrchol moravsko-slezských Beskyd. Spatřili jsme částečně i rozhlednu Súkenickou na vrchu Čarták na moravské straně. Horstva vypadala schůdně a pohodově. Tož hurá na to!
Něco po poledni jsme u kostela lehce posvačili (tatranky a radler) a pozdravili se s poutníky. Někteří znali dokonce Jirkov a byli letos na pouti na Květnově! Někteří naši v čele s Pepou pomáhali nosit krabice do kostela. Jdeme pak pěšky cestou, kterou přijíždějí většinou auta - do obce Korně - ale je tu 4 km úsek se semafory. Musíme dávat pozor na velké množství aut. Celá ta atmosféra kolem dnešní mše a hojnost lidí a krásné počasí navozují sváteční atmosféru neděle. Přitom je čtvrtek. Kolem druhé jsme v Korni a slunce žhne jako blázen. Jdeme se ochladit do moderního kostela, paní kostelnice tu chystá ozdoby na svatbu. Lojza vybídl Vojtěcha, aby s Martou a Tomem obnovil manželské sliby... Čeká nás úkol vyšplhat na hraniční hory. Na návsi v Korni mají dvě hospody, ale do té jedné se nevejdeme, tak jdeme do tej druhej. Pod střechou mají i potraviny, zeleninu a uzeninu. V hospodě nevaří - leda že bysme si kúpili klobásu v potravinách a panička, že nám to jako ohřeje. Ale co, kašlem na to. Každý má v batohu svačiny dost. Doplňujeme hlavně tekutiny. Mají tu nečekaně pivo Urpiner 12 stupňů. K tomu kávu a případně kofolu na závěr. Už jsme nacucaní jako houby a můžeme vyrazit. Slunko stále praží kolem 16 hodiny - hlavně se tady u těch hranic nepoztrácet...
Jeden pán, co tu čeká na autobus našel obrovského hřiba. Procházíme řídce osídlenou krajinou okraje Kysúc směrem na moravské Beskydy. Ale nečekaně tu mají obrovské domy - ať klasicky dřevěné nebo zděné. K tomu slušné auta. Pravda, je tu i několik chátrajících dřevostaveb, hlavně stodol. Stoupání je stále prudší a vede nás modrá značka z Korně, OÚ, která nás vyvádí za Dolnú Korňu na krásné louky se samotami a výhledy. Pak stoupáme osadou Poľana, kde se nám značka ztrácí, protože tu nevede silnice. Stejně tak je přístup do osady Slančíkovci. Nad ní odpočíváme na louce s krásným výhledem na hraniční hory. Někteří by tu chtěli aj spát. Ale je teprve sedm hodin večer a tak Pařez rozhoduje, že se pokusíme dorazit na hraniční chatu Kmínek, a to třeba s pomocí baterek. Jenomže: přelezli jsme jeden kopec a sestoupili do Vyšného Kelčova, kde mají krásný kamenný kostel jako ve Švýcarsku. Mají tu na návsi hospodu s pivem Urpiner, tož všichni kromě Pařeza zajásali a brali to jako Boží znamení. Jali se nakupovat pití a drobné hospodské zboží - tady se nevaří. Smůla. Po hodině odpočinku už si jdem rovnou lehnout - teda najít místo na spaní. Jedna paní povídala, že po modré značce se chata Kmínek těžko hledá a jisto poblůdíme. Ať radši jdeme po červené oklikou. Tondovi se to jeví jako dobrý nápad, ale ostatní to zamítají.
Už se stmívá a my jdeme po modré za vesnici, přes osadu Lieskov, tím jak jdeme tak si ukrajujeme ze zítřejší trasy, proto jsme nakonec ušli ještě 1 km do prudkého kopce na louky, kde se dá spat. To už je ale totální tma a hvězdy krásně svítí. Tady je opravdu území bez světelného smogu, jak se říká. Pařez chtěl jít zkratkou podél potoka, ale od vody vanul tak studený vzduch, že to bylo všeobecně zamítnuté. Večer však rušili klidnou atmosféru ne optické jevy, nýbrž akustické - stálé hihňání a pohýkávání se ozývalo z části od stanařů. Pravděpodobně tam probíhal tajný košt slivovice.
3. den – den strávený na hranici ČR/SK
Širákisti spali na spodní části louky a už se jim nechtělo přicházet na kontrolu. Za to byli ráno dříve vyspaní, neboť je v sedm hodin vzbudilo ranní vyzvánění kostela, a v osm už sbalení- odcházeli kolem spících stanařů dál do hory - na chatu Kmínek. Raňajky že budú tam. Byli to Pepa, Ondřej, Tonda a Pařez. Stanaře to uvedlo do všeobecného zmatku a zděšení. Ti se podle svých možností a schopností teprve probouzeli a balili, jiní vařili snídani. Nejrychlejší byl Lojza, který únik skupinky dohnal na rozcestí U Bumbálků - pod Kmínkem.
Tady ta pohraniční krajina byla plná samot (Dybalka, Janošec, atd.) a velkých stavení s kamennou podezdívkou, postavených často ve strmých svazích. Nečekaně byly většinou udržované a měly krásně posekanou trávu okolo. Mnohdy modrá značka procházela přes jejich dvůr a dvakráte jsme vyrušili majitele při venkovní snídani. Vždycky jsme slušně pozdravili a popřáli hezkého dne. Zatímco místní nevěřili svým očím... Takové těžké batohy... Ovšem okolo byly části zase neudržované a zarostlé. V jednom horském potůčku jsme se omyli - Pepa, Ondřej a Pařez. Pak už se před námi objevila vytoužená chata Kmínek, ležící v horském sedle, ve výšce 830 m.n.m. na hranici ČR/SK. Tato chata má při sobě i menší koupaliště, bylo vidět, že čerstvě modře natřené, které jsme ale nevyužili. Spokojili jsme se s česnečkou a haluškami s bryndzou a špekem. Na pití byl Urpiner nebo Zlatý bažant. Taky káva nesmí chybět. Ba co víc - měli tu i slovenskou turistickou známku! Někteří z nás si koupili také hezké tričko s obrázkem chaty Kmínek. Kdo chtěl, mohl se tu za menší úplatu i osprchovat - v patře budovy. Chata je starobylá dřevěná a s námi tam byla jen rodinka česky mluvících. Venku na slunku jsme sušili mokré věci z noci, kdy padala silná rosa. Občerstvení jídlem, pitím i setkáním s dobrými lidmi, jsme vyrazili zase dál.
Tentokrát se budeme držet pohraničních patníků celý den. Hned z chaty Kmínek stoupáme do slušného krpála. Litujeme, že jsme se tak najedli. Odměnou nám jsou výhledy z hory Beskyd (900 m.n.m.) na moravskou i slovenskou stranu. Beskyd znamená „les s loukami“. Je krásné slunečné počasí a potkáváme tu spoustu lidí, kteří se vydali na výlet. Parkovat se dá na Bumbálce. Procházíme osadou Smutníky. Kousek dál je pod námi další chata: Sněžná, 881 m.n.m. - na slunečnících mají reklamu Ostravaru. Člověk by i ochutnal, ale my máme namířeno o kousek dál na chatu Masarykovu, která je po požáru obnovená a kde vaří tradiční guláš prezidenta Masaryka. Z venkovní terasy chaty, kde se občerstvujeme, je krásně vidět na moravské Beskydy. Skoro se ani nechce odcházet. Na pití tu mají Radegast a Plzeň. Pepa si dává zásadně 0,2 l bílého vína, ponejvíce Müller Thurgau a je vidět, že mu to prospívá na zdraví a bystré mysli. Pivař Ondřej po několika pivech otupil své smysly a při odchodu zapomněl na lavici svou jinak velmi oblíbenou kšiltovku.. Podepisujeme tu pohlednice kamarádům a plánujeme další trasu.
Po zaplacení vyrážíme, ale zanedlouho se zastavujeme. Tady u cedule na Bumbálce se chceme společně vyfotit. Je to naše jediné společné foto. Sotva Tom Síbřík vztyčil na batohu svůj foťák se samospouští, projíždí po cestě auto. Naštěstí si včas batohu s foťákem všímá a opatrně jej míjí. Díky tomu máme společnou fotku. Někteří se ptají, jestli zabačujeme také na Bumbálce, kde je též dřevěná chata, byť modernizovaná. Je tu i moderní motorest. Plánujeme ještě večer jednu chatu, takže teď radši popojdem. Opatrně přecházíme hlavní silnicu, která je hodně frekventovaná a podél hraničních patníků stoupáme krutým kopcem na Trojačku, 938 m.n.m. Tady potkáváme skupinu dětí s rodiči a oni to jsou ženatí jáhni z fary z Rožnova. Na faře v Rožnově jsme na Pařeztouru taky spali, a to při Beskydech 2004 (to nás bylo 30 osob). Jinak jeden z jáhnů pochází z Jirkova, zná Údlice, ale teď bydlí a slouží v Koryčanech. To jsou náhody, co? Vojenského kaplana zná zase Vojtěch a tak se bavíme a vzpomínáme na časy konviktu v Litoměřicích. Pak se loučíme a přejeme hezký den.
Společně míjíme pramen Vsetínské Bečvy a jdeme rovnou na vrchol Čarták, 953 m.n.m., kde je dřevěná rozhledna zvaná Súkenická. Vstupné je 20 Kč, mají turistickou známku a jiné suvenýry. Výhled je dobře popsaný a na všechny strany jsou v podstatě lesy a hřebeny hor - Javorníků, náš Vsetínský hřbet (Vysoká, Benešky, Pálenice, Soláň), na Beskydy, na Vizovické vrchy, Malou Fatru, atd. Čarták je od uherského slova "čarda", neboli místo strážné, zvláště na hranicích. Na těchto čardách žili portášové. Později navštívíme ještě Čarták druhý, který je na Soláni a ze kterého udělali hospodu. Naposled se pozdravíme se známými a jejich dětmi a jdeme si oddechnout do další horské chaty - docela nové - Súkenická. Horský styl konce komunismu. Uvnitř je velké horko, ale venku se neobsluhuje, takže se potíme a dáváme si polévky, pivo Radegast a někdo i jídlo. Čekáme, jak se vyvine předpověď velkého deště a bouřky na tento večer a noc. Bohužel, předpověď nás nutí zůstat a hledat si spaní na chatě nebo v jejím okolí. Pokoje jsou pro nás příliš drahé, ale venku naše spaní nikomu nevadí. Asi tu není majitel. Lojza má domluvené spaní pod stříškou, kde chodí lidi opékat špekáčky. Stanaři - Vojta s Tomem, Luboš s Pavlem a Marta s Maruškou rozdělávají stany na poslední rovince za dětským hřištěm. Širákisti s Pepou v čele si rozdělali spacáky na malé verandě zimního prodejního bufetu hned pod hotelem. Vedle Ondry a Tondy se tam ještě s přicházejícím deštěm nasáčkoval Pařez. Ono ho vlastně bolelo břicho, a tak si tam provizorně lehnul, ale už nevstal. Kolem půlnoci přišla bouřkou vyděšená paní servírka s klíčem, že nás pustí do toho bufetíku, aby nás ta hrůza neodnesla pryč. Začalo totiž hrozně bouřit, blesky sem a tam, do toho déšť a hlavně nárazový vítr, který zafoukával na verandu kapky deště. Pařez však zalehl vchod a vstup do bufetíku a museli ho budit. V chatce bufetu byla nová dlažba, ale hlavně sem nezatékalo, neboť bouřka se několikrát točila a pršet přestalo až v 9 hodin ráno. Ráno dali širákisti za chatku po 50 Kč a bylo to. V hotelové televizi jsme pak sledovali různé šokující zprávy o záplavách.
4. den – den nejvyššího vrcholu hřebenovky a umělců na Soláni
Noc byla poučením pro některé stanaře, aby příště vychytali některé věci. Co by to bylo za Pařeztour, aby nám nesprchlo, že jo? Sice podle předpovědi na seznamu.cz tady všude mělo být sluníčko... teda ve Vsetíně, který je nejbližší k našemu putování a kam směřujeme. Ale i tam fest bouřilo. Všechno nakonec bylo jinak a vůbec: bude hůř... No nic, ráno jsme si dali snídani v hotelu, omyli si tvář na toaletách, Lojza se v umyvadle dokonce osprchoval. To umí jenom on. Nasadili jsme pláštěnky a nepromokavé bundy a vyrazili po sjezdovce do horské mlhy směr na chatu Třeštík a chatu Celnica. Na sjezdovce našel Tonda sadu čtyř štamprlí – verze nerez s koženým váčkem na opasek. To se hodí. Jestli to Tonda neprodá, dáme si někdy po štamprli u něho, v té bolebořské kolibě. Zároveň ale s přibývajícím dnem se mlha v údolí začíná trhat a vítr žene mraky na hlavní hřeben proti nám a nahoru. Je ideální počasí na túru. Míjíme chatu Třeštík, která se teprve probouzí a stoupáme na dnešní nejvyšší vrchol - Vysokou, 1024 m.n.m. V mlze ho dobýváme, a tak je nám jedno, že tu není žádná rozhledna, ani výhled. Je tu dřevěné kryté posezení asi pro 6 lidí. I když tuto noc sem muselo zafoukávat. Udělali jsme dobře, že jsme nocovali u Súkenické. Tady počkáme, až se všichni sejdou, ale ouha - Tom s Martou a inža Luboš kopec míjejí po vrstevnici - samozřejmě, že omylem... Ještě, že máme mobily a signál. V přístřešku chce Pařez sloužit mši svatou. Tu celebruje jako hlavní Vojta a připomíná, že dnes je svátek Proměnění Páně na hoře. Nám to vyšlo na nejvyšší vrchol letošního Pařeztouru.
Člověk by řekl, že na Vysoké, kde nic není, teda kromě Vrcholové knihy, kam nás Lojza zapsal, nikdo nebude po ránu šmejdit, ale omyl. Ještě během mše svaté přišlo asi 10 lidí ve třech skupinách. No jo, začíná víkend. Dnes je sobota. Dál po hřebenu jsme potkávali více lidí, než na slovenské straně Beskyd. Mnozí byli s košíky na houbách. Pod kopcem na Polaně čekali Marta s Tomem ale Luboš utíkal až na Benešky, kde je dřevěný hezký altánek. Z místních luk je hezký výhled na jižní stranu, především hřeben Javorníků. Také jde vidět Miloňová - nová rozhledna nad Velkými Karlovicemi. V altánku na Beneškách vaří Vojtěch kafe (ze svých zásob) na několik způsobů (s cukrem, bez cukru, s rumem, bez rumu). Zatáhlo se a začíná tu být zima. Marta si něco udělala s nohou a delší dobu na ni čekáme. Naštěstí se problém vyřešil. Tady bylo v plánu válet se a sušit věci, ale zima a mraky to nedovolují. Je třeba pokračovat a zahřát se chůzí. Jdeme dál a mraky se trhají. Na rozcestí Pálenice je ohrazený statek s kravami a nabídkou prodeje sýru typu Gouda. Za ohradou je vidět dům, ale v ohradě je elektrika a tak si tam nikdo netroufáme. Svačinu stejně máme. Zanedlouho po přejití vrchu Kotlové, 869 m.n.m. vidíme reklamu na občerstvení "Valašské okénko" v stylové staré valašské roubence a venkovním posezením. Většina Pařeztouru ocenila, že měli i záchody. Měli tu např. pálenku kořenovicu, tvarohové a hruškové frgály, dobré pivo (Holba?), klobásy a další pochutiny pro unavené turisty. Taky se tu na chvíli udělalo hezky. Tendence počasí je dobrá - má se vyjasňovat, v noci bez deště.
Takto dobře posilněni jsme zvládli poslední dnešní úsek túry jako nic. K tomu přibyly výhledy na severní stranu - na Radhošť a okolí. Před Solání slyšíme muziku odněkud z lesa - byla tam svatba. Někteří jako Ondra, Tonda a Pařez vylezli až na vrchol Soláně, 861 m.n.m., kde je pomník býkům, jak lížou hroudu soli. Je tu i legenda o starém gazdovi ze Soláně. Tady začínají některé sjezdovky s krásnými výhledy na sever. Na Soláni je víc hospod, my zkoušíme navštívit tu poblíž zvonice a která se jmenuje Čarták. I tady je svatba. Naštěstí z druhé strany mají ještě jedno výdejní místo pro cyklisty a my toho využíváme a dáváme si pití a jídlo. Také dobíjíme mobily, foťáky a elektronické breviáře zvané modliče. Dnes jsme dali 15 km, což bylo zatím nejvíc, takže jsme patřičně unaveni. Zítra je neděle – den Páně - a louky okolo jsou příznivé pro sloužení mše svaté. Kostel na Soláni není. Jenom nová valašská zvonice, která sice vyzvání, ale uvnitř najdete infocentrum a výstavu obrazů místních umělců. Některé sochy nacházíme i podél cest a na křižovatkách.
Poprvé po dlouhé době si můžeme vybrat místo na spaní ještě za světla a tam, kde se nám to líbí. Volíme rovnou louku nad Čartákem, ale asi 50 metrů vedle ní vede červená turistická trasa, po které jsme přišli a po které jak na sviňu courají stále nějací turisté, cyklisti a zdá se že i svatebčani, dokonce ženy s kočárky. V noci je jasná obloha a ráno pěkná zima. Stanaři Vojta s Tomem pouštějí vtipy od strýca Slunéčka z Kuželova a podobné hity.
5. den – den Páně – neděle a Vsacké vrchy
V nedělu ráno zjišťujeme, že jsme přežili noc, spali jsme všichni poblíž. Budí nás sluneční paprsky. Domlouváme polní mši svatou. Pařezovi však trochu zamrznul nový elektronický modlič - uprostřed bylo zamrznuté kolečko. Výrobek z Číny. Jinak je ale dobrý - obsahuje texty denní modlitby církve i českého misálu, to by se člověk natahal s knížkama. Mše nakonec dopadla dobře. Pak jsme sbalili stany a širákové věci, i když by potřebovaly ještě vysušit. Snad se to kolem poledne podaří někde o kousek dál. Po mši navštěvujeme infocentrum ve zvonici a kupujeme turistickou známku. Trička tu nemají. Nasnídali jsme se v hotelu Čarták, nabrali vody a kúpili pivo se šťávou na pohon a vyrazili.
Za chatou Čarták je ještě chata Moravia, ale tam jsme se už nezastavovali. Pokračovali jsme v hřebenovce po červené turistické trase (a zároveň cyklotrase) Vsetínskými neboli Vsackými vrchy. Dnes nás ponejvíce potkávala kola - sportovci, i rodiny s dětmi. Museli jsme si dávat pozor, někteří bikeři jezdili docela rychle a ani nezvonili. Minuli jsme vrch Leští a dostali se na posezení pod Vsackou Tanečnicí. Tady vařil Vojta kafe. Je tu památník partyzánům. Přišla tady taky větší parta - asi tábor s dětmi. Provoz jak na Václaváku. Ale na vrchol Tanečnice, 912 m.n.m. (nad obcí Karolinka) netrefil každý. Jsou tam kamenné mohyly a hezký výhled. Většina lidí jde po vrstevnici po červené. Pod Vsackou Tanečnicí je též oficiální pramen Bystřice. Využili jsme toho, že děti z tábora se tam vyplácli na louku a rychle jsme pokračovali dál po hřebenovce. Míjíme Šerhovny, odkud je odbočka na Provázkovy chlévy (místo úkrytu partyzánů) a jdeme dál přes vrcholy Vsacký Beskyd, 892 m.n.m. a Skálí, 850 m.n.m. Začíná být pěkně horko. V lese ne, ale v otevřené krajině ano. Takže na první louce u Lušovky jsme zastavili a sušili spacáky a další věci. Především Pavel, Vojtěch a Pařez. Také Marta a Tom se chvíli slunili. Sluníčko nám dobilo tolik energie, že jsme tento den ušli nejvíc kilometrů, a to devatenáct. (… ty kjávo)
Sraz byl na chatě Vsacký Cáb, kde jsme si dali večeři. Předtím na rozcestí Ptáčnice by se dalo spat v přístřešku. Ale už se nám nechtělo vracet. Prý dnes bylo na chatě Vsacký Cáb tolik lidí, že mají doslova sněděný krám, ale naštěstí se pro nás ještě něco našlo. Ondra s Pařezem tu koupili drahocennou turistickou známku. Vojta zkoumal název Cáb a přišel na to že to znamená valašsky "kozel". No a protože po večeři u kapucínů v Praze dělají ještě tisíc kroků, tož jsme se taky vydali na cestu - najít spaní. Našli jsme ho po čtyřech kilometrech na rozcestí Lopunice. Samozřejmě už při baterkách a svitu měsíčku. Takže žádný večerní program už nebyl a každý usnul spánkem spravedlivých. Jediný Ondřej zůstal na noc kousek pod chatou Vsacký Cáb a došel nás až brzy ráno.
6. den – den relaxu a koupání
Dnešek měl být volným dnem k odpočinku. Ráno se individuálně pařeztouráci trousili na žlutou trasu a po ní bylo cílem dojít do Vsetína. Někdo šel kratší cestou jako Ondřej s Tondou a čekali nás v pivovárku s restaurací Valášek. Ostatní šli podle itineráře po modré cestou výhledů na Vsetín a okolí (např. zbrojovka). Minuli několik pasekářských osad jako Dřevojánky nebo Švagery s poučnými naučnými tabulemi než došli do města. Slunce mezitím svítilo jako ďas a bylo 27 stupňů. Po občerstvení u Valáška a krátké návštěvě vsetínského infocentra jsme odešli na autobus, který nás zavezl do Všeminy. Na cestu jsme si koupili stáčené víno. Tady za obcí je rekreační středisko s vodní plochou a lezeckou stěnou. Kdo chtěl, tak se opaloval nebo koupal, příp. seděl v hospodě. Pepa se nebál vyšplhat celou stěnu a spustit se dolů. Lojza přeplaval všeminskou nádrž na délku tam a zpět. Tom Síbřík našel ve svém jídle kus skleněného střepu. Bohužel, toto nedal… Lidí tu bylo na pondělí dost. Noc vypadala dobře a tak jsme ani neusilovali v hotelu o ubytování. Pepa spal přímo na břehu přehrady. Stanaři u volejbalového hřiště. Širákisti Ondra, Pařez a Tonda v hustém lese nad přehradou. Ještě ráno si někteří dali pár temp v osvěžující vodě na Všemině.
7. den – den loučení a bloudění
Po ránu přišlo nepřirozené horko. Pepa vařil kuskusovou polévku s kusy hřibů. Bylo to velmi kvalitní. Takto posilněni jsme vyšplhali lesním stínem krytí na sedlo Papradná (dříve koliba), 504 m.n.m. a v nedalekém švestkovém háji s výhledem na vysílač nad Zlínem jsme sloužili mši svatou. Pak jsme šli spíše s kopce do obce Trnava. Tady byl naším cílem pivovárek Vraník a hospoda při něm. Přišli jsme akorát na oběd. Tož jsme taky vyzkoušeli všechny druhy piva Vraník. Nebylo to špatné. V síle piva jsme se někteří rozhodli zahrát si nohejbal na přilehlém hřišti (hodina/70 Kč). Luboš s Pařezem bojovali proti Pepovi a Vojtovi. Marta to počítala. No, naštěstí se nikomu nic nestalo. Tady nastala chvíle loučení. Pavel odjel busem domů. Marta s Tomem se ubytovali ve zdejším penzionu. Rozloučili jsme se a dali jsme sraz na Hostýnku na mši v pátek ráno.
Zmenšená skupina se vydala na další pochod, ale pozor - mimo turistické trasy - do sousední obce Kašava. Severní varianta přes Podkopnou Lhotu byla všeobecně zamítnuta a tak se šlo variantou jižní. Museli jsme obejít Trnavu a po polních a lesních cestách se napojit na žlutou trasu z Podkopné Lhoty. Jenomže jenom Vojtěch měl GPS vyhledávač a trefil přesně nejkratší cestu spolu s Tondou. Jiní bloudili po loukách a lesích víc. Nejvíc Pařez, Pepa a Ondra, kteří si zašli až ke břehu Slušovické přehrady a museli se vracet. Přišli tak o skvělé posezení v cukrárně U Šarmanů - s pivem Uherský Brod – pod slunečníky na návsi v Kašavě. Zato stihli ještě uniknout večernímu dešti, který se na Kašavu valil. Společně jsme pak nasedli na autobus a přejeli do Lukova, kde chceme navštívit hradní zříceninu. Tady už jdeme v dešti do hospody Na pivovaru, která má i ubytování. Jídlo měli perfektní, ale ubytovat nás nechtějí a to ani v přístřešku zadarmo - to tak ještě, že...
Kolem desáté večer tedy vyrážíme za dalším dobrodružstvím. Za svitu baterek stoupáme dva kilometry do prudkého kopce nad Lukovem, kde je ukryt královský hrad Lukov. Nedojdeme však až ke hradu. Využíváme toho, že vítr rozfoukal mraky a podle předpovědi začne pršet až nad ránem. Stanaři staví stany poblíž parkoviště hradu. Širákisti - Pepa, Tonda, Ondra, Pařez a Lojza obsadili větší altánek pod hradem, přímo u cesty. Jelikož byl v lese, tak tam nefoukalo a spalo se dobře. Na dobrou noc pouštěl Ondra hity Michala Tučného z mobilu.
8. den – den deště a zimy
Zrána fakt pršelo a ochladilo se. Nahoru šli ráno jen dobrovolní průvodci v pláštěnkách a pár brigádníků. Spíme co to jde. Stanaře už však vyhání majitel pozemku. Je třeba sbalit věci a jít na hrad, naštěstí déšť trochu polevil... Když dojdeme na hrad, zase hodně prší. Štěstím v neštěstí je otevřená místnost pro brigádníky a návštěvníky hradu. Zde se kupují turistické známky, občerstvení - pivo, káva, klobása. Pepa si tu čte knihu o hradu. Nakonec několik pařeztouráků jde i na prohlídku zříceniny, zvláště podzemních prostor, kde se dělaly donedávna vykopávky. Jinak hrad nemá žádnou zastřešenou místnost, kromě vstupní věže.
Bohužel kvůli dešti nemůžeme jít klasickou cestou přes Vlčkovou do Držkové (4 km). V Držkové je náš další cíl - pro Ondru a Pařeza - turistická známka a možná i zajímavé minimuzeum o valašsku. Scházíme tedy zpět na bus do Lukova, kde jsme včera večer vystúpili. Naštěstí jede autobus do Držkové, i když ještě zajíždí do Vlčkové - snad abychom o tuto vesnici nepřišli - a projíždí i Kašavou, kolem cukrárny s pivem. V Držkové stále prší, ale naštěstí od naší zastávky autobusu je dům s muzeem co by kamenem dohodil. Majitel, který nemá ještě ani 30 let, se sice omlouvá, že nic nebude, ale nakonec to vytelefonoval a má pro nás čas. V garáži si schováváme batohy a následujeme ho za barák do velmi strmého svahu, který je porostlý trávou a rostou tu švestky. Mladý držkovský muzejník tu má dřevěné poklady - zvoničku, včelíny, roubenku a v ní různé nástroje po předcích. Roubenka je naštěstí krytá a v rámci prohlídky (za cenu dobrovolnou) je i košt slivovice. Dozvídáme se, že Držkovou založil nějaký Držislav jako Lhotu. Dá se tu koupit turistická známka i jiné suvenýry.
Tato prohlídka nám přišla vhod, protože stále pršelo. Odpolední cíl je kemp Patriot za Držkovou - tady dobře vaří. Vojtěch tu nacpal neskutečné peníze do Music-boxu a vyhrávala nám country a pařeztourácké hity. I když kemp zel prázdnotou a v restauraci na jídle byla asi jedna rodina, tak prý nás nemohou ubytovat, protože na druhý den pořádají sraz kamarádů. Naštěstí nám poskytli aspoň volné kryté tee-pee po indiánském způsobu, které slouží opékání špekáčků pro hosty v kempu. Je to až za řadou chatek a umývárnou. Tonda tady našel velkou cuketu a sbalil ji. Pepa hned udělal oheň a udržoval ho celou noc. Stanaři postavili stany. Ostatní se rozdělili do dvou tee-pee. Problém byl že nahoře mělo slušnou díru na kouř a když v noci začalo pršet, tak bylo zle. Zrána však pršet přestalo a jenom těžké mraky se honily po obloze. Zjistili jsme, že pro tu jednu rodinu mají otevřené wc z druhé strany budovy a hned jsme to využili. Stejně tak sprchy. Ale fungovalo to jako pokažený juke-box. Maruška tam nacpala peníze a Vojta s Lubošem se zdarma sprchovali.
9. den – den Hostýnské hřebenovky
Ráno jdeme na autobus, odkud se dovezeme na Hostýnskou hřebenovku. Bohužel, Maruška, asi naštvaná tou nefunkční sprchou v kempu Patriot, se loučí a odjíždí do Zlína a domů (a údajně do práce). My pokračujeme dál na druhou hřebenovku. Autobus z Držkové nás vyvezl pět kilometrů do kopce na chatu Troják, kde je sportovní centrum hlavně pro zimní měsíce. Tady máme sraz s Petrem Juřicou, který přijede busem z opačné strany (od Hranic). Zatím jdeme čekat do nejbližší otevřené hospody, protože ta původní u cesty je ještě zavřená. Lojza našel moderní hotel se snídaní a taky tu dobíjíme modliče, foťáky a mobily. Petr dojel v pořádku, i když říkal, že v předpovědi počasí hlásí samý déšť. Dali jsme hned po pivku a domácí štamprli a zahýkali jsme. Petr dostal číslo 12. V tomto hotelu měli turistickou známku jak Trojáku (starší historické chaty) tak i rozhledny na Kelčském Javorníku, kam se teprve chystáme, což je super. Válí se těžké mraky, ale přece jenom neprší a proto vyrážíme na hřebenovou modrou trasu.
Naším dalším cílem je chata na Tesáku s turistickou známkou. Jdeme po modré až na rozcestí Pod Křížkem, po cestě U Češků jsou pěkné výhledy na jih, ale blízký Lukovský hrad nevidíme. Pak si děláme odbočku po červené na rozcestí Pod Kyčerou, kde je malé posezení. Odsud je to půl kilometru na chatu Tesák. Na Tesáku se daří koupit turistická známka a zatímco koštujeme zatím nejlepší pivo Zubr a jíme oběd, tak venku prší. Když dojíme, tak přestane a vyleze slunce. Máme štěstí. Děláme před chatou Tesák společné foto. Chatař má zvláštní ozdoby - u stropu restaurace mu vlajou desítky vlaječek, většinou z doby komunismu. Když jsme nabyli síly, je třeba jí hned využít a proto jdeme zpátky na hřebenovou modrou. Na sjezdovce pod Kyčerou jsou pěkné výhledy na blížící se Svatý Hostýn a Bystřici. Konečně docházíme k modré trase, kterou jsme před časem opustili kvůli Tesáku. Tady U tří kamenů se nacházíme na zajímavém trojmezí tří panství, nevíme už přesně, ale asi to bylo Lukov, Bystřice p.H. a Rajnochovice.
Pokračujeme dál po modré něco přes kilometr na další rozcestí Holý vrch, 724 m.n.m., kde je přístřešek, ale už tu odpočívají kluk s holkou a psem, kteří vandrujou také jako my. Jenomže oni jdou od Moravského krasu a přes Chřiby na Hostýnské vrchy. Kilometrů mají asi taky sto. Takže si popřejeme hodně štěstí na dalších cestách a frčíme dál. U cesty se ovlažujeme ve studánce, které se říká Drobečkova. Od Holého vrchu až na Hostýn už jdeme po zelené trase. Procházíme hustým lesem, kde mladí značkují stromy na nějaký závod a pak už vycházíme na širokou louku na Klapinově. Nemusíme být smutní, že na Holém vrchu nám zabrali odpočívadlo, tady je to stokrát lepší. Hned vytahujeme věci na usušení a rozprostíráme to na trávu. Je tu několik dřevěných laviček a i krytý koutek na okraji lesa. Prý tu bývají pařby. Na Klapinově je také socha portáše s velkým kloboukem, neboli strážce hranic v životní velikosti. Toto prý bylo jedno z jeho stanovišť. Je odsud krásný výhled na jih, na první hřeben Hostýnských vrchů a louka klesá strmě do Rusavy. Kdo chce, tak tu hlídá věci a ostatní jdou na prohlídku hradu Obřany, který je odtud 1 km směrem na sever, na rozcestí Rožnovjačka dolů a od něj nahoru na vrchol hory, a to je vlastně ten hrad. Využíval skal a byl obezděný, pocházel od Bočka z Kunštátu, nicméně byl postaven načerno, bez svolení moravského markraběte a musel být pobořen - neboli - obořen. Proto se mu říká Obřany. Výhled z něj je jenom lokální a to má slušnou výšku 704 m.n.m. Byl strategicky postaven nad cestou, která dnes vede z Bystřice na Tesák a dál na Valašsko. Turistickou známku si později koupíme ve Chvalčově. Po cestě okukujeme velká mraveniště. Nejvýše na hradní zídky vylezli Tonda s Petrem Juřicou. Pařez s Ondrou a Lubošem jenom odborně pokukovali a fotili. Je zde kvalitní naučná tabule. Pařez tu chtěl původně přespat. Rád spí na hradních zříceninách.
Při návratu mírně zabloudil Petr Juřica, když šel od Rožnovjačky dolů směrem na Kozlůvky. Po návratu je třeba sušené věci z louky schovat, neboť se stmívá a padá rosa. Sloužíme ještě na krásném místě při západu slunce mši svatou a odcházíme z Klapinova popojít na nocleh - někdo až na Hostýn (Pepa, Ondra, Vojta, Luboš) a někdo jenom na vrch Skalný, 709 m.n.m. před Hostýnem (Juřica, Tonda, Lojza, Pařez). Ze Skalného byl krásný výhled na jih, zvláště na pásmo Hostýnských vrchů a byl vidět i hrad Buchlov a část Chřibů. Dobře osvětlené byly vidět Otrokovice a Kroměříž. Tady někde jsme dobyli svůj 100. kilometr. I to je úspěch Pařeztouru.
10. den – den poutě na Hostýně a dobytí Kelčského Javorníku
Noc poblíž Hostýna byla jasná a chladná a teplota se blížila nule. To ovšem slibovalo hezký den na horách. Petr má modrý igelit, který natáhl mezi dva stromy a má se královsky. Lojza s Pařezem spí totálně pod širým nebem, na okraji lesa a koukají na hvězdy. Lojza má aspoň maskáčkový "žďárák" - spací vak. Máme domluveno, že se v bazilice na Hostýně zúčastníme pravidelné mše v 9:15 hodin. Tam budou i naši kamarádi: Tom Síbřík a jeho žena Martička, Pavel z Újezdca a dokonce přijel autem Lukáš Dvouletý s manželkou Petrou a dětmi Eliškou, Kryštofkem a Lukáškem. Cesta po ránu je v pohodě a čas bohoslužby všichni stihnou. Pan farář jezuita souhlasil s koncelebrací tří kněží: Pařeza, Vojty a Lojzy a ještě tam byl jeden mladý pan farář z Valašska. Lidí bylo na mši plno, především poutníci z Chropyně a dalších hanáckých dědin a také Pařeztouráci. Nostalgicky jsme zavzpomínali na svatbu Lukáše a Petry v této krásné bazilice.
Tak jsme dobyli Hostýn, 735 m.n.m. a na památku jsme si koupili v poutním domě magnetky, turistické známky a další suvenýry. Trička neměli. Zároveň jsme tu poobědvali. Lojza v jídelně shodil svým batohem, respektive vycházkovými holemi na něm připevněnými - velkou dřevěnou placku "Prodejní místo - Turistické známky", která visela nad vchodovými dveřmi. Byla to docela hlučná záležitost a i když to v poutnické jídelně hučelo jak v židovské škole, bylo z toho nemalé pozdvižení, zvláště u dětí.
Po jídle v levné jídelně se přesouváme k venkovním tradičním stánkům, kde si prohlížíme tradiční cukrové růžence, pendreky a u jednoho stánku s posezením si dáváme kafíčko. Do toho vyzvánějí zvony na další mši svatou. Ty zvony mají sílu. Připomínají nám Turzovku, kde nám také zvonili – první den večer – a pomohly najít poutní kapli. Také na Soláni nám vyzváněla valašská zvonice hodně hlasitě – v neděli to byl v podstatě i budíček. Pak se s námi loučí Lojza, který chce jet domů a Tomáš ho bere autem na vlak. Loučíme se i s Martičkou, Tomem a Pavlem a jsme rádi, že ochotně přijeli sem na Hostýn na "zakončení" Pařeztouru, který se přece nesl v duchovních intencích dvou poutních míst Turzovka - Hostýn.
Pařeztour ale nekončí turisticky, protože bysme minuli nejvyšší horu Hostýnských vrchů - Kelčský Javorník, 865 m.n.m. s novou rozhlednou - a to by byla škoda. Zbylá sedmička: Pařez, Vojta, Luboš, Pepa, Tonda, Ondra a Petr se přečíslovala a pokračuje dál. Scházíme po velkolepých kamenných schodech k vodní kapli Panny Marie, tam, kde vytryskla kdysi voda žíznivým obyvatelům, kteří se tu schovali před Tatary. Tady se omýváme a doplňujeme zásoby vody. Potom už definitivně opouštíme poutní okrsek hory svato-hostýnské. Klesáme císařskou cestu do Chvalčova. I dnes, v pátek, sem míří z Bystřice davy lidí.
My ale musíme sejít do Chvalčova a to se nám daří. Na návsi je tu hospoda se Zubrem. Dobrá volba. Slunce svítí hodně. Posilníme se a kupujeme turistickou známku Obřan. Odtud je rozhledna na Kelčském Javorníku asi 5 km. Jenomže prudce do kopce. Všechnu výškovou výhodu jsme ztratili sestupem do Chvalčova. Tady už nechodí tolik lidí jako na Hostýn. Jdeme skoro sami prudkými stráněmi po žluté trase na Javorník, 803 m.n.m. Potom lesem bez výhledů na Jehelník, 852 m.n.m., kde se nachází památník. Potkáváme jediné dva lidi, manžele, kteří se na rozhlednu vydali a předběhli nás a teď se už vracejí. Prý to stojí za vidění. Na Jehelníku Pepa pomáhá jedné paní, která si poranila nohu a poslední kilometr ji nese dokonce na zádech. K rozhledně už pro ni přijede někdo autem.
Z rozhledny je krásný výhled na Hostýnské vrchy, Vsetínské vrchy, Oderské vrchy i rovinatou Hanou. Zrovna tady jeden pořadatel přidělává označovač pro závodníky, kteří dnes v noci budou běhat napříč Hostýnskými vrchy - říká se tomu „Hostýnská osma“. Cílem je pro dvojice běžců naběhat aspoň 60 km, nejlépe 100 km, mají na to 24 hodin. Tak to my máme právě za sebou, ale s batohem a trochu pomaleji. Jediné, co kazí radost z dobytí rozhledny je prudké ochlazení. Mraky se zatáhly na oblačno a fouká silný vítr. Nikdo z nás tu nevydrží dlouho. Než vyrazíme dál, bratr Vojtěch nám rozdává sušené kousky masa na žvýkání. On na to jede celý čundr. Loučíme se s pochroumanou paní, její matkou a její dcerou (asi) a scházíme k Holubově chatě. Naproti už vyjíždí auto s manželem.
My odbočujeme po zelené trase na rozcestí Pod Černou Bařinou a pak po žluté trase do Rajnochovic - část - Rosošné. Tady mají dřevěnou chalupu pro koňáky a kurzy jízdy na koních, ale v jejich hospodě budou prý brzo zavírat. Tož, prý dva kilometry dál je další hospoda. Tak jsem tam šli, a ono se jednalo o podobný podnik koňáků, akorát že tady to byl jakože hotel se jménem Polom. Naštěstí měli otevřeno a vařili. Když jsme říkali staršímu číšníkovi (asi majiteli), že máme sto kilometrů za sebou, tak opáčil, že on to má také - od rána po hospodě a na zahrádku mezi stoly! To nás dostal. Je fakt, že tady v Rajnochovicích totiž začíná ten soutěžní program Hostýnské osmy a lidí tu stanuje kolem cesty strašně moc a v hospodě - hotelu mohlo sedět takových 70 lidí. Každý si tu chtěl dát večeři. Startovalo se v noci ve dvě hodiny.
Dáváme si do nosu, co kdo chce, pašerácký řízek a guláš ponejvíce. Ondřej rozlil kvalitní dvanáctku po stole. Paní hostinská byla také zajímavý případ, ale nápoje nám nosila ochotně. Jenomže my už jsme byli docela utahaní a tak jsme ještě před zavíračkou zaplatili a šli spát do blízkého okolí. Stále po vesnici chodili lidi a někteří i s číslem na těle.
11. den – den návratu
Ráno jsme sedli na autobus a nechali se odvézt tři kilometry na nádraží Rajnochovice. Teda kromě Petra a Tondy, kteří si to dali pěšky. A to je konec této "pohádky". Z Rajnochovic jel dříve na opačnou stranu Luboš - tož jsme ho slavnostně odvítali. Pak jela česká část do Valašského Meziříčí a do Prahy. Na závěrečné koupání byla už zima. Celkem jsme ušli 120 km a ve zdraví to dotáhli až do cíle. Díky Bohu za všechno. A někdy příště zase na viděnou!
