Ve dnech 23.-27.srpna se konala další akce Pařeztouru. Po třech letech strávených mezi slovenskými medvědy, obrátila cestovní kancelář Pařez svou pozornost na staré dobré Čechy. Vybrala si nejsevernější české hory plné bažin a skal – Jizerské hory... Na svých cestách urazili rekreanti 90 km, prošli celé Jizerky od východu na západ. (..a vypili flašku ferneta)
A kdo všechno se této svérázné rekreace s CK Pařez zúčastnil? Byli to boršičáci z Moravského Slovácka: Pařez, Štěpán Šimon zvaný Somálec, Lukáš zvaný Kuře a Tonda Tylšar; dále hanáci: Collins, Zdenda a Standa Kozelci, Aneta a Lojza zvaný Lola; také se zúčastnili češky: Eva, Lída, Iva (která byla jediným novým účastníkem), Irma, Ida a Marie. Jiní tradiční účastníci Pařeztouru – Juřicovci - pohrdli „obyčejnými“ českými horami a chtěli dobýt Roháče na Slovensku.
Celkem tedy přijelo na tuto akci 15 na dobrodružství připravených rekreantů. CK Pařez přímo vyhledává dobrodružství – a to především tím, že se o nic nestará. Nabízí svým rekreantům netušené možnosti jak si vyzkoušet odolnost vůči nejrůznějším přírodním vlivům, jak vypadá neuhasitelná žízeň, jak vypadají puchýře, co je mokro v botách a bažiny, no prostě učí své rekreanty vážit si vlastního holého života.
1.den – den pojizerské cesty (při Jizeře až na Věžní skály)
Turistický přechod zahájil Pařeztour od východu, a to z nejvýchodnějšího místa českých Jizerských hor – z Kořenova. Do Kořenova jsme přijeli vlakem – kačenou. Vystoupali jsme s jeho pomocí přes množství tunelů a viaduktů do solidní výšky 700 metrů. Z Kořenova jsme šli po žluté turistické značce k železničnímu mostu přes řeku Jizeru. Říční tok Jizery zde tvoří hranici mezi Českem a Polskem. Šimon tu málem spadl do studně. Pak jsme začali stoupat při české straně nahoru na osadu Jizerka. Vedla nás červená turistická značka. Řeka Jizera zde po 15 kilometrech od svého pramene teče už poměrně mohutným tokem v širokém kamenitém korytě. Řeka Jizera dala název celým Jizerským horám.
Název „Jizera“ není český, ale mnohem starší. Tato řeka byla pojmenována už keltskými kmeny, kteří zde pobývali před Slovany. Slovo Jizera (Isiras) znamená: prudký, rychlý, bystrý, silný. Tato prudká a silná řeka, pramení pod nejvyšší horou české strany hor, pod Smrkem; a hned od svých pramenů (kde bylo staletí sporné území) tvoří v délce 15 km státní hranici s Polskem. My jsme ji sledovali v celé její hraniční délce. Vystoupali jsme proti jejímu proudu až na osadu Jizerka, což je nejvýše položená vesnice v Jizerských horách (861 m). Tuto vesničku stráží vrch Bukovec, jeden z mála kuželovitých kopců v Jizerkách. My jsme jej obešli po červené značce, jeho výška totiž byla pod naši úroveň (pouhých 1005 m).
Zajímavá je louka mezi Bukovcem a Jizerkou – je to totiž tzv. pra-louka s řadou horských a vstavačových rostlin z dob mnohem chladnějších, kdy většinou roku ležel na louce sníh. Na kraji této pralouky jsou první domky Jizerky – horské chaty; zde jsme poprvé „zabačovali“. Rozbalili jsme své bufety a kochali se praloukou a pohledem na Bukovec, který je významnou dominantou východních Jizerských hor. Pod Bukovcem našel Standa na zemi praslepýše a jako jediný ho vzal do rukou. Za to získal po zásluze svůj první bod.
Někteří chtěli jít na záchod do horské chaty, ale zjistili, že je třeba platit; Pařez si při té příležitosti vzpomněl na slevy českých drah a poradil jim, že když se jich tam nahrne skupina šesti a víc, jistě dostanou skupinovou slevu (aspoň do Kořenova to tak šlo...) K experimentu už nedošlo, protože kluci odešli na pralouku a holky si zaplatili individuálně.
Další příhoda, na kterou se bude dlouho vzpomínat, bylo psaní pohlednice z Jizerských hor na Moravu. Byl to pozdrav Tondovi. Ten tu samozřejmě s námi byl, někdo pohled podepsal, někdo odmítl, ale to už je jedno. Pošťačka v Boršicách předala paní Tylšarové pohlednici s třesoucí rukou...
V Boršicách tetky začali ječet strachem a volali do Hradišťa, ať po Toníkovi vyhlásijou to celostátní pátrání, či jak se to jmenuje. Zvoník se nabídl, že zazvoní na umíráček. Paní Dvouletá, zvaná Matka představená, nakonec přesvědčila lidi v dědině, že „určitě ide enem o Šimonou blbý vtip, a tož sa všecí uklidnili a čekali co a jak“. Toník sa jim samozřejmě vrátil živý a zdravý a navíc opálený a Šimon si to s Kuřetem od boršických tetek pěkně schytali. Ale nepřebíhejme událostem, všechno je teprve před námi..
Pak jsme stoupali po zelené značce na Jelení stráň a Věžní skály (1018 m). Odsud jsme měli Jizerku jak na dlani. Viděli jsme dobře Bukovec a za ním na východě mohutné hřebeny Krkonoš. Z Krkonoš k nám jako na pozdrav během hodiny přišla bouřka s deštěm. Měli jsme možnost vyzkoušet své pláštěnky. Jen Pařez a Lojza si nedávali pláštěnky, protože tušili, že to stejně jednou přestane... To správně vystihl i někdo z davu, když už při středním dešti nastávaly obavy, jak tu teď půjde dál..(budeme se vracet??..), a dotyčný se ohlédl na Pařeza a konstatoval: je to dobré, Pařez ještě nemá pláštěnku.. Naštěstí za hodinu bylo vše pryč. Přesto jsme chůze pro tento den už nechali. Ještě za deště jsme si vyzkoušeli stavění stanů.
Zdenda a Standa si po postavení stanu odskočili na Věžní skály a zmátli nás. Jak tak hépali ze skály na skálu a hlasitě hovořili, mysleli jsme si, že to jsou ochranáři a že nám jistě dají pokutu. Stanování v Jizerkách není dovoleno. Když to Lojza zjistil, myslel, že jim dá obum po čuňách, ale naštěstí se ovládl. Večer jsme ještě zpívali a břéskali při kytaře, a pak se šli podívat na západ slunce.
Lojza jako jediný hrdina spal pod širákem. Bylo to tím, že neměl stan. My ostatní jsme spali ještě ve stanech, neboť počasí vypadalo na déšť. V noci někdo tak strašně chrápal, že by přilákal ochranáře, ale zůstal skrytý pod rouškou tmy a nikdo neví, kdo to byl.
2.den – den dobytí Smrku (1124m), návštěvy Polska a nácviku pití při bojové palbě
Ráno byla obloha OK a vůbec celý den a po další dobu na horách nám svítilo slunce. Protože opatrnosti nezbývá a měli jsme signály, že z Liberce chodí kontroloři do hor udílet pokuty za různé přestupky, sbalili jsme po ránu stany a popošli jsme dva kilometry na Pytlácké kameny, kde teprve jsme rozdělali své vařiče a ešusy a vařili kávu, čaj, polévku a jiné pochutiny k snídani. K tomu neškodí trocha životabudiče ve formě slovácké či hanácké slivovice.
Na Pytláckých kamenech (975 m) je zajímavost - museli jsme prolézat úzkým a nízkým (1,5m) skalním oknem, abychom se dostali dovnitř na nádvoří skal, které zde vytvářejí uzavřený kruh. Když jsme se vyšplhali nahoru na skály, mohli jsme dobře vidět na prameny Jizery a na SV polské hřbety Jizerských hor - 1/3 hor se totiž nachází v Polsku (kde je i nejvyšší hora - Wysoka kopa 1126 m). Na JV byly vidět Krkonoše a opět Bukovec, na jih šla vidět rozhledna Štěpánka u Příchovic a černostudniční hřeben. Ale hlavně byl vidět Smrk na severozápadě, cíl dnešní cesty.
Po chutné snídani jsme směřovali na Smrk. Šli jsme přes bažiny – tzv.Černá jezírka a rašeliniště Jizery. V těchto místech našlo smrt mnoho lidí, včetně několika vojenských družin... My jsme naštěstí přežili. Cesta vedla mezi kameny a v mokrých a nebezpečných místech byli umístěny vyvýšené dřevěné chodníky a lávky. Kolem nás byly černé a hluboké kaluže čekající na svou oběť...
Tak jsme dorazili na Předěl, kde je turistické rozcestí. Dali jsme se po červené značce asfaltovou silnicí směrem na Smrk. Po této silnici jezdí náklaďáky svážející obrovské balvany z kamenolomu dolů do Hejnic. Pod Smrkem jsme změnili značku a odbočili z frekventované silnice na pěšinu stoupající prudce nahoru. Cesta je pro svou příkrost nazývána „nebeský žebřík“. (Snad jako jediná z horských cest snese porovnání se slovenskými, akorát je teda bezpečnější, neboť nikde tu na vandráky nečekají medvědi či zbojníci.) Výstup nám velmi ztěžovala žízeň a žhavé slunce, neboť bylo kolem poledne a my jsme neměli už žádnou vodu. Sice je v Jizerských horách hodně bažin a mokřin, ale pramen vody aby člověk hledal s lupou (nedostatek pitné vody kontrastuje se srážkami – v těch drží Jizerky rekord v celé střední Evropě: 34 cm vody za 24 hodin)
Z jižní strany Smrku byl hezký výhled na střední Jizerky a Krkonoše; byla zde i cedule s nakresleným horizontem a jmény kopců. Na Smrku jsme chvíli odpočívali. Tuto nejvyšší horu naší cesty – 1124 m, zdolal jako první Standa. A to díky tomu, že se ještě na silnici chytl za náklaďák s balvany, supící kolem nás a na nárazníku /zadním/ ujel kus cesty.
Vydali jsme se do Polska pro vodu. Kuře a Standa hlídali batohy. Hraniční přechod do Polska není ze Smrku daleko – necelý kilometr. Celníci byli asi někde na borůvkách, a tak jsme v pohodě prošli nestřeženým přechodem do výsostného území Polska. Po třech kilometrech je třetí nejvyšší hora našeho vandru: Stog Izerski 1105 m. Za Stogem Izerskim je horská chata s výhledem na polskou nížinu. Zde jsme zabačovali. Eva, která nás dnes musela opustit, nám nechala značnou částku zlotých (polské měny). Tak jsme se občerstvili a zakoupili suvenýry, ale hlavně – načerpali vodu na další kilometry. S mnohem lepší náladou se vracíme na Smrk, kde už nás netrpělivě čekají žízniví borci Eřuk a Standa.
Pak sestupujeme nebeským žebříkem a míříme na Paličník (944m). Po cestě slavíme na mezi mši svatou. Na Paličníku je 12m vysoká skála s žebříkem a mohutným křížem. Nachází se na strmé straně Jizerek, směřující dolů do frýdlantského výběžku. Pod sebou máme Hejnice a Bílý Potok. Výhled je nádherný. Fotíme se. Ze strany od údolí se škrábou na skálu horolezci, kdesi zespoda slyšíme cinkot karabin. Odpočíváme. Někteří mávají nad hlavou rukama a snaží se chytit signál T-mobile či Oskaru.
Mnozí se také pasou na borůvkách pod skálou. Zde jsme chtěli nocovat, ale risk je to příliš velký. Není zde jen Chráněná krajinná oblast jako všude v Jizerkách, ale navíc ještě Přírodní rezervace. Zas takoví pracháči nejsme. A tak pokračujeme ještě dva kilometry směrem na Smědavu a rozděláváme stany v řídkém a nízkém lese s půlmetrovým travním podrostem. Za soumraku nacvičuje Šimon s Pařezem, Zdendou a Collinsem pití za bojové palby. Zpíváme při kytaře a někteří z nás jdou spát pod širák. Dnes je nádherně vidět celá hvězdná obloha a také zářící měsíc.
3.den – den dobytí Jizery (1122m), bloudění v Jizerských hvozdech a Šimonovy koupele
Ráno se probouzíme do neděle. Hned od rána svítí slunce. Tondovi se celou noc zdálo o pitíčku. Lojza zase hned po ránu vše fotí a cvaká spouští tak hlasitě, že probudil děvčata. Slavíme polní mši na pařezu. Aneta hraje na kytaru.
Pak směřujeme přes Předěl na Smědavu, kde je turistická chata a možnost nabrat vodu. Zde obědváme. Ze Smědavy začínáme stoupat na další vrcholový cíl – Jizeru (1122 m). Po cestě nachází Šimon Somálec zákop a chvíli si hraje s Tondou a Pařezem na vojáky. Vskutku, o kus dál nacházíme tři betonové bunkry – řopíky, z II.světové války. Šimon jeden z nich hájí, ostatní jej dobývají. Sejmul ho až „neprůstřelný“ Collins.
Pak stoupáme dál na Jizeru. Stoupání se podobá slovenskému menšímu kopci. Je hodně kamenité a plné kořenů a borůvek. Na Jizeru nejrychleji vyběhl Šimon Somálec, hned za ním se umístil Zdenda. Oba vyběhli s batohama až na vrcholovou skálu. Za nimi jsme se doplazili i my ostatní. Batohy jsme shodili pod skálou. Ze skály je kruhový výhled snad na celé Jizerky. Dáváme po štamprli slivovice na oslavu dobytí vrcholu. Dolů šmatleme přes bažiny tzv. Pařezovou zkratkou. Mnozí měli v botách pěkně mokro a bahnivo. Lola kašle na zrádný terén a pase se na lánech borůvčí. Plnýma hrstma do sebe tlačí ty modré, šťávečkou napité bobule. Hubu má fialovou jak malý kluk.
Dole na rozcestníku Na knajpě nás čeká příjemné překvapení v podobě otevřeného kiosku s lahvovým pivem. Mnozí se znovu dávají do oslav dobytí Jizery. Dál už šmatleme po vrcholových asfaltových cestách směrem na Kristiánov – bývalou sklářskou osadu.
Hmm, teda, šmatlali bysme. Místo toho: bloudíme. Na zmateném rozcestníku odbočujeme dolů do Josefova Dolu. Zacházíme si 6 km a na Kristiánov se už jen belháme.
Náladu nám pozvedá Šimon se Zdendou, kteří hépli do Velkého Kamenického potoka a začali tam v divokém říčním proudu cákat a plavat. Každý za to získali 40 bodů. Oba byli promočení do niti. Kolemjdoucí nechápavě vrtěli hlavou.
Pak jsme došmatlali do cíle dnešního dne – na Novou Louku. Zde je pramen vody a také velká turistická chata. Dáváme si tu večeři a jdeme spát do lesů okolo. Lojza, Collins, Standa a Zdenda ještě jdou dva kilometry dál, aby se pod rouškou tmy vykoupali v pitné vodě Bedřichovské přehrady. Když se vrací zpět, všichni už dávno spí.
4.den – sedlo Holubníku, Štolpišské vodopády, Krásná Máří; den Šimonových kilometrů
Ráno získal Šimon další cenné body. Utíkal do Bedřichova koupit Lojzovi film do foťáku a získal za to 20 bodů. Tím unikl Zdendovi v bodovém hodnocení Pařeztouru.
Po snídani se Pařez odhodlává k další zkratce. A tak si to míříme nejdříve po hezké sypané silnici a pak lesem a hlubokými mokřinami do sedla Holubníku (999 m). V sedle jsou už na značené cestě přes mokřiny zase dřevěné chodníčky a hned se jde líp. Kousek za sedlem slavíme na lesním palouku mši svatou. Sluníčko nám hezky svítí. Trochu nás deprimuje množství uschlých pahýlů stromů kolem nás. Místy to vypadá jako lesní pohřebiště. Je to způsobeno jedovatými emisemi z minulých let. Naštěstí se už lesy zase obnovují.
Sestupujeme k Velkému Štolpišskému vodopádu. Tady z toho máme v parném dnu obzvlášť radost a po včerejším nebojácném gestu Šimona a Zdendy, se dnes do vod Štolpiškého potoka vrhají i Kuře, Lola, Any, Standa a Collins. Není to jeden vodopád, ale kaskáda menších vodopádů a tak běhají všichni sem a tam a honí se v širokém kamenitém korytě, nebo se sprchují pod vodním proudem. Pařez s Tondou dávají přednost poleženíčku ve stínu kaňonu. Zde u Štolpišského vodopádu také obědváme.
A už zase stoupáme nahoru na Krásnou Máří, což je skála s dalekým rozhledem. Po cestě nachází Tonda se Šimonem studánku s vodou. Získávají za to cenné body. Voda je sice trochu žlutá, ale jinak je pitelná. Občerstvujeme se drahocennou tekutinou a šmatlem dál. Z Krásné Máří míří naše kroky ke kiosku na Hřebínku. Šimon finišuje bosky. I jiní borci zrychlují krok, jako když velbloud cítí vodu. Bohužel - je zavřeno. Necháme si zajít chuť na lahváče, zamáčkneme slzu v oku a šmatlem dál. Přicházíme na Bílou kuchyni, kde se nachází přístřešek pro turisty. Šimon zde vaří skvělé kafe...
Lojza má katechezi o lásce a nelásce. Trochu odpočíváme. Pařez hraje na kytaru „já su přeca švec, to je jistá věc, já na každú hňápu, ušiju vám křápu, než bys řekl švec“ a jiné známé hity Pařeztouru.
Na Bílé kuchyni opouštíme centrální část Jizerských hor a šmatleme po zelené značce do západní části. Cesta je už lepší, méně asfaltu, vícero pěšin. Ráz krajiny se mění. Místo táhlých nízkých hřbetů porostlých řídkým a nízkým smrkáčím, procházíme členitou krajinou plnou skal a balvanů a porostlou mohutnými buky. Boršičákům to připomíná kraj ve Chřibech.
Šmatle nám to docela dobře. Znovu nalézáme vojenské bunkry, v jednom z nich Pařez nalezl téměř nedotčenou rulu toaletního papíru. Necháváme ji tam. Šlapem dál přes skály Poledník na skály Jizerský kostelík (714 m), kde jsme chtěli nocovat. Ale, bohužel i zde je přírodní rezervace a větší šance na pokutu za stanování. Proto jdeme ještě o kilometr dál směrem na Oldřichovské sedlo. Utábořili jsme se v bukovém lese u skály Koní hlava.
Vařili jsme si večeři a Šimon mezitím usnul ve stanu. Tento den nachodil s báglem 33 km (díky rannímu Bedřichovu) a to byl stále v čele mezi „úderníky“!! Šimon je dobrý chodec, skoro jako Jožo Pribilinec.
Dojedli jsme večeři a téměř všichni jsme si rozdělali spaní pod širákem. Mělo to své výhody i nevýhody. Když už byla tma, probouzel se v lese noční život. Tondu kouslo něco do ruky. Když se v úleku ohnal, to „něco“ odlétlo, žuchlo do suchého bukového listí a odšustilo.
Další nepříjemnou skutečností bylo, že v místech, kde jsme se utábořili, rostly velmi smradlavé houby – hadovky smrduté, my jsme jim říkali familiárně: smrži. Pařez ležel nejblíže. Šimon, který se mezitím probudil, ho ze svého stanu pořád provokoval a tak Pařez zahrozil, že mu hadovku hodí do větráku. Teprve potom se Šimon zklidnil. Stejně musel Pařez jednoho toho smraďocha zasypat listím, aby vůbec mohl usnout. Naštěstí houba přestala na noc smrdět a rozsmrděla se až nad ránem
Standa, Kuře a Zdenda šli po večeři dolů do sedla podívat se na turistickou chatu U kozy. Bylo už pozdě, před zavíračkou. Dali si džusík, protože pivo už došlo a chtěli se vrátit, ale chyběl jim Standa. Někdo z personálu ho zamkl na záchodě!! Než se podařilo ho osvobodit a vrátit se do tábora, všichni už spali...
5.den – den strmých skal a rychlého úprku
Ráno se Kuře kasal, že za 100 bodů by si nechal hadovku smrdutou na noc ve stanu. Bylo však už pozdě.. Tento pokus si tedy necháme na příště.
Posnídali jsme tedy a vyrazili do posledního dne v Jizerkách. Prudkým klesáním jsme se dostali do Oldřichovského sedla, kde se nachází už známá horská chata U kozy (Hausmanka). Bylo ještě zavřeno a tak jsme ji pominuli a šli dál (pivo stejně neměli). Naše cesta vedla přes několik skalních měst (Kopřivník, Lysé skály, Skalní hřib) na cíl dnešního dne - na Skalní hrad. Zde prý bydleli loupeživí rytíři. Každopádně byl dřevěný hrad na skále vypálen někdy ve středověku. Z vrcholku Skalního hradu bylo daleko vidět na západ. Bylo vidět do Frýdlantského výběžku, do Polska a do Německa.
Když jsme se trochu zotavili, měli jsme poslední mši na horách. Oltář jsme měli ze skalního balvanu. Tyto polní mše patřili jistě k těm hezčím zážitkům z Jizerek. Avšak tentokrát Lojza trochu protáhl kázání a tak jsme museli po mši zrychlit krok, abychom stihli vlak z Oldřichova. Sestoupili jsme k rozcestí Hřebenový buk a pak jsme šmatlali (spíše utíkali) po modré exkurzní cestě až na zastávku do Oldřichova. Lojza si chtěl cestu zkrátit a místo rovně, šel doleva. Naštěstí ho Pařez vrátil na značenou cestu a tak jsme se všichni skutečně setkali v Oldřichově. Na zastávce jsme si pak foukali na puchýře.
Nástupem do vlaku končila možnost bodování v soutěži Pařeztouru o největšího „Borca“. Tím se stal, jako vždy – Štěpán Šimon alias Somálec s letošním rekordním ziskem 82 bodů. Na paty mu tentokrát dost šlapal Zdenda. Kdyby to Kuře s tím smržem vydržel, mohl též bodovat, ale nemá nic a tak třetím byl nakonec zkušený svahor Tonda (za nález vodního pramene).
Z Oldřichova jsme jeli kačou do Liberce, kde jsme přestupovali na vlak do Jablonce. Měli jsme půl hodiny čas a tak mužská část výpravy našla nádražní restauraci a u půl litru chlazeného piva si vzpomněli na známé heslo, že „i těžký den může pěkně skončit“.
V Jablonci jsme chtěli zajít na přehradu se okoupat, ale vládla tam nějaká choroba, či co, a tak jsme skončili pod sprchou na faře, spláchli ze svých těl bláto a trávu a vyrazili do města na závěrečné posezení u smaženého sýra. Číšník sice trochu nechápal, ale na to jsme si už za ta léta zvykli, dokonce jsme mu pomohli srazit několik stolů dohromady (i když se tomu trochu vzpíral).
Bohu díky, se celá akce vydařila, přestože mělo podle předpovědi pršet, nikomu se nic nestalo (kromě puchýřů z asfaltek) a jelikož všichni přežili, akce byla při závěrečném jednání u smaženého sýra vyhlášena za úspěšnou, a tak se můžeme těšit na příští šílenosti Pařeztouru.
napsal: Pařez
Komentáře
Přidat komentář