Tento Pařeztour byl rozpolcený a to kvůli špatnému počasí v původní destinaci - v Beskydech na severovýchod od Lysé hory neboli slezských Beskydech (přibližně) a potom jsme pokračovali v kraji okolo řeky Moravy. První části se účastnilo 5 turistů a druhé 8 turistů: tedy Pařez, Tonda a Síbřík Tomáš z Jirkova a okolí, dále Vojtěch (toho času Chicago, USA), dále z Újezdca Pavel a Luboš zvaný inženýr a doktor, a z Boršic Josef a Jan (nováček) Dvouletí.
První část (Silesia)
Začátek byl ve Vojkovicích pod horami beskydskými. Nejdříve sem přijela trojice z Jirkova - Pařez, Tonda a Síbřík, a to brzy ráno vlakem na stanici Dobratice pod Prašivou. Do srazu se zbytkem výpravy byl ještě čas a tak si poleželi u blízkého rybníčku, kde kvákaly žáby a otevíraly si ně hubu... Sraz byl v penzionu U koníčka, kde si dali brzký oběd, ale hlavně - vyzkoušeli místní piva s názvy: grošák, ryzák, bělouš, vraník, poník, hucul atd. Kolem poledne přijeli podle plánu další dva členové Pařeztouru: Vojtěch a Pavel. Heslem pivovaru Koníček je, že vyrábí "kvalitní pivo, které vás rozřehtá.."
Než jsme se vydali na první etapu vandru, tož jsme si radši dali čísla, abychom se nepoztráceli. Slunko vylezlo a pražilo ostošest. Před očima jsme měli hory s vrcholem Prašivá a vzadu vpravo od ní nejvyšší vrchol Lysou horu. Naším cílem byla dnes Prašivá. Od dobratického nádraží tam směřuje pěší červená trasa KČT. Tak jsme se po ní vydali a chtěli jsme i dál pokračovat přes hory po této červené. Prošli jsme zahradami Dobratic a už jsme stáli v podhůří Beskyd u dřevěné zvoničky, odkud byl dílčí výhled na placatou krajinu okolo Frýdku-Místku.
Když jsme popošli ještě kousek dál, narazili jsme na druhý dnešní pivovar - Kohutka (katastr Vyšní Lhoty) - což byla turistická chata s menším vlastním koupalištěm (za 70 Kč na den) a slušným výhledem do doliny. Odpoledne, které bylo stále horké a slunečné jsme zůstali pod slunečníky na terase s vyhlídkou a chodili si objednávat do "hladového" okénka z boku chaty. Dali jsme si všechny druhy piva Kohutka s emblémem kohouta. Měli také hodně druhů piv, ale neměli je nijak pojmenované - jenom Kohut 10, 11, 12 atd. Bylo tu fajn, až na to, že jeden z nás - Tonda - už šel... On totiž tuto chatu minul úplně, neboť se nacházela mimo červenou trasu, sice hned za zatáčkou křižovatky cest... Tonda telefonicky slíbil, že už nikam utíkat nebude a že nás tedy počká nad námi v horách, na další turistické chatě...
Trochu na nás dolehla druhotná únava - z toho cestování vlakem přes noc - a tak jsme si někteří chvíli poleželi a i zdřímli. Lidí tu bylo hodně a od chaty bylo možné si půjčit velkou peřinu na trávu kolem chaty a dřímat na ní nebo v ní sedět a číst knížku. Právě Pavel si takto poležel, ale vypadl mu přitom mobil do trávy a nikdo si toho nevšimnul. Bohužel už jsme byli na cestě v kopci, když mu kdosi přes Vojtěchův mobil zavolal... Tož průser veliký. Dolů se nikomu z nás už nechtělo, stmívalo se. Rozhodli jsme, že zítra ráno se Pavel pro svůj mobil k chatě Kohutka dostaví.
Stoupáme na hlavní hřeben Beskyd na Prašivou. Po cestě jsou krásné výhledy, zvláště na průmyslovou zónu a fabriku Hyundai a Frýdek-Místek. Cílem dnešního dne je kostel svatého Antonína Paduánského na Malé Prašivé. Poblíž tohoto dřevěného kostela je chata Klubu českých turistů. Mezi nimi je louka. Nechce se nám utrácet za nocležné a tak si rozděláváme stany nebo jen karimatky hned za kostelem, tak, abysme nebyli od chaty KČT vidět. Zítra si na chatu zajdeme na snídani. Tonda, který se usídlil v lese, slíbil, že Pavlovi zajde pro ten mobil brzy ráno. Tonda je stejně borec.
V noci, zpočátku plné hvězd, se po půlnoci zatáhlo a přišla bouřka s náhlým deštěm. Vojtu v novém stanu to ani nevzbudilo. Síbřík - také v novém stanu - si jenom zkontroloval na mobilu, kdy bouřka přejde a šel znovu spát. Horší to bylo s Tondou, Pařezem a Pavlem, kteří tuto noc stany neměli. Tonda aspoň zalezl na verandu blízké soukromé chaty a byl v suchu. Pavel s Pařezem zaspali totálně. Jediná stříška v nejbližším okolí, byla u bočního vchodu do kostelíka a chránila asi 30 cm do hloubky, na šířce 1 metr - kde se oba tísnili v nejnutnějším oblečení a Pavel i se spacákem a karimatkou. Pařez si svůj spacák zakryl připravenou pláštěnkou. Jenže v tom prudkém dešti nemohl najít baterku- čelovku a tak mnoho věcí nebylo správně přikryto a stejně zmoklo..., ale věřili jsme v lepší počasí, tak co. Nakonec noční přeháňka byla hodně teplá a po hodině ustala. Tonda po ránu seběhl pro mobil ke Kohutce a vše vypadalo zase jak má být...
Jenže Síbříkovi se v noci rozmočil mobil a nešel oživit. Ráno, než začnou přicházet k oblíbenému kostelíku první poutníci, tak slavíme polní mši svatou na stolku u kostela. Je to naše první mše letos v horách. Hlavními celebranty jsou Vojta a Pařez. Když potom otevře chatařka chatu, tak tam jdeme na kafe a polívčičku. Dobíjíme zde mobily a foťáky. Ve vchodu hlídá pocestné medvěd na zadních - jako živý - Tonda se s ním fotí. Přicházejí další lidi a turisté - jedni dokonce natáčeli nějaký youtuberský seriál po horách. Říkáme si, že dnešek bychom mohli na horách dobře zvládnout. Přibývá lidí s košíky na hřiby. Vyrážíme dál na cestu s dnešním cílem na Ropici.
Po ranním chvilkovém vyjasnění se opět zatahuje, teda spíše se nám zdá, že vstupujeme do vrcholových mraků. To se skutečně stává, ale z mlhy začíná krápat, ... a víc a víc mrholit, až regulérně prší. Kdyby zítra byla možnost věci v klidu usušit, nebyl by to žádný problém - naopak - pařezovská zážitková turistika by nabyla na vážnosti... ale děje se přesný opak. Co se týká výškových metrů, tak jsme první noc spali ve výšce 707 m.n.m. u kostela sv.Antonína na Malé Prašivé. Po občerstvení na chatě jsme stoupali k vysílači na (velkou) Prašivou, 843 m.n.m. (katastr Komorní Lhotka) a dále na Čupel (Tancula), 873 m.n.m. To je zatím náš nejvyšší vrchol. Kolem něj v mlze slyšíme pracovat lesní dělníky. Za Čupelem v horském sedle mají traktor a skládají tu kmeny stromů.
Potkáváme tu poslední turisty v pláštěnkách, kteří ještě doufají, že se počasí vylepší. Jdou proti nám a potvrzují nám, že na chatě Kotař je zatím otevřeno. Tam máme totiž namířeno. Tak zatneme zuby a za chvíli jsme tam. Chata Kotař je ve výšce 795 m.n.m. První tam dorazil Tonda, ale zavřeli mu před nosem. Zůstal čekat na kryté verandě. Počasí je mlhavé a tak si tam Tonda na stole udělal aspoň malý bufet. U chaty stojí dvě auta, takže lidi uvnitř jsou.. smůla. Dnes prý mají otevřeno jen do 12:30 hod. Je sice teprve 13 hodin, ale počasí je chladné, vytahujeme pláštěnky a jdeme dál po červené na chatu Ropička. Cestou v mlze vystupují pokřivené koruny buků jako strašidla u cesty. Tady na hřebeni asi stromy dostaly hodně zabrat, zvláště, když byly ještě menší. Tvary jsou opravdu bizarní.
Míjíme několik studánek, např. Žulová studánka, Pramen kpt.Blechy, atd. ale vody v nich je málo. Nám stačí, že nás voda zavlažuje shora... Aspoň ušetříme na pití. Vzpomínáme na Máju, která v Americe přechází přes poušť. Pořád houstne déšť a my stoupáme ještě výš do mraků - do 900 m.n.m., kde leží horská chata Ropička, pod stejnojmenným vrcholem. Na cíl dne - Ropici to máme ještě 4 km před sebou po hřebenové cestě a k tomu 100 metrů výškových. Zdá se to jako jednoduchý cíl, jenže prší a není kde se schovat. Chata Ropička je od pondělí do pátku zavřená... Navíc má kolem sebe bezpečnostní kamery se záznamem. Chata je modernizovaná a pobyt v ní může být zajímavý. Vše je třeba ale objednat dopředu. Vojta našel předpověď počasí na další dny na internetu - že má pršet 3 dny za sebou. Potvrzuje to Tonda, který si po cestě pouštěl do sluchátek mobilu český rozhlas. Pavel hlásil, že půjde nejkratší cestou domů do Újezdce. Nemá už žádné suché oblečení. Pařez, který jindy odrážel nápady na změny plánu, se najednou přidal na stranu odpadlíků. Dáváme si po štamprli a přemýšlíme, kudy bude nejlepší sejít s hor. Nabízí se několik možností.
Podle mapy vypadala slušně zelená značka, která nás vedla dolů údolím Velkého Lipového potoka. Prý se tu natáčel seriál Přátelé zeleného údolí. Klouzáme po kamenité cestě, která se místy mění na říčku. Tonda valí jako první. Pařez upadl. Naštěstí černá barva na jeho nohou je jenom rašelina. Ovcím, které se tu pasou, déšť nevadí. Mokří jak myši scházíme do Morávky k dřevěné chatě České srdce. Ta je zavřená. Pokračujeme krásným údolím dál až na zastávku autobusu. Tady je otevřená restaurace hotelu Morávka. Občerstvujeme se a vyměňujeme si suché oblečení, pokud máme. Na noc už tu mají plno. Škoda. Po poradě padá rozhodnutí, že zkusíme přes tři spoje - dvakrát bus a jednou vlak, přijet až do Brna - do kláštera kapucínů, kde má Vojtěch známé. Tam bysme si mohli vysušit věci a pak vyrazit někam, kde neprší. Také jsme slíbili Lubošovi, který se chtěl na beskydský Pařeztour přidat později, že ho ještě provedeme po našich lesích. Jedna z variant byla také, že pojede každý domů. Ta ovšem byla jako první zamítnuta. Ušli jsme tedy 20 km za dva dny. Třetí den jsme trávili v Brně (Špilberk). Čtvrtý den už jsme mohli zase někam vyrazit. Ale kam? (V Beskydech hlásí místní povodně, zpátky na hřebenovku určitě ne.)
Druhá část (Moravia)
Dalších 20 kilometrů jsme prochodili podél řeky Moravy. V těchto místech zněla předpověď počasí jasně - má být bez deště a slunečno! Z Brna jsme přijeli do Hodonína vlakem. Museli jsme se nejprve posilnit na cestu k řece Moravě v místním pivovaru Kunc pivem Švihák a gulášem. Pak jsme šli kolem rodného domu T.G.Masaryka a dál podél řeky Stará Morava až k přístavišti Hodonín. Tady mají restauraci Srub, kde točí jiné hodonínské pivo, zvané Křikloun. Z reproduktorů vyhrávala country hudba a děti se vypravily na větší lodi do Skalice na výlet. Dobrá pohodička. Zeptali jsme se, za kolik by nás hodili do Rohatce po vodě. Tož za 125 Kč. Tož dobře, nalodili nás i naše batohy na dva motorové čluny a už to svištělo. Velice pěkná prohlídka řeky Moravy s břehy osypanými zelenou džunglí.
Vylezli jsme z řeky a prošli si Rohatec, než popojedem vlakem dál, ještě jsme se občerstvili v restauraci U Sudu, kam zrovna přišli nějací vodáci od řeky Moravy - a Vojta v nich poznal boršičáky (aspoň některé). Vlakem jsme popojeli dvě stanice do Bzence - Přívozu. Tady v kraji borových lesů a vátých písků máme sraz s novými kamarády, kteří se připojí k nám: Jozefovi a Janovi. Luboš přijde až zítra. Nejlepší místo, kde by nás mohli kamarádi najít, je motorest Přívoz poblíž vlaku. Je na hlavní silnici ze Strážnice do Bzence. Přivítali jsme nejmladšího účastníka Pařeztouru - Jana Dvouletého, alias Grega. Poté nás čekala ještě noční etapa při hledání noclehu u řeky Moravy. Chtěli jsme se někde koupat, ale všechno bylo zrovna zarostené kopřivami. Nakonec jsme opustili břehy a vylezli zase nahoru za vlakovou trať na váté písky a v řídkém borovém lese jsme si rozdělali spaní. Někdo ve stanu, někdo pod širákem. Pár komárů se slétlo a štípalo nás, ale měli jsme repelenty, tak co. Někdo se snažil zahnat komáry pitím alkoholu. Když Greg přežil svou první noc na Pařeztouru, tak jsme ho pasovali druhý den na právoplatného člena. Greg se stává 90.členem CK Pařeztour, který s ní kdy aspoň jednou cestoval...
Noc na Moravské Sahaře byla teplá. Noční vlaky kolem svištěly ostošest. Důl na písek se z rána také hlučně rozjel. Kolem jezdí samý tirák s pískem. Ráno jdeme pro Luboša zase zpátky do Přívozu. Musíme dávat pozor, aby nám nepřejeli Grega. Bohužel je zavřeno, ale když se dáme do svačiny, zrovna se vrací majitel, že nám natočí aspoň pivko. Mají tu levné kafe - turka mají za 15 Kč. Na dvorku motorestu roste bambusový háj a je tu jezírko s rybami. Konečně přijel Luboš, zvaný inženýr a doktor. Dáváme mu číslo. Na oplátku za nás Luboš platí jednu rundu píva. Tož, včíl je nás nejvíc - osm lidí. Vydáváme se prozkoumat meandry řeky Moravy, které tu jsou nedaleko. Pozorujeme, že na loďkách tudy projíždí dost lidí. Voláme na ně: "Ahoj" a oni odpovídají. Možná, že lepší je pohled na ty břehy z lodě. My se brodíme kukuřicí na několika málo přístupných místech a stojíme nad břehem. Procházíme PP Osypané břehy a všímáme si stop po práci bobrů v řece. Ti si tahají různé věci z okolí do svých "hradů". Chtěli bysme se někde okoupat, ale strmé břehy nám to nedovolují. Nejbližší koupání odtud je v kempu ve Strážnici.
Otáčíme se od řeky Moravy a přecházíme menší řeku Veličku přes provizorní lávku - poblíž roste obrovský dub. Taky tu rostou zvláštní kaštany a platany. Jdeme po valu, chránící Strážnici před povodní, téměř dva kilometry až ke kempu, kde se musíme smočit. Vedro je jak sviňa. Naštěstí mají u bazénu i ovlažovnu vnitřní. Vojta na něco šlápl a celou dobu koupání proležel na trávě. Greg jezdil po skluzavce nahoru a dolů. Pařez s Lubošem si koupili k pivu velký sáček s těstovinovými fotbalisty, ale bylo jich tolik, že jich ani nemohli sníst. K večeru jdeme stavět stany do kempu - na jednu noc. Pak odcházíme kolem zámku do centra Strážnice. Ve vinárně Zámeckých sklepů (Chateau Strážnice) kupuje Josef stáčené víno na cestu - červené i bílé. Jsou opravdu kvalitní. Okruh Strážnicí měřil asi 3 km. Navštívili jsme přístav na Baťově kanálu, Veselskou bránu s obrannými baštami, zvonici u sv. Martina, ale hlavně jsme si zašli na večeři ke Kalendům. Naproti u Flachbarta - byli kdysi Pařeztouráci, když začínali ve Strážnici tour po Bílých Karpatech (2010). U Kalendů vyhrávala ve dvorku podivná dvojice - kluk kytarista a holka co zpívala a na recitálu bylo našlapáno, no a Luboš tu zapomněl svůj tradiční vietnamský klobouček.
V poslední den vandru se probouzíme ve strážnickém kempu. Balíme stany a širáky. Síbřík vytahuje svou ponožkovicu a dáváme si. Také jíme jeho salám a Pařez se pořezal o ostrý Josefův nožík. Je však záhy ošetřen i s náplastí. Josef má všechno. Greg se vyspal dobře. Tonda Mačuda a Luboš spali pod širákem. Josef objednává telefonicky projížďku po Baťově kanálu na jedenáctou hodinu. Do té doby čekáme ve velkém stanu, kde točí pivo a dávají menší jídla. Mají tu pivo z nedalekého Petrova - desítku s názvem Oslík - tož koštujeme. Vyjíždíme lodí Amos napřed na jednu stranu od přístaviště, potom na druhou. Loď je plná zvědavců a paní námořnice nám všechno vysvětluje. Třeba to, že Baťův kanál je součástí tzv. vodní cesty od Rohatce po Otrokovice a už za první republiky se střídala plavba kanálem a řekou Moravou. Také při kanále se rozšiřuje populace bobrů. Vyjížďka se fakt povedla.
Závěr Pařeztouru slavíme v památné restauraci při Skanzenu Jihovýchodní Moravy, kde visel za Pařeztouru 2010 - památný nápis: "Střízlivé nás do Unie nedostanů". Vzpomínali jsme na velké množství komárů, které tu tehdy bylo. To dnes ani nestojí za řeč. Tož, díky Pánu Bohu, že jsme tuto dovolenou přežili a u nějaké akce Pařeztouru zase naviděnou...
sepsal očitý svědek
pásmo fotek z První části - podbarvených hudbou je zde:
https://www.youtube.com/watch?v=z3hEx3eVvgk&feature=youtu.be
 |
a z Druhé části je zde:
https://www.youtube.com/watch?v=zAadcrcEUG4
 |