Na historický vandr Pařeztouru se vydalo v červenci roku 1995 sedm osob. Šest jelo z Moravy - z Boršic. Sedmý: Luboš Macků, čekal na Slovensku (a přechovával v sobě zárodky ničivé choroby...) Z Boršic se vydali tito borci: Pařez, Drahoš, Tomáš, Frca (Lukáš), Tonda Tylšar a Alfi. Nikdo netušil, co na nás v temto „ráji“ čeká...
Cesta do Dědinek ve Slovenském ráji byla velmi dlouhá, navíc jsme při ní stáli ve vlaku až do Margecan. Jelo se přes noc a tak se nám chtělo spat, Pařez a Tonda byli po noční šichtě. Spánek v podřepu u batohů v uličce nám stále narušoval „Jožo Pribilinec“, chodec, který chlastal o pár kupé dál a který stále chodil přes naše chrbáty na záchod.
Zesláblí po probdělé noci jsme přijeli kačenou do Dědinek, kde nás přivítal Luboš, který tu trávil už pár dní se salesiány z Brna. Ti už odhýkali. Mezi nimi řádila choroba o které jsme netušili...
V Dědinkách je pěkné jezero a tož sme sa vykúpali. Potem sme sa najedli v místní restauraci, a vyrazili jsme na procházku. Po cestě do vápencových skal jsme narazili na stánek s obžerstvením. Prodávali tu velmi levně lahváče: Smädný mních, Kamzík, Šariš a Tatran. Tož jsme koštovali. Potem Alfi manévroval na jednom mostě, skákal jenom po vystrčených nosných trámech vedle mostu. Kupodivu nespadl.
Uchvascancují jsou krásné bílé a rozervané skály, kterých je tu plno, často vyčnívají ze sytě zeleného a hustého podrostu. Také jsme po nich hojně lezli, zvlášť Luboš. K tomu ještě ten kontrast se sytě modrou oblohou – no prostě paráda. V dáli zase vidíme širokou řeku a za ní vlak jak vjíždí do tunelu pod horou. Kolem zelené louky a tu tam ovce. S některými jsme se snažili seznámit a pýtali sme bryndzu. (viz foto). Spali jsme vždy někde na louce pod širákem nebo v seníku. Nějaký ten stan jsme pro jistotu měli taky. Vařili jsme si na liháčích. Pohoda.
Také jsme se snažili dostat do jaskyně Dobšinskej ľadovej. Ale nechtěli nás tam pustit. Že mosíme zaplatit. 50 kachlí se nám zdálo moc. Alfi naštěstí našel náhradní jeskyni. Našel ju nedaleko Dobšinskej. Lezlo se tam malým otvorem po břiše, ale pak se to rozšiřovalo. Kdybysme hloubili dál, asi bychom se napojili na komplex podzemních jeskyní. Nejzajímavější byl ten led uprostřed léta. Bylo ho tam plno. Tož jsme se tam aspoň vyfotili.
Slovenský ráj je typický především svými rozkošnými tiesňavami. Ty nemají chybu. Je jich tu asi osm. Prolezli jsme všechny, v jedné jsme dokonce spali, když nás jednou nečekaně zastihl tmavý večer.
Většinou se takovými tiesňavami valí po kaskádách nějaký ten potůček, dokonce jsou někde i slušné vodopády. Ty přímo vábí k osvěžující sprše. Jelikož nám počasí vyšlo a většinou je pravé letní parno, využíváme často tyto přírodní sprchy. Také šmejdíme v bočních výběžcích a proti proudu potůčku stoupáme do nových a nových zákoutí. Tomáš s Pařezem byli vyhlášeni za nejlepší průkopníky. Luboš zase, při jednom hledání příhodného WC, zahučel z příkrého svahu, neboť neviděl přes ty bezmála půlmetrové vrstvy napadaného listí na správnou cestu. Listí se tu kupí opravdu mnoho.
Rajská voda byla někdy tak lákavá a tak krásně zurčela, že jsme ji občas i pili, neboť vedro bylo veliké. Nad jednou takovou tiesňavou však ležela poblíž vody zdechlá a rozkládající se srna. Tož to jsme rychle přestali vodu pít. Ale už bylo pozdě. Nejistá voda a „Lubošův virus“ se spojili a vznikla choroba, které jsme říkali „řádící streptokok“. Nejdřív – jen tak na okraj – chytla sračka Pařeza. Říkali jsme si, je to dobré, slivovice máme dost. Budeme tvrdit! Choroba si začala vybírat další oběti a průjmovými problémy ochořeli všichni – vyjma ovšem Frcy, který měl spíše opačný problém.. Po Pařezovi s tím začal Alfi a pak Tomáš, nejhůř na tom byli Tonda, Drahoš a Luboš. Kromě průjmu jich bolela aj hlava a bylo jim blbě. Nevíme přesně odkáď ten streptokok dolétl, ale Luboš se z teho vzpamatovávál eště pět rokou.
Pařeztour ovšem kvůli nějaké trapné chorobě nepřeruší tak úžasnou dovolenou. A tož jsme sa potulovali krajinou dál. Někdo na tom byl chvíli líp, někdo hůř. Když jsme narazili jednou v pustině na slušovickou buňku se sličnou šenkérkou a Kamzíkem 10°, rázem se všechno zapomnělo. Po chvíli chtěl Pařez jít dál, ale mužstvo se začalo bouřit a odmítalo pokračovat v chůzi. Až tam v buňce Drahoš pěkně zahnil, spěšně jsme sbalili a odešli.
Jindy zase jsme zabačovali v kterémsi kempu. Dávali jsme si jídla opatrně, Luboš si dal rizoto a pochvaloval si dobrou krmi. To netušil, že navečer obsah svého žaludku zvrátí a že vedle ležící Pařez bude až do rána čichat smrad z pálivých papriček. Naštěstí nebyl zvratky Pařez zasažen (neboť se večer instinktivně posunul).
Jiné trampoty měl zase Tonda – byl chorobou vysílen. Šli jsme jednou při Hornádu – po takových železných roštech vbitých do skály nad řekou. Z této soutěsky se nedalo nikam jít, všude strmé skály. A tu najednou, když se to trochu rozšířilo – všude popadané a polámané stromy a cesta zatarasená. Prý tu byla strašná bouřka. Nedalo se jít dál. Už tak jsme měli dost po celodenní námaze a vedru. Museli jsme změnit trasu. Šli jsme přes visutý most přes Hornád a pak do strmého skalnatého svahu - až na osadu Kláštorisko. Bylo to hodně kilometrů navíc a Tonda a Luboš byli z teho na plech. Nejvíc je dojal Frca, když na Kláštorisku pozdě večer, šel ještě zapařit na kytaru s místníma borcama.
Frca byl vůbec odolný. Muselo mu být až trapné, že na záchod za celý pobyt v ráji nešel. Tož, když už jsme scházali do Čingova (konečné), tož že si půjde odskočit. Snažil sa převelice a těžko teho bobka vytrousil. Ale jak čapěl v tem lesním svahu, tož se mu sám od sebe rozeběhl pohozený spacák dolů s kopca. A kutálel se směrem k potoku. Když urazil asi 100 metrů, tož se zastavil o kmeň stroma. Tož to měl Frca štěstí.
Tož tak skončilo tychto sedm statečných. Z Čingova už sa jelo dom. Ale Tomáš a Pařez, okouzlení na Kláštorisku pohledem na slunko zapadající nad Vysokými Tatrami, se vydali zdolat ještě část Vysokých a Západní Tatry. O tom však už jsou jiné zápisky.
Víc už si teho nevzpomínám. Ty origoš zápisky sa kdesi ztratily. Tož to enom tak, abyste věděli jak těžko sa rodila táto slavná cestovní kancelář.
napsal: Pařez
Komentáře
Přidat komentář